Mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci – tehdy v ten den 21. srpna roku 1968, byla středa, noc oddechovala hlubokým spánkem doznívajícího léta, obloha jiskřila hvězdami, perleť rámovala lem horských hřebenů na východě a slibovala další pěkný den – domovní zvonek chraplavě hrčel pořád a pořád, jakoby chtěl vzbudit celý svět. Rozespalý otevřu dveře do škvírky. „Je válka,“ oznamoval soused z vyššího patra činžáku. A šel v tu hlubokou noční hodinu zvonit na další partaj.
Všude klid, ticho, řídnoucí noc šátrala v naší ulici, kdy se dělo zřídkakdy něco, leda když se o svatbách přišli zvěčnit svatebčané do fotoateliéru na protější straně. Malounko víc jsem poodhrnul záclonu. A v té chvíli ta zašedle načernalá šmouha dole v ulici, která na první pohled připomínala špatně uloženou fůru sena na žebřiňáku taženém kravským potahem, trochu se pohnula a proměnila v obrněný vojenský transportér, který kanonem nevelké ráže a hlavní kulometu šátral po oknech spícího činžáku.
V tu časnou hodinu se před bránou fabriky zhoupl na housenkových pásech tank. Důstojník pokřikoval na rozespalého nočního vrátného. Ten s pistolkou na řemenu u pasu mu posunky i zkomolenou řečí vysvětloval, že stojí před osobní vrátnicí, tankem že do fabriky může jen přes nákladní vrátnici o pět se metrů dál po cestě, že ji nemůže minout.
Po páté hodině jako obvykle pospíchaly po chodnících mezi městskými domy v hustém zástupu tisíce zaměstnanců do fabriky, být na šestou hodinu včas v práci. Podél zcela zaplněného chodníku, hlava na hlavě, zvolna popojížděly nákladní vozy plné vojáků a ti u zadní korby házeli do pěšího davu noviny. Nevadilo, že si jich už zčerstva informovaný dav nevšímá, že po tiskovinách šlapou, ale když kterýsi spěchající dělník jeden výtisk přece uchytil, namísto, aby se začetl, škrtl zapalovačem a podpálil ho, v té chvíli z korby seskočil voják a šel po něm pažbou pušky, ale nakonec neudeřil do té zatraceně tvrdé palice.
Ve fabrice namísto pilné práce všichni jen seděli, žádný nevěděl, co dělat. Šéfům na každém stupni odborného i laického řízení nebylo žádným politickým pracovníkem natroubeno, co teď a co potom. Až mládežníci, délkou vlasů, oblečením a inovativními názory považování všeobecně za chuligány, navíc pořád aktivní, furt nějaké blbosti vymýšleli, zaklepali v administrativní budově na jedny dveře, a když je po dlouhé chvíli otevřel politruk, který měl v předchozích dnech dění ve fabrice každou vteřinu denní i noční pod palcem, teď na ty chuligány zíral po dotazu: „Co máme dělat, šéfe?“ Hleděl na ně jako na mimozemšťany z hodně vzdálené galaxie.
Den přímo jiskřil, rudé slunce se válelo od obzoru k obzoru, ale bylo nezvykle mrazivo, kolem osmé ráno mínus šest stupňů Celsiovy stupnice. Postaršímu myslivci svítila brada od mrazu šedinami. Přijel si pro motocykl, na jehož prodeji jsme se před časem domluvili. „Myslím, že to o nějaký den odložíme.“ V tom mrazu sotva pohyboval spodní čelistí na zimou ztuhlých pantech.
O nějaký den později už jsme se poučeni probudili do reality, a probouzeli jsme se takto i po následujících jedenadvacet let. Ale tenkrát, poblouzněni vlastenectvím, později označovaným za mladickou nerozvážnost a politickou nevyspělost, tenkrát jsme metrovými písmeny psali azbukou plakát o okupantech, ať táhnou domů, jak jsme to za předchozí roky odkoukali od jiných národů: „Ami go home!“ Plakát jsme postavili na střechu pětipatrové výrobní haly, aby ho bylo dobře vidět z nedaleké silnice, která byla vojenskými povozy permanentně vytížena. Ale někdo ho pořád vyvracel a my ho zase pořád stavěli. Až kterýsi andělíček strážníček prostřednictvím rozumnějšího kamaráda pošeptal: „Volové, někdo tam na střeše do vás drcne, blbouni…“ No…, plakát někam zmizel, už jsme ho nenašli.
Odpoledne toho dne jsem mínil celou záležitost projednat s kamarádem, který jako člen té jediné správné partaje měl o tisíc procent širší politický rozhled, ale neuspěl jsem. Rozhled sice měl, ale… „Ku… Jdi s tím do pr…!“ Nemínil se o čemkoliv se mnou v tom žhavém čase bavit.
Nebylo času nazbyt, ještě týž den večer jsem se musel vrátit. Příští den měla babička Dominika pohřeb, bylo potřeba se domluvit, co a jak. Šlapal jsem na bicyklu těch šest kilometrů, až jsem se zadýchával. I když jsem byl v poměrně dobré fyzické kondici, přece jsem v polovině trasy zastavil u krajnice, zůstal jsem v sedle, ale nohou se opřel o železné zábradlí vodní propusti. Jako z udělání zastavil na protější straně cesty transport nákladních a obrněných vozů. Na jinak docela prázdnou silnici už zvolna padalo večerní šero. Vzájemně jsme se pozorovali. Mlčky a bez hlesu. I bez pohybu. Konečně jsem se od železného zábradlí odrazil a osamocený pokračoval svým směrem. Také kolona vojenských vozidel se dala do pohybu, odjížděli strašit liduprázdnou krajinu na opačnou stranu. Každým dalším šlápnutím do pedálů bylo čím dál větší šero, ale povinné osvětlení bicyklu nefungovalo.
Pohřeb babičky Dominiky dopadl podle očekávání dobře. Umřela den před tou historickou štrapací, určitě v hrobě nelitovala o co přišla. Jen bylo během pohřbu víc ticho, snad až příliš. I pak, den co den po pohřbu a trvalo příliš dlouho.
Pětapadesáté výročí oné události připadlo na pondělí 21. srpna 2023. Za ten čas odrostly dvě člověčí generace. Ten příliš vzdálený den už jim nic neříká, nic o něm neví, nic o tehdejším světě, lidech, událostech.
Nepříjemné vzpomínání lze spolehlivě zahnat zapomínáním. Přece jen… Přílišné ředění krve také k ničemu není.
Text foto a reprofoto © Richard Sobotka