František Bartoš (1837-1906) zaznamenal roku 1883 ve své knize „Lid a národ“ poezii roku církevního se všemi zvyky a starobylými a namnoze i pohanskými obřady, které se v té době zachovaly u lidu valašského v plné svěžesti. Tajemná doba vánoční z ní vyznívá jako půvabná idyla holubičí dobrosrdečnosti a přírodní naivnosti staroslovanské.
Valaši se pokládají za potomky valachů. t. j. pastýřů betlémských. V dávné minulosti prý celou zimu pásli ovečky při Betlémě, všecko tam bylo zelené. Potom, když se svět začal rozlézat po všech končinách země a každý si vybíral, kde by jaké místečko mohl mít, dostali se valaši z Betléma až k památné hoře Radhošť. A když jim při vánoční mši rechtor Liberda v Karlovicích zazpíval v jedné koledě: „Staňte hlúpí valaši, nic vás zlého nestraší…“, měli mu to za zlé, že co on jim do hlúpých nadává, když se Kristus pán mezi valášky – prostými pasáčky oveček narodil a ne mezi pány.
Rok církevní začínal poetickými slavnostmi už počátkem prosince.
Svatý Mikuláš se hlučně a okázale slavíval ve městě i v dědinách. Přestrojený za biskupa chodil dům od domu v bílé dlouhé košili, ornátě, s dlouhým lněným vousem pod mitrou z papíru malovaného a pozlaceného, a s berlou v ruce. Bíle oblečený anděl nesl v košíku dárky, většinou ořechy, sušené ovoce a perník. Provázeli je dva čerti s řetězy, když jimi zachrastili pod oknem, svatou hrůzou vystrašené děti hned padly na kolena a modlily se.
Dne 13. prosince zase chodila po domech bíle oděná Lucie. V košíku měla vařechu, kterou tloukla po prstech špatné přadleny, kdežto ty dobré pochválila.
To už se přiblížil den, kdy se štědrá ruka otevírala bližnímu, a také zvířatům domácím i polním. Děti od rána vyhlížely, kdy se na obloze objeví první hvězda, pak už konečně nastala večeře štědrovečerní. Po společné modlitbě nejprve hospodář všechny podělil oplatkem medem namazaným, pak hospodyně dala do talířů hřibovou polévku, na stůl přišla krupice, vdolky a ovoce.
Když se čas přiblížil k půlnoci zatroubil před domem pastýř, sousedé prozpěvovali písně vánoční a chasa střílela z pušek.
Během onoho tajemného dne i budoucnost byla všelijak zkoumána. Dívčina třásla plotem a odříkávala přání: „Třesu, třesu plotem, můj milý pojď sem.“ Jiné na potoce hádaly podle toho, co z vody vytáhly za jakého řemeslníka se provdají.
Den Božího narození vrcholil při valašské mši pastýřskou koledou, při které chlapci pískali na píšťalky a napodobovali ptačí zpěv.
Slavnost Božího narození je podnes největším svátkem v církevním roce.
Kresby: Vašková Ludmila, malířka.
Text a foto © Richard Sobotka