Práce novináře je jako chůze po bitevním poli. Pro první linii jsou za přednostní cíle určeni významní politici, úryvky z jejich projevů, hvězdní umělci a jejich nekonečné skandály. Kdežto druhá linie je určena pěšákům paběrkujícím na každodenním životě „obyčejných“ lidí, obdařených selským rozumem, proslulých pracovitostí a vynalézavostí.
Dobrý novinář je jako lovecký pes, který i z chladnoucí stopy dokáže vytěžit maximum. Ti v první linii loví ve stříbřité pěně vysokých vod, kdežto ve druhé linii se brouzdají závějemi „obyčejných“ lidí.
Život každého člověka je pokladnicí příběhů, stačí ji otevřít a vytěžit to nejlepší. To je práce investigativního žurnalisty.
V dřevních dobách žurnalistiky se musel novinář spolehnout na poznámkový blok, tužku a paměť. Takto vybavený a s objemnou brašnou nabouchanou technikou – psací potřeby, fotoaparát na kinofilm i s bleskem, rozměrný magnetofon pro akustický záznam rozhovoru k pozdějšímu přepsání (Dnes vše vejde do jedné ne příliš velké kapsy a osobní počítač dokonce nabídne přepis pořízeného fonetického záznamu.) – s touto výbavou jsem se jednoho podzimního dne vypravil do Ostravy po dosud neznámých stopách Petra Bezruče. Marné bylo nahlížet do pootevřené krabice plné záznamů a dopisů. Ovínělý dědic se škodolibě usmíval a mezi doléváním skleničky vyprávěl pitvorné historky, kterým se mohl smát jen on sám. Výprava vyšla naprázdno. Kde skončila krabice s dokumenty? Snad jen Bůh ví, dědic dokumentů za nedlouhý čas na kterémsi ostravském krchově.
Hornické muzeum Landek, Ostrava. 
Neobyčejné bylo každé setkání s horníky. Například setkání s důlním záchranářem. I fárání do dolu Petr Bezruč. A později na dnes už zasypaný důl Frenštát do hloubky 882,5 m, odkud jsem si přivezl hroudu krásného černého uhlí jak pěst velkou.
Tehdy už to bylo se záznamovou technikou mnohem lepší.
Vždy bylo zajímavé naslouchat příběhům chlapů s kroužky zažraného uhelného prachu kolem očí. Třeba o tom jak pro důlní přepravu vymysleli „bouchočumáky“ – kus gumy zavěšené v profilu podzemní chodby, aby mašingfíra stáhl hlavu do mašinky dřív, než jí narazí na zúženou přepážku. Nebo o tom, jak tehdejší hrdina práce a nositel razičských rekordů v očekávání mnohem vyšší mzdy za své výkony hodil peníze vyděšené výplatní do tváře s výrokem: „To nima vyplatu pro Bohača!“
Tenkrát se razilo heslo: „Jsem havíř – kdo je víc?“ Parádní havířské uniformy, plesy a další pěkné akce tehdy zušlechťovaly těžce pracující chlapy ze zemských hlubin plných nebezpečí nečekanými závaly, průsaky stařinné vody, explozí metanu a požáru, o čemž se tehdy smělo psát jen úsporně, pokud vůbec. Vždycky jsem měl – a pořád mám – k horníkům úctu a vážím si jich.
Zuberská vyšívačka Anna Zwillingerová.
Poznal jsem také trpělivou a soustředěnou práci vyšívaček křehké zuberské výšivky. Sledovat vznikající výšivku bylo jako nahlížet do pootevřené šperkovnice.
K nejstarším vyšívačkám patřila paní Anna Zwillingerová (1909-2004), Mistr lidové umělecké výroby. Její odkaz: „Nejvíce si přeji, aby zuberská výšivka přetrvala, aby si poctivou prací zdejších lidí znovu vydobyla světový věhlas. Žila s námi celé věky, byla nám chlebem, potěšením, pýchou i trápením. Předáváme ji jako kulturní odkaz našich předků, aby zůstala zachována krásná a živá pro ty, co přijdou po nás.“
Zuberských vyšívaček byly v průběhu let desítky, nejzasloužilejší zakladatelka školy zuberského vyšívání Marie Schoberová (1863-1936), která zuberskou výšivku proslavila.
Zuberská výšivka se dočkala významného ocenění výstavou na Pražském Hradě: „Dárek ze Zubří vánoční Praze“ a konala se od 19. 12. 1996 do 19. 1. 1997 v Lobkowiczově paláci. Dne 28. 12. 1996 se tam uskutečnil „Den Zubří“, kulturní program zajišťoval folklorní soubor Beskyd. Takto klenot lidové tvořivosti ze Zubří zazářil v Praze v celé své kráse a půvabu.
Anna Paprskářova z Pavlovy lúky na Dolní Bečvě.
Ke skromným a nenápadným ženám patřila i paní Anna Paprskářova (1914-2003). Žila v jedné z posledních dřevěných chalup na Valašsku číslo popisné 172 na Pavlově louce na Dolní Bečvě. Tam v nadmořské výšce 700 m plynula docela jiná dimenze života. „Svatbu jsem měla 10. července 1937,“ vzpomínala ještě za svého života. „Co jsem dostala za svatební dar? Tata měl jako válečný invalida trafiku, tož jsem od něho k té svatbě dostala třicet kilo zelí, ale musela jsem ho zaplatit! Jinak jsem nedostala od žádného nic.“
Z pod rozložitého ořešáku měla Anna Paprskářová výhled přímo na Radhošť. „Za celý život jsem byla až u kapličky jen dvakrát, naposledy na pouti někdy v roce 1947.“
Zatím co jsme pod nachýlenými ovocnými stromy před staletou chalupou vzpomínali, dole v údolí a všude kolem uplýval dávno jiný svět.
Pohraniční oblast kolem Jablunkova patří k těm zapomínaným. Tamější Vrchovina přináleží k Slezským Beskydám. Život tam byl vždy drsný. Snad právě určitý druh vyčlenění dal před lety několika místním podivínům z Nýdku nápad založit „Republiku San Beskydo“.
Turistická chata Velká Čantoryja leží v nadmořské výšce 995 m přímo na hraniční čáře s Polskem. Lidé tam žijí ve zvláštní geopolitické oblasti, tísněni ze tří stran různými kulturami, které v průběhu let ovlivňovaly jejich život.
V této hornaté končině žila v obcí Nýdek paní Zuzana Mitrengová (1916-1999).
„Za mého mládí bylo tady strašně těžko. Vdávala jsem se v roce 1937. Manžel byl Nydčan od polské hranice, neměl nic za svobodna, potom jeden oblek. Roboty nebylo pro chlopy, natož pro děvuchu. Rodiče nám nekoupili nic, bo nic neměli. Tata pil, dát něco na děcka, kdepak! Od nádraží byly čtyři hospody, v každe se zastavil, nabral na gebinu, jak dostal vyplate všecko poplatil, zase nic neměl.
V třicátém osmém přišel mobilizirung. Manžel musel narukovat, dali ho až na Slovensko. Potom vojny nebylo, ale vrátil se domů pěšky až po dlouhém čase, zarostlý, špinavý. Byli v těch okopach a nevěděli, že už je konec války, živili se kvakami a co nasbírali.
Pak tady byli jedenáct měsíců Poloci, zabrali území až po Ostravicu. Co se robilo, to bylo strašné. Můj chlop ležel se sekyru pod glovu. Lide radši utikali do protektoratu, dělali ve Vitkovicich.
Když roku 1939 vypukla vojna, všecko zabrali Němci. Kdo se hlasil k Němcum, tak musel narukovat. Naše lidi posílali Němci na robotu do Německa.
Potom přišli Rusi, přijeli koňami, i s artilerií. Strašně moc munice tady nechali. Zas to braly děcka, tři chlapce to roztargalo, kusy po polach jich sbirali.
Po vojně připadlo zdejši uzemi Československu. Manžel dělal v železarnach, už to bylo lepši.
Ja bych se nechtěla znovu dožit toho, jak bylo gdysi. Někdy třeba sednu na lavičku a tak se divam a kolikrat nad tym přemyšlim, jak to všecko mohl člověk přežit. Jak přežil ten život.“
Kraj prostoupený horami je jako otevřená dlaň, hlazená sluncem a větrem. Nářečí měkce sklouzává přes rty, jako plyne bystrá voda přes zaoblené kameny. Kraj lehce zapomínaný, kde uplývá čas větrem prosátý.
Příběh sedmaosmdesátileté paní Ernesty, nadýchané stříbrné vlásky kolem narůžovělé tváře jí vytvářely svatozář, výhled širokým oknem na louku v plném květu a na rozlehlé polnosti. Neozvalo se zaržání koně ani skřípnutí povozu, třebaže jsme se nacházeli v kdysi v jednom z největších hospodářských statků.
Paní Ernesta se sice narodila na statku, ale hospodář padl za první světové války. Ovdovělá matka ve snaze zachránit statek se provdala za pacholka neschopného vojenské služby. Byť chramlavý zastal veškerou práci. Jenže vědomí, že je sedlákem mu stouplo do palice a než se rok s rokem potkal celý majetek propil. Když přišel statek na buben, chromajzl se oběsil. Zchudlá selka musela i s malou Ernestou po žebrotě. Zoufalá nechala dcerku uprostřed zimy v nevelkém hospodářství na práci za příslib, že dítěti dají najíst a ponechají mu střechu nad hlavou. Příštího rána našli matku na okraji nedalekého lesa zmrzlou.
Malá Ernesta brzy poznala, co znamená péče cizích lidí. Ale štěstí se na ní usmálo. Chodila vypomáhat při zemědělských pracích na jeden statek, seznámila se tam se sedlákovým synem, zanedlouho se slavila svatba.
Najednou byla selkou na jednom z největších statků. Konečně poznala, co být selkou obnáší. S manželem a starým otcem byli na obdělávání polí a obsluhu dobytka jen tři. Jaký div, že potratila rovnou při práci na poli. Pak přišla kolektivizace. Vidina ztráty vydřeného majetku vehnala manžela do oprátky před domem na jabloni.
Ernestě zůstaly dvě nezaopatřené děti a stařík s ubývajícími silami. Jedinou útěchou jí byl kostel. Klečela před oltářem se sepjatýma rukama a tiše se modlila: „Prosím Tě, Pánbíčku na nebíčku, ať si celý statek konečně vezme jézedácký čert!“
Její prosba byla vyslyšena, ze selky se stala špatně placenou pracovnicí Jednotného zemědělského družstva. Stodoly a chlévy zůstaly prázdné, polnosti někdejšího statku už obdělávají jiné ruce.
A Ernesta? Dočkala se krásných vnoučat. Bouře ustaly a dny, které jí byly ještě dopřány, připomínaly procházku ztichlou krajinou.
Básnířka Helena Chlebovská a obrázek Josefíny Herzogové.
Byl to také příběh židovské lékařky a malířky Josefíny Herzogové, přesněji obrázku vlčích máků, který namalovala. Hovořili jsme o něm u šálku stydnoucí kávy, odloženými novinami a dioptrickými brýlemi s paní Helenou Chlebovskou, autorkou procítěných veršů.
Obrázek vlčích máků vznikl v roce 1939 v Ostravě, namalovaný židovskou lékařkou Josefínou Herzogovou, pastel, lehce tónované barvy, rozměr 22 krát 22 cm, zlacený a léty už trochu ošuntělý rám.
„Říkali jsme jí také Jožka. Herzogovi měli v Ostravě řadu dobrých židovských přátel, ale neuzavírali se. Věřili v lidskou pospolitost. Přece byli jednoho dne přinuceni nastoupit do transportního vlaku. Němci odvezli celou rodinu do koncentračního tábora neznámo kam, kde a jak skončili nevím. Už se nevrátili.“
Obrázek vlčích máků připomíná přívětivé, ale už vzdálené léto. Ve spodní části je signován šifrou dvou spojených písmen JH, což jsou počáteční písmena jména lékařky a malířky Josefíny Herzogové. Na zadní straně obrázku je obyčejnou tužkou napsáno: Věnováno paní Táborské. J. Herzogová. 1939.
„Paní Táborská byla moje babička. Mám ten obrázek vlčích máků moc ráda. Je to vlastně jediná věc, která po rodině Herzogových zůstala.“
Pršelo, když jsem opouštěl byt paní Marie Chlebovské. Myšlenky na osudy lidí, kterým jiní lidé vzali kromě snů také jejich život byly těžší, než provazy deště.
Podnes jsou v Beskydech roztroušeny v horách osídlené samoty. Řada z nich pod tlakem moderní doby zůstala opuštěna, chátrala a posléze docela zanikla. Udivuje s jakou razancí si příroda bere zpět prostor, který jí lidé kdysi uzmuli. Uprostřed lesa se dochovaly hrázky kamení někdejších políček. Dnes už dávno mrtví pamětníci vyprávěli, že zalesněné svahy hor byly před léty pokryty políčky a pastvinami. U dřevěných chaloupek ještě v polovině dvacátého století stačilo usednout na terásku z kamení, dívat se jak prašnou cestou na dně údolí jde o májových dnech procesí zbožných horalů k boží muce, poslouchat jejich modlitby a nábožné písně.
Jak se těm lidem tak blízko nebes žilo, o čem snili, z čeho se radovali a co je trápilo?
Josef Maceček z Bučkového na Horní Bečvě. 
Pan Josef Maceček (nar. 1938) pochází ze samoty na Janinově Louce na Horní Bečvě. Z usedlosti v nadmořské výšce kolem 900 m bylo všude daleko, nevedla tam cesta ani elektřina. Po roce 1960 koupil Josef Maceček starší domek v Bučkovém, odtud to měl k nejbližší zastávce autobusu jen čtvrthodinky chůze.
Od nejútlejšího dětství byl Josef Maceček obklopen přírodou. Čtyřicet let pracoval v MEZ Frenštát pod Radhoštěm u lisu. Kontakt s přírodou udržoval výtvarným projevem a jako důchodce se pustil do vyřezávání ptáčků. V jeho dílničce vznikalo všechno, co poletuje po valašských horách: sýkory, ťuhýci, stehlíci, konipasi, ale také sojky, strakapoudi i exotičtí ptáci. K řezání používal kolem deseti nožíků a dlátek, k polychromii dvě krabice barev, několik širokých hrnků zaplněných štětci. Hotoví ptáčci, zavěšení v malé dílničce na hladké bílé stěně se zájmem pozorují, jak k jejich hejnku přibývají další, než se rozletí z Bučkového široko daleko a vydají svědectví o tom, že je na Valašsku člověk, který svým kumštem přivádí přírodu až do lidských domovů.
Podivuhodné byly vzpomínky gorola Gustava Sikory (1935-2022) z osady Filipka v obci Nýdek v nadmořské výšce kolem 700 m na svazích Slezských Beskyd, kterým dominují vrchy Velký Stožek a Velká Čantoryje.
„Kolem osady Filipka byly původně pastviny, dnes jsou zalesněny,“ vyprávěl Gustav Sikora. „K hranici s Polskem jsme měli východním směrem jen dva a půl kilometru daleko. V dřevěné chalupě z roku 1890 byla velká kuchyň, tři světnice, světnička v podkroví. Ve chlévě kráva a ovce. Prasátko muselo být. K obživě se využívalo mléko, máslo, brambory, zelí. Chleba a mouku jsme kupovali. Pekly se placky. Pro vodu se chodilo dvě sta metrů do studánky. Skromně se žilo.
Byli jsme pozůstatek evangelíků, kteří byli vytlačeni do hor. Na jitřní mši se šlo ještě za tmy i metr navátým sněhem, lucerny nebyly. Z Filipky se chodilo do tři kilometry vzdálené obce Návsí do obchodu. A za prací, kdo byl zaměstnaný v Třinci tak k vlaku. Cesta s kopce trvala tři čtvrti hodiny, zpátky do hor ten samý čas.
U nás se mluvilo po našemu, po šlonsku. Je to polština a čeština. Také němčina.
Poslední rok války obsadili hory němečtí vojáci. Postříleli spoustu lidí, partyzány i místní. Do školy pod Stožkem naházeli granáty. Mrtvé naložili na žebřiňák, odvezli do Návsí na hřbitov. Škola pak zůstala dlouho zavřená, žádný z učitelů tam nechtěl učit.
Ke konci války přelétávaly přes naše hory ohromné svazy amerických bombardovacích letadel. Leželi jsme v trávě a dívali se, zem se tím hřmotem motorů úplně chvěla. Kvůli obelstění německých radarů letci shazovali proužky staniolu, jenom to šumělo.
Po osvobození hlídali hranici mezi Polskem a Československem Rusi. Jezdili na koních a když cválali od Velkého Stožku na Malý Stožek a z Velkého Sošova na Velkou Čantoryju, tak hory kopyty koní jen hučely.
To všechno už je dávno pryč.“
Slezské Beskydy, kterým dominuje Velká Čantoryje, ty zůstaly.
Milo Komínek, pilot, akrobat, spisovatel, politický vězeň, vlastenec.
K neobyčejným patřilo setkání s Milo Komínkem (1926-2010), profesí vzdušný akrobat, spisovatel, novinář, vězeň číslo 8503, člověk. Vyučil se strojním zámečníkem a kinooperátorem, studoval dálkově filmovou kameru a filmovou režii, přitahovalo ho také letectví a jako žák Masarykovy letecké ligy (MLL) prošel od stavby modelů přes větroně až po pilotáž motorových letadel. Věnoval se také hudbě, gymnastice a varietnímu umění. Do morku kosti svobodomyslný člověk se po únoru 1948 rozhodl pro útěk ze země, ale zraněný střelbou pohraničníků a jako vězeň komunistického režimu byl nepřetržitě vězněn plných 17 let.
Dne 4. dubna 1968 založil ve Frýdku-Místku organizaci bývalých politických vězňů K-231. Dne 6. srpna 1968 promluvil ve Vídni na demonstraci asi 30 tisíc rakouských studentů před velvyslanectvím SSSR jménem čs. politických vězňů z organizace K-231 a Společnosti pro lidská práva proti vojenské okupaci Československa. Jménem těchto organizací napsal otevřený protestní dopis generálnímu tajemníkovi OSN U´Thantovi do New Yorku (text byl otištěn všemi hlavními deníky ve Vídni a Zürichu). Závěrem srpna odcestoval do Švýcarska, kde mu vláda nabídla politický azyl. Závěrem roku 1968 vycestoval do Kanady a usadil se v Torontu. Roku 1975 přijal státní občanství Kanady. Kromě dalších aktivit založil v Torontu firmu „Moravia Press Ltd.“ A o několik let později „Moravia Publishing Inc.“
V červnu 1991 vydal knihu „I pod oblohou je peklo“. Jsou to osobní autorovy prožitky z „procházky“ československými věznicemi a zároveň burcujícím svědectvím o nelidském zacházení s lidmi, kteří se ve skutečnosti ničeho nedopustili.
Knihu věnoval rebel Milo Komínek lidem jako připomenutí i jako důvod, proč nezapomínat.
Emanuel Vencl, zemědělský odborník, učitel, národohospodář, poslanec.
Z těch stovek setkání s „obyčejnými“ lidmi alespoň ještě vzpomínka na Emanuela Vencla, člověka, který byl tak dokonale „vytěsněný“, že o něm nevěděli ani studenti navštěvující školu na které působil jako její první ředitel, přivedl ji k nebývalému věhlasu a zasloužil se o zvelebení zemědělství nejen na hornatém Valašsku, ale i v dalších regionech.
Když 28. září 2007 po 68 letech od smrti spočinuly ostatky Emanuela Vencla na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm mezi nejvýznačnějšími osobnostmi, které se o Valašsko zasloužily, znamenalo to jeho definitivní návrat. Emanuel Vencl byl legendární zemědělský odborník, učitel, zakladatel zemědělských škol a vzdělávacích spolků, poslanec Zemského sněmu. Po celý život kladl základy k hospodářskému povznesení Valašska. Nezanedbal jediné příležitosti, aby něco dobrého vykonal pro svou školu, která se stala střediskem zemědělského pokroku Valašska a severovýchodní Moravy a ohniskem pícninářského hnutí, které v té době nemělo v Československu obdoby.
I když pocházel z úrodného Podřipska, kde ve Velkém Radošíně sahají kořeny jeho rodu až do roku 1695, přilnul k hornatému Valašsku a s neutuchajícím elánem se mu věnoval.
Druhá linie nemusí znamenat jen obyčejnou práci s „obyčejnými“ lidmi, spíš jde o hledání jejich osudů a kořenů, neb právě oni jsou základem lidské pospolitosti.
Text a foto © Richard Sobotka