Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko (1919-1994) napsal příběh Ploštiny v knize Smrt si říká Engelchen. „Kopaničář byl neznámým, tichým, nepatetickým hrdinou partyzánské války,“ zaznamenal.
Drsné přírodní podmínky Vizovické vrchoviny (nejvyšší vrchol Klášťov 753 m n. m.), a vysoko položených pasek podmiňovaly specifický a velmi náročný extenzivní způsob hospodaření, mýcení lesa a nesnadné zúrodňování horské půdy.
Poklidný život místních pasekářů dramaticky změnil okamžik, kdy do jejich chalup vstoupili partyzáni – a brzy po nich gestapo.
Ploština, valašská osada dne 19. dubna 1945 vypálena nacisty, stala se symbolem hrůz, které může přinést válka.
Co se tehdy stalo.
Celý příběh je docela prostý, avšak nabitý explozivními skutky.
Na podzim roku 1944 přešla na Ploštinu část partyzánů z Prlova, kde měli problém velký počet partyzánů uživit. Na Boží hod vánoční v úterý 25. prosince 1944 poprvé na Ploštině vstoupili partyzáni do chalupy Františka Rašky. Od toho dne přicházeli pravidelně až do onoho osudného dne ve čtvrtek 19. dubna 1945.
Nikdy nedoceněný osud horalů a pasekářů a jejich nezáviděníhodná role ve válečném dramatu, kdy za dne byly valašské chalupy v kteroukoliv hodinu volně přístupné okupantům, aniž by jejich návštěvu bylo možné nějakým způsobem odmítnout, od setmění do rozednění zase partyzánům, hladovým, prochladlým a špatně oblečeným, kteří se rovněž nedali odbýt.
Vizovické vrchy, kopec vedle kopce, údolí za údolím, hory příhodné pro záškodnickou činnost. Poměrně snadno lze vyhlédnout cíl přepadu a stejně snadno pak vytratit se v horách a hlubokých lesích. Jednou z podmínek této explozivní koexistence byla ostražitost a disciplina.
V noci z 18. na 19. dubna 1945 se podařilo konfidentům Františku Machů a Oldřichu Baťů nepozorovaně zběhnout z hlídky, přeběhnout kopcovitým terénem do šest kilometrů vzdáleného městečka Vizovice, podat na gestapu podrobnou zprávu o přítomnosti partyzánů na Ploštině.
Co následovalo.
Dne 19. dubna 1945 v 10 hodin dopoledne vyjela ze zámku ve Vizovicích kolona zlínského gestapa. Do zásahu na Ploštině bylo nasazeno na 200 mužů včetně psovodů.
Výpověď partyzána Františka Kůdely: „Nejdříve padl rozkaz, abychom se připravili k boji. Pak přicházely hlídky. Všechny hlásily, že po zuby ozbrojených Němců je mnoho a že postupují i se psy ze všech stran. Velitel oddílu Slepcov nás po zhodnocení docházejících zpráv svolal a posléze i upozornil na beznadějnost situace.“
V době zásahu tak nebyl na Ploštině žádný z partyzánů – přibližně polovina oddílu byla na akci v Lidečku a zbytek, asi 105 mužů (z toho 3 zranění) sledovali celý zásah z nedalekého kopce Klášťov.
Pasekáři se snažili ukrýt veškeré předměty po partyzánech. Nevěděli ale, že na Ploštinu přichází i oba zrádci, kteří místo a osoby důkladně znali.
Okupanti začali se zapalováním jednotlivých usedlostí zápalnými granáty. V okamžiku, kdy začal hořet včelín a stodola rodiny Zichů, následoval výbuch ukrytého střeliva. Tato exploze nacisty ještě víc rozběsnila. Po výsleších byly zajaté osoby nahnány do hořících stavení a stříleny do zad.
Smyčka stahující se kolem Ploštiny byla nemilosrdná. Přesto se manželům Šašinovým, Janu Polčákovi a také třináctileté Boženě Šašinové podařilo v nastalém zmatku utéct.
Svědectví přeživších.
Franntišek Šašina: „Neustále jsem přemýšlel, jak se zachránit. Pak najednou v některém z hořících stavení cosi vybuchlo. Mezi esesáky nastal zmatek a mně bylo jasné, že toho musím využít jako jediné příležitosti k uchování života.“
Pasekář z Ploštiny: „Vyraženým oknem od obytného stavení Františka Šašiny skočil jsem do hořícího domu a počal jsem klidně ležeti na podlaze pod oknem. Po chvíli nato byl do toho domu dveřmi hozen František Trčka, který mě padl na nohy, přičemž mu vyhřezl mozek na moje kalhoty. Z toho jsem usoudil, že byl gestapáky střelen přímo do hlavy. Hned po pádu Františka Trčky byly na nás vystřeleny 3 rány z automatu a hozen ruční granát. Z uvedených 3 výstřelů nebyl jsem zasažen a granát, který dopadl na dosah ruky od mého těla, jsem ještě před explozí uchopil a hodil do sousední místnosti, kde vybuchl.
Ihned na to slyšel jsem velký nářek ostatních osob přivlečených gestapáky na Ploštinu. Tito velmi naříkali a volali: „Kdo jste dobří pomozte, Bože můj, Bože můj, Ježíš, Maria, Josef.“
Marie Rumanová: „Když jsme viděli, co se děje, utíkali jsme do lesa a Němci po nás stříleli. Dobytek také sebrali všecek a jedno prase na místě zastřelili.“
Božena Šašinová: „A pak za námi, to byla hrozná chvíle, přiběhl pes, který patřil Němcům. Strašně jsme se ho báli, ale on nás jen očichal a vrátil se zpátky. Měl s námi větší soucit, než měli ti lidé v uniformách.“
Pasekář z Ploštiny: „Z hnojiště počal jsem se váleti po dvoře a jsa kryt kouřem z hořících pasek dokoulel jsem se k blízké polní cestě, vedoucí mírným úvozem do lesního podrostu, vzdáleného asi 130 m od hořícího domu Františka Šašiny. Z toho podrostu doplížil jsem se do vysokého lesa, kde jsem se ukryl a zůstal ležeti do 23 hodiny, načež jsem odešel domů.“
Na Ploštině toho osudného dne zahynulo 24 osob – 23 mužů a jedna žena, Anastázie Zichová.
Původní stavba památníku na Ploštině vznikla roku 1947. Začátkem 80. let byla zbourána a na jejím místě vyrostla nová budova, která věrně kopíruje původní vzhled. Nachází se v ní expozice, která popisuje historické události od první tryzny v srpnu 1945 až po výstavbu nové Ploštiny. V nové expozici je podrobně popsána historie Ploštiny od počátečního osídlení až po tragédii z 19. dubna 1945. Expozice je doplněna interaktivnímu prvky, které návštěvníkům umožňují poslechnout autentické záznamy pamětníků tragedie na Ploštině a také o době, která tehdy panovala.
Ploština je dnes zaniklá pasekářská osada na hřebeni Vizovických vrchů v nadmořské výšce 564 m n. m. Přináleží k obci Drnovice. V 19. stol. měla osada tři čísla popisná (23, 49, 67). Nejvíce lidí tam žilo v roce 1910 (31 lidí). V roce 1930 měla osada 6 usedlostí a 23 pasekářů.
Vladislav Vaňák zaznamenal osudový vzkaz přeživším: „My už se svobody nedočkali, prosíme vás, živé, zachovejte ji aspoň pro naše děti, abychom nezemřeli nadarmo, my, pasekáři a partyzáni z Leskovce, Ploštiny, Vařákových pasek a Prlova, my, padlí bojovníci chudobné valašské země.“
Žádná smrt jiného člověka kdekoliv a kdykoliv není ospravedlnitelná. Jejich oběť nesmí být zapomenuta.
Ploština – ani 80 let poté není dost slz.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Zdroj Návštěvnické centrum Národní kulturní památka Ploština.