Původ ranní mariánské mše, zvané roráty, konané v adventním čase sahá až do doby Karla IV. Mše která začínala slovy: „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte shůry). Součástí se stala tradice liturgického zpěvu, jež svého vrcholu dosáhla v 16. století. Rorátní mše se konala časně ráno.
V českých zemích byla rorátní tradice bohatě rozvinuta, avšak ve druhé polovině 20. století zájem o roráty prudce opadl.
Zmínku o rorátech na Hutisku uvádí ve své kronice Alois Bělunek.
„Pobožnost zvaná roráty se konala o šesté hodině ranní. Lid tuto mši navštěvoval v takovém množství, že kostel byl vždy přeplněný.
Jelikož jsou o vánočním čase nejkratší dny v roce, ráno se dlouho drží tma a elektřina tehdy ještě zavedena nebyla, konaly se roráty při osvětlení svíček a petrolejových lampiček umístěných v laternách.
Byla to pěkná podívaná, když jednotlivá světélka kmitala po všech svazích, hřbetech hor, roklinách, planinách a vysokých stráních, všechny směřovaly ku kostelu. To si lidé laternami svítili na chodníčky, pěšiny a cestičky, jak se ze svých domovů brodili mrazivou nocí a hlubokým sněhem k ranní pobožnosti. Někteří museli vyjít z domu už o páté hodině i dříve, aby na šest hodin byli v kostele. Během bohoslužby u dřevěného kostela spárami mezi trámy často vítr nafoukal sníh až do lavic.
Aby se lidé mohli modlit a z kancionálů zpívat, měli před sebou na lavici rozžehnuté svíčky a petrolejové šklebíky, umístěné v laternách. Byl to zvláštní pohled i pocit v době ranní pobožnosti, kdy v prostoru kostela svítily desítky svíček a šklebíků, umístěných na lavicích a přece bylo takové přítmí, že se lidé jevili jen jako siluety. A z tohoto šerého prostředí se ozýval šepot modliteb, pokašlávání, zpěv a lahodný zvuk varhan, přerušovaný jen hlasem kněze.“
Roráty podnes patří k Vánocům, ale ten pravý valašský mrazivý a sněhový čas je minulostí.
Text a foto © Richard Sobotka
Kresba © Jan Zůbek