Srnčí je naší nejrozšířenější spárkatou zvěří. Jejím nejoblíbenějším stávaništěm jsou polní honitby s drobnějšími lesy. Srnčí patří do čeledi jelenovitých a je naší původní zvěří.
Hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je střední Evropa. V 80. letech 20. století se stavy srnčí zvěře pohybovaly v českých zemích od 200 do 250 tisíc kusů.
Srnčí je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě. Běhy má dlouhé a velmi štíhlé, zadní zřetelně delší než přední což umožňuje daleké a vysoké skoky.
V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. V zimním období převládá šedohnědá barva.
Srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými skvrnami, skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a ve dvou měsících se ztratí docela.
Srnčí zvěř mění srst – přebarvuje dvakrát do roka, a to na jaře a na podzim.
Srnčí říje probíhá ve druhé polovině července až v první polovině srpna. Říjné srny se ozývají flétnovým pískáním. Srny kladou mláďata po 40 týdnech od poloviny května do poloviny června, nejčastěji dvě, ale někdy i tři mláďata.
Zázrak zrození srnčete se udál na zahradě přes 200 roků staré valašské dřevěnky, postavené na úpatí Radhoště v neděli 25. května 2025 téměř v pravé poledne. Malé srnče se na vratkých nohách seznamovalo se světem, do kterého se téměř v pravé poledne narodilo. Co chvíli se přisálo na struky plné výživného mléka. Srna se o právě narozeného potomka pečlivě starala. Po chvíli zvolna zamířila do hloubi zahrady mezi stonky vysoké trávy. Bylo zřejmé, že nosí ještě jedno srnče a možná právě v té chvíli hledala vhodný úkryt, kde ho přivede na tento svět.
Každé zrození živého tvora je něco jako zázrak, který se může, ale také nemusí opakovat.
Text a foto © Richard Sobotka