Zvyky, obyčeje, pověry, které o Vánocích doplňovaly a zpestřovaly život v krásných valašských kotárech v okrese Rožnovském.
Vánoce byly na Valašsku nejslavnějším svátkem v roce největším, měly bohatou národopisnou tradici nepřeberné množství krásných zvyků.
Ráno na Štědrý den dal gazda dětem po kousku chleba, namazaného medem. Pak už žádný v chalupě nesměl do štědrovečerní večeře nic jíst a dětem nezbývalo, než si od hladu utahovat provázek u gatisk.
Toho dne vymetla gazděna vytopenou pec a ještě horké ometlo vyhodila ven a na něm poskakoval bosýma nohama kravař, aby měl v létě při pasení zdravé nohy.
Gazděna pekla v peci nejprve krupicové buchty nebo chleba, teprve pak vdolky a vdolečky. Z poškrabků těsta se pekly bochánky pro dobytek.
Během dne strojily větší děti s gazdou stromeček. Krášlily jej papírovými řetězy, košíčky, také vlašskými ořechy, jablky, suchými hruškami, cetkami z bramborového škrobu. Okrasy a cukrovinky byly ke koupi až v 19. století.
Kde měli v hospodářství dvouleté hříbě, zapřahal je gazda do saní a udělal s ním první objížďku do dědiny, také do lesa, kde na saně naložil několik polen, aby hříbě jezdilo jako oheň.
Navečer gazděna s gazdou slavnostně strojili štědrovečerní stůl. Přikryli ho bílou plachtou, doprostřed položili dožínkový věnec. Z jedné strany položili pecének chleba a sklenku medu. Z druhé strany mísu s vdolečky, svícen se svíčkou posvěcenou na Hromnice. Kolem dokola položili po špetce od všeho co se za minulý rok urodilo.
Pod stůl pak okřínek a do něj kvak a několik vajec, i obilné zrno. Okřínek obtočila gazděna řetězem, a gazda řetězem ovinul nohy stolu, jako ochranu před zlodějem v chalupě i na poli. Také peníze dávali do okřínku, aby se jich po celý rok držely.
Po modlitbě usedli všichni kolem stolu. Gazda krájel pecen chleba na krajíčky, gazděna je mazala medem a rozdávala od nejstaršího po nejmladšího.
Teprve pak přišla řada na ostatní jídla ze společné mísy. Obvykle byla zasmažená polévka, hrachová nebo zemňáková, zelí, nudlová polévka, vařený kvak, polévka fazolová, zasmažené zátěrky, všelijak připravené zemáky a pečivo. Hostina končila popíjením kořalky zhřívanice se skořicí a medem, která se malým dětem trochu oslabila svařenou vodou.
Chudobní jedli posolené kvakové a zemňákové kolečka, šrotovou krupici ze žita s máslem nebo s medem, nebo jen zemňáky s podmáslím. Věru byla to ubohá štědrovečerní večeře.
Chleba s medem se na Štědrý den jedl, aby všichni byli po celý rok tak dobří, jak to jídlo.
Po dobu štědrovečerní večeře nesměl nikdo, kromě gazděny od stolu odejít ani vstát.
Večeře byla zakončena krájením jablka, které gazda všem rozdal. Při krájení se nesmělo rozkrojit jádro, aby nedošlo k neštěstí.
Potom gazda podaroval ty z chasy, kteří dobře pracovali, dal jim tringelt na útratu, gazděna něco nového na oblečení. Rodinné dárky se za stara nedávaly.
Stolování bylo ukončeno modlitbou. Po ní se děti obtulily s rodiči.
Ze stolu se uklidilo jen náčiní, všecko ostatní zůstalo na stole až do Štěpána. Odrobinky z pečiva, skořápky z ořechů smetly děti nebo dospělá dcerka do zástěry a vysypala je na zahradě k ovocným stromům, aby dobře rodily, také aby se ptáci přiživili z božích darů štědrovečerní večeře.
Až po skončení Štědrovečerní večeře nastal čas kouzel, čar, pověr a zvyků.
Svobodná děvčata tloukla do kurníku paličkou. Ozval-li se kohout, zůstane následující rok pannou. Kvokla–li slepice, přijde do roka o panenství ať už vdavkami, nebo jako závitka (svobodná matka). Děvčata také ve světnici házela přes ramenou ke dveřím papuče, pokud zůstala na podlaze špičkou ven, do roka odejde z domu, pokud patou, zůstane ještě doma.
Také chodily do kůlny pro dřevo, ale nabíraly polena popaměti a teprve v kuchyni zjišťovla co a jak. Byl-li počet surý a poslední poleno rovné, dostane ženicha pěkně rovňoučkého, ale když bylo poleno křivé, bude mít křivé nohy nebo hubu.
Z které strany toho večera zaštěkal pes odtamtud vdavekchtivá dcera dostane ženicha.
Bude-li manželství šťastné zjišťovala cérka třesením plotu a říkáním: Plote plote třesu ťa… V tu samou chvíli se za plotem, ozval hlas jejího budoucího muže: Netřes se mnou, já budu tvůj muž – vezmu si ťa. Měl-li hlas příjemný a milý, bude mít šťastné manželství; je-lihlas nepříjemný, čeká ji manželství nešťastné.
Také se pouštěly skořápky z vlašských ořechů na vodu v míse. Foukalo se do ní a komu se lodička převrátila bude i on do roka hore bradou. Komu se lodička jen rozkolébala, ale nepřevrátila, bude chorlavý. A komu plula rovňučko, ten bude celý rok zdravý. Lodičky pouštěli všichni, i gazda s gazděnou, všichni chtěli vědět, jak dopadnou. Někde ve skořápkách zapalovali malou svíčku ze stromečku.
Svíček na stromečku muselo být alespoň tolik, kolik lidí sedělo u štědrovečerního stolu. Svíčky na stromečku sfoukávali všichni, kteří byli u večeře. Komu stoupal kouř rovňoučko hore, ten bude celý rok zdravý a spokojený. Komu se točil v chumáčcích k zemi, ten bude nemocný, potkají ho všelijaké trampoty a možná i umře.
Oblíbeným bylo lití na staré lžíci roztaveného olova do vody. Vzniklé figurky všelijakého tvaru věštily co koho během roku potká, co se v chalupě narodí, co ve statku ulehne a také jiné dobré či zlé věci.
Některé dcerky chodily do zahrady třást bezem a při tom odříkávaly: Třesu třesu bez, ozvi sa mně milý kdes… Ozval-li se jeho hlas, určitě se do roka vydala. Ovšem pokud to byl hlas hrozný, jistotně to byl čert a že si ji vezme hned. Některá z té hrůzy i onemocněla.
Někde svobodné děvuchy chodily po večeři k potůčku nebo ke studánce, poslouchaly zvuky ve vodě. Hudební tóny věštily svatbu. Zvuk podobný pádu desky znamenal smrt. Zvuky podobné tlučení na kovadlinu znamenaly, že se děvčica provdá za kováře. Temné zvuky dřeva, že se vydá za bednáře.
Tam kde bydlela dívka, která se chtěla mermomocí vydat, nebo ogařisku ženidlo nedávalo pokoj, a chtěli uvidět, kdo je jim souzený – pak celý den nesměli nic jíst a ještě před započetím štědrovečerní večeře třikrát dokola obejít stodolu a na všecky její strany udeřit hůlkou. Potom se svléknout do naha, háby položit před stodolu a nahý třikrát zamést humno. Kdo mu pak háby přinesl, toho nebo tu si určitě do roka vzal – byl prý to jeho (její) duch v lidské podobě.
Stávaly se při tom veselé, ale i smutné příhody.
Tak jedna gazděna přinutila dívku, aby šla zvizitírovať koho dostane. Dívka poslechla a všecko tak jak je popsáno udělala. K jejímu překvapení jí háby přinesl sám gazda, který prve spal v jizbě na lavě. Dívka myslela, že gazda spánek jen předstíral, všecko slyšel, oblečení jí přinesl a hned pak utekl. Nazlobená dívka s pláčem vešila do jizby a spustila na gazdu, že si z ní nemusí dělať škláby a kdesi cosi.
Gazděna na dívku vyjeveně hleděla, ukrutně se při tom zhrozila, protože dobře viděla, že gazda pořád spal a z jizby vůbec nevyšel. Teprve když gazděna od hrůzy zemdlela, to gazdu probudilo a ptal se, co se vlastně stalo…
No a dopadlo to tak, že gazděna z toho leknutí na smrt onemocněla a zakrátko umřela – a gazda si do roka vzal dívku za ženu.
Potom že ty čáry a kouzla nebyly pravdivé. – Enem nechajte byť!
Bývalo též zvykem, že na Štědrý den věšíval se v zahradě na strom nevymlácený snopek zboží pro ptáky. Věšela ho gazděna, nebo dcera, případně dívka. Při tom dávala pozor, jaký pták přiletí. Byl-li mužského rodu – vrabec apod. věřilo se, že se jí do roka narodí chlapec. Byl-li rodu ženského (sýkorka apod.), pak děvče. Věšela-li snopek dcera neb dívka dávala pozor, z které strany pták přiletí. Z té pak přišel její ženich.
Přišla-li na štědrý večer do chalupy cizí robka, třeba sousedka, mělo se za to, že všecko, co se v chalupě narodí a ve chlévě ulehne, že bude rodu ženského, byl-li to chlap, pak rodu mužského.
Na štědrý den se také zjišťovalo počasí pro příští rok. Rozkrojili velkou cibuli, rozebrali ji na jednotlivé misky, ty rozložili do řady a pojmenovali jednotlivými měsíci. Do každé misky nasypala gazděna lžičku soli. Některá miska zůstala suchá, jiná vlhká, nebo se v ní udělala kaluž vody. Podle toho hádali, jaké bude počasí pro jednotlivé měsíce.
Také se ve starých dobách věřilo, že kdo o pravé půlnoci na Štědrý den nabere v potůčku nebo ve studni vodu, že se promění na víno. Musí ale vodu na chlup přesně nabrat právě o půlnoci, což bylo těžko udělat, protože za starých časů pokud kdo hodinky měl, každému šly jinak a nevědělo se podle kterých hodinky narichtovat, aby šly akorát.
Bystřice pod Hostýnem.
Štědrovečerní zvyky byly zakončeny zametemím jizby, která se potom nesměla zametat až do Štěpána. Smetí shrnula dívka, dcerka nebo hospodyně na metlu a donesla na rozcestí, nebo na křižný chodník, čímž bránila škodné činnosti čarodějnic.
Také se povídalo, že o půlnoci na štědrý den si krávy ve chlévě vykládají, jak se která po celý rok měla a co zkusila. Kdo v té chvíli do chléva vešel, že jim rozuměl.
Za starých časů bývalo zvykem, že ještě před odchodem na jitřní vykropila gazděna nebo dívka jizbu čerstvě donesenou vodou z potůčku neb ze studny, vykropení se konalo jedlovou halúzkou.
Na Štěpána gazděna uklidila štědrovečerní stůl. Zbylý chleba rozkrájela dobytku, hromádky zboží donesla na hůru, kde patřilo, zemáky a kvaky do sklepa, vajíčka do komory. Dožínkový věnec rozvázala, klásky z něho se zbožím dala kravám a ostatní rozvěšela po zahradě na ovocné stromy.
Dcerka nebo dívka vzala opatrně plachtu ze stolu a zbylé zrnka zboží, drobky z pečiva donesla opatrně aby nic neztratila na zahradu modlíc se při tom Otče náš a Zdrávas Maria … Byla-li na výdaj, tož při modlení pokukovala z které strany přiletí na drobečky pták, což věštilo, že z té strany bude mít jistotně muža – a někdy bylo divné, že pták přiletěl z jiné strany. než měla galána.
Staří gazdové tvrdili, že vysypala-li drobečky poctivá panna, že na tom místě vyroste „řimbaba“, která pomáhá od bolení zubů.
Řetěz od stolu gazděna odemkla a všichni v chalupě přešli přes něj bosky, aby měli po celý rok zdravé a pevné nohy.
Potom ten samý řetěz natáhli před dveře u ovčírny a přehnali přes něho ovce ven a zase zpátky. Žádná z nich nebude po celý rok chrámat.
Pak už následovala koleda, která národopisnou krásu Vánoc vyvrcholila.
Zachovalo se nezměrné množství koledních písniček, jedna pěknější druhé, všecky naše valašské.
Začínalo se koledou: Ticho, ticho, bratrové, povím vám něco nové, tejto noci byl jsem jako na poli, uviděl jsem tam anděla stát na kopci, nevím co tam dělá vím že zpívá, radosť nad radosť vám povědá, narodil se Spasitel, všeho světa vykupitel u Betléma.…
Půvab Vánoc se na Valašsku zachoval do dnešních dnů.
Text podle písmáka Franty Maléře z Hutiska připravil © Richard Sobotka.
Foto © Richard Sobotka