Je zbytečné doptávat se na Úřadu práce, zda není volné místo v některé sféře podnikání, kde jsou praktikovány čáry a kouzla. Je také naivní se domnívat, že tato pracovní sféra zanikla s temným středověkem.
Jindřich František Boblig z Edelstadtu, rakouský právník, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku, zvláště ve Velkých Losinách a má na svědomí přes 100 upálených osob ženského pohlaví, které podle jeho domněnky k čarodějnictví inklinovaly, byť jen zbloudilou myšlenkou, a ani to jim nebylo prokázáno. Jediný člověk prostě nemohl vymýtit celé čarodějnické pokolení, i kdyby o to usiloval dnem i nocí po všechny dny, které mu byly dopřány. Hamižnost Bobliga z Edelstadtu nakonec přiměla spokojit se s tím, čím si z kapes stovky údajných čarodějnic polepšil.
Je domněnka, že čarodějnická profese je ryze ženská, ženy mají jemnější ruce, bystřejší postřeh. Je spočítáno, že než mužský vykoktá dvaapůl tisíce slov, ve stejném časovém limitu jich vychrlí žena sedm a půl tisíce.
Jistý Paul Broca, narozený roku 1824, který ve věku pouhých 16 let získal v oboru medicíny bakalářský titul a ve dvaceti letech se stal uznávaným lékařem, tento génius sice tvrdil, že ženy mají obvykle menší mozek než muži, ale moudře uplatnil k řečenému dovětek, že je tomu tak díky menší velikosti těla.
Na Valašsku byli mezi praktikujícími čaroději i muži. Ani jejich výskyt není časově nijak omezený praktikami současné moderní doby, která kromě počítače, internetu, a mobilního telefonu neuznává ničehož více.
Jednoho letního dne jsem připravoval interview s jedním známým rybářem, který je po dnešní dny poetou horské řeky a všeho co v její čiré vodě žije. Ochotně se postavil doprostřed říčního toku a zatím co já vycvakával 36 políček filmu svého fotoaparátu EXA 500, on prošvihával hladinu rybářským vlascem, až to svištělo. Sice nic nechytil. Horší bylo, že jsem z vyvolávacího mechanismu vytáhl film naprosto čirý, na žádném ze šestatřiceti políček nebyla ani šmouha.
Ženy mají k tomuto prastarému čarodějnickému řemeslu blíž. Před jejich čarosférou nepomáhá mít u sebe pro každý případ několik kapek svěcené vody ve skleničce. K jejich rozpoznání se údajně osvědčila deska z již použité rakve s kulatým otvorem po vypadlém suku. Tímto kukátkem se prý zaručeně pozná praktikující čarodějnice.
Přejdou některé kolem rádia, to začne hrát na jiné vlnové frekvenci, chrastí nebo docela zmlkne. U televizního přijímače se ostrý a krásně vybarvený obraz změní na potrhané cancoury. Elektrická svítilna, zavěšená před padesáti roky na zeď u příležitosti babiččina svátku z ničehož nic spadla na zem, ale nerozbila se.
Ovšemže jsou i dobré čarodějnice.
Chcípl mi v počítači vyhledávač. Co já se natrápil oživit ho, pořád marně. Přišla jedna dobrá známá: „Co s tím máš?“ Ani se toho moderního krámu nedotkla. Usednu k PC a že předvedu, co nefunguje, kliknu na tlačítko s vyobrazenou lupou, vyťukám heslo pro vyhledávání – monitor je v okamžiku zaplněný údaji na zadané téma.
„Co jsi s tím udělala?“
Ani se toho krámu na vymyšlenosti všeho možného nedotkla.
Tohle by ovšem s Jindřichem Františkem Bobligem z Edelstadtu jistotně švihlo.
Pokud si myslíte, že zlaté časy čarodějnictví vymizely zároveň s útrpným středověkem, radujete se předčasně.
Ostatně, moc dobře víme – lepší alespoň nějaká čarodějnice, než žádná.
Ilustrace Jiljí Hartinger z publikace Helena Mičkalová, Eva Hanková: Zlatá studánka. Nakladatelství Lípa, A. J. Rychlík, Vizovice 2001
Text a reprofoto © Richard Sobotka