Celý den sněžilo a čím byl večer blíž tím víc sněžilo a čím víc sněžilo tím větší byla tma. A mráz se držel na mínus šesti a pořád tlačil červený sloupeček venkovního teploměru níž.
Hajná Mariana se znepokojeně ohlédla k oknu. Za bílou záclonou jen černý čtverec, nic víc neměla šanci vidět. Pak se očima svezla po hodinách, ručně vyřezávané kukačky ukazovaly něco po čtvrté odpoledne. V létě to byl příhodný čas pro myslivce na procházku lesním revírem. Hajný František by stihl posedět před večeří na posedu, potěšit se těmi, kdo přišli na pastvu i těmi, kteří se loudali kolem paseky na obhlídku, co by se dalo ulovit. Obvykle liška tímto lesem čarovala. Moc dobře věděla, že na posedu je hajný František a že by při nějaké nepleše nezaváhal zvednout zbraň a vystřelit. Znali se ti dva až moc dobře. Pokaždé jen huňatá oháňka prokmitla vzrostlým kapradím jako plamínek, jak se liška tichounce vytrácela. Však přijdou další dny a hajný František nebude sedět na posedu den a noc a den a noc… Počká do zimy, až lišce kožich pořádně zhoustne, pak ho dá hajné Marianě o Vánocích pod stromeček.
Právě tou vánoční dobou byl na takovou směnu liščího kožichu ten nejlepší čas. Jenže hajný František vyšel na čekanou s ostře nabitou loveckou zbraní hned po obědě, hodina dvě, víc času že na výměnu liščího kožichu za jeden vystřelený náboj z lovecké zbraně nebude potřeba, jenže ručně vyřezávané kukačky, zavěšené mezi křížkem a svatým obrázkem, už odkukaly čtvrtou, o chvíli později půl pátou, pak už pátou hodinu podvečerní, celou umáčenou noční černí. A boty od sněhu na zápraží ani v chodbě žádný neoklepává.
I pes Rek už byl ze všeho trochu nervózní. Hajný František psa do té sloty nebral. Jak by se pes vyšplhal po žebříku na posed? Už si to jednou nebo dvakrát zkoušel, dva či tři špruchlíky zvládnul, ale pak raději seskočil, darmo si nohy polámat, lehl k jednomu kůlu pod posed a čekal, až hajného Františka tam nahoře přestane to rozhlížení bavit.
Hajné Marianě letěla hlavou jedna poplašná myšlenka za druhou. Což zaběhnout pěšinou dolů k potoku, poprosit souseda Pepíka ať se jde po Františkovi poohlédnout. Vždyť jsou kamarádi. Jenže v té slotě? Psa by nevyhnal. Hajná Mariana už byla za odpoledne dvakrát sníh u branky odházet. Marná práce, vítr hned znovu nafoukal návěj málem po kolena.
V takovém nečase by Hajná Mariana mohla souseda Pepíka třeba na kolenou prosit, jen by se škrábal za jedním, pak i za druhým uchem. I kdyby se přece k vycházce sněhovou fujavicí odhodlal, možná by v té slotě také nakonec zůstal. Co potom hajná Mariana? Zachraňovat dva chlapy ze sněhových návějí? No potěš! Jedině přizvat regiment vojáků.
Což kdyby šla hajnému Františkovi naproti sama, napadlo jí. Jako že si jen tak vyšla na procházku a čirou náhodou, že v půli cesty k Březinovu, právě u božích muk, ze všech stran sněhem zafoukaného kamenného kříže, právě tam jakoby náhodou potkala hajného Františka na zpáteční cestě k hájence na Vřesové stráni. No, fantazírovat hajná Mariana uměla a hloupější myšlenka už se jí v té nešťastné hlavě vyklubat nemohla. Zachraňovat v noci a při těch spoustách sněhu dva chlapy by bylo učiněné neštěstí, ale zachraňovat za běsnění paní zimy ztraceného hajného, a jeho ženu hajnou, to by byla učiněná katastrofa.
Najednou jakoby zaslechla jakési vrznutí. Spěšně vyhlédla dveřmi do síně. Dva velcí a dva malí sněhuláci tam setřásali hromadu sněhu. A hned se nahrnuli do vyhřáté kuchyně.
Po celé hájence najednou plno ruchu.
„Stromeček je už nastrojený?“
No bať. Hajný František pěknou jedličku v lese uřízl, už od Mikuláše rozvěšoval ozdoby. V hájence moc dobře znali vánoční povinnosti. Krásně nazdobený stromeček už čekal na své obdivovatele.
Vzápětí následovala otázka: „Kde je děda?“
Všichni najednou, jako by byli smluveni, pohlédli na hajnou Marianu.
Odpověděla rozpačitým ohlédnutím k nocí začerněnému oknu a raději si položila dlaň přes oči, aby nebylo znát, že je má plné slz.
„A hrome…,“ poznamenal syn mladý František. Hned byl zpátky v síni, obouval boty, oblékal zimní kabát, beranici na hlavu, teplé rukavice. Ještě čagan. Ani na svítilnu nezapomněl, třebaže také znal cestu do Březinového, i se zavřenýma očima.
Právě bral za kliku, když se venkovní dveře samy otevřely. V nich hajný starý František. Vešel jakoby nic, bez rozpaků setřásal z mysliveckého kabátu hromady sněhu.
„Teprve jste přišli?“ obhlížel syna mladého Františka, zachumlaného v kabátisku, čepici a rukavicích, jakoby se mínil vypravit za severní polární kruh. „Malí drobci se v těch závějích neztratili?“
Až po chvíli ve vyhřáté kuchyni se dozvěděl co a jak, jaký měli o něho strach, netušili kde je a pořád se v tom sněhu, tmě a mrazu nevracel.
„To se ví, měl jsem namířeno do Březinova. Včera jsem tam nechal lišce u posedu návnadu. Lovecká puška střílí jedna radost, ta nikdy nemine. Kapsa plná patron, ale dostal bych lišku první ranou, aby se kožešina moc nepoškodila. Jenže… Sotva seběhnu pěšinou k potoku, vyhlédne ze své chalupy soused Pepin a prý… Pojď posedět na malou chvilku s myslivci do putyky, na kousek řeči… Co jsem mohl dělat? Liška neuteče, vezmu jí míru hned příští týden… Seděli jsme v putyce, klábosili. Jenže ten kousek řeči se pořádně natáhl… Už jsem se bál, že o mne bude mít hajná Mariana strach.“
Víc času na řečňování nebylo.
Štědrovečerní večeře na stole, nastrojený stromeček svítil barevnými žárovkami, pod ním dárky, Paní hajná Mariana se usmívala a krásně voněla cukrovím a Vánocemi…
Ručně vyřezávané hodiny kukačky pořád nějaký čas odkukávaly, ale nikdo si jich nevšímal.
Zato do paměti všech bylo navždy zaznamenáno, že vánoční svátky byly toho roku krásně barevné a nadmíru vydařené.
Text a ilustrace © Richard Sobotka