Jakpak se dřevěné chalupy na Valašsku stavěly
Valašské chalupy, roztroušené po stráních, jsou v současnosti už jen vzpomínkou, uchovanou na plátnech dávno zemřelých malířů a zaznamenaných na stránkách už nežijících spisovatelů. Nacházely se na jalovcových stráních či pasekách. Byly odtamtud dlouhé cesty do nejbližší osady pro nákup toho nejnutnějšího, do města za prací do fabriky, pro děti do školy. Mnohdy se ty samoty nacházely tak blízko nebe, že by stačilo natáhnout ruku. V současnosti se po těch perličkách, poztrácených po horách, kde v časech náboženských i vojenských bouří hledali lidé bezpečí, zůstala na ně památka už jen v podobě exponátů Valašského muzea v přírodě.
Postavit valašskou chalupu nebylo pro pracovité ruce až tak složité. Vybrané místo nejprve zplanýrovali. Pak z okolního lesa vytěžili dřevo. Kulatinu nařezali v patřičných délkách, zbavili kůry a zpravidla na dvou protilehlých stranách otesali. Stavělo se bez použití železných hřebíků, ale konec každého trámu byl seříznut do zešikmené plochy, která ukládáním trámů do úhlů tvořila jakýsi zámek, aby se stavba samovolně nerozpadla. Stavělo se „podle oka“, takže pravá valašská chalupa je do všech stran křivá.
Ještě před stavbou se nechalo dřevo vyschnout, aby u hotového domu „nepracovalo“. Namísto základů se do každého rohu položil velký úhlový kámen. Na něj se zpravidla položila mince či jiný vzácný předmět, nalilo trochu vína nebo kořalky, aby se chalupy drželo štěstí a vyhýbalo neštěstí. Až pak se začalo s vlastní stavbou.
Při skladbě srubu se mezi již uloženým klátem a následným trámem nechala mezera, na obou koncích se do ní vložil dřevěný klín. Spára mezi oběma trámy se vycpávala suchým lesním mechem, říkalo se tomu „mšení“. Mšení prováděly souběžně vždy dvě osoby, jedna uvnitř stavby, druhá venku, lhostejno muži či ženy.
Mšít se začínalo na začátku mezery mezi kláty tak, že oba současně vložili do mezery mech a ten společně proti sobě utloukali ostřím tupé sekery, nebo i tylcem. Po umšení celé délky otvoru mezi trámy se odstranily dřevěné klíny, vložené tam před zahájením mšení a přečnívající mech se ostrou sekerou osekal. Trámy svou váhou mezeru zmenšily a mech v mezeře pod tlakem lépe držel.
Je s podivem, že některé valašské chalupy vydržely i více jak sto let. Kromě domácích, kteří o chaloupku dbali, ji zpravidla také hlídala žába ochránkyně, která se na obchůzku kolem domku obvykle vydávala o půlnoci.
Romantika valašských chaloupek je už minulostí, ale půvab Beskyd stále přetrvává.
Čím staří Valaši svítili
Elektrické žárovky se pozvolna dostávaly na Valašsko až v prvé polovině 20. století, na horské samoty ještě později. V domácnostech se svítilo loučemi, které pozvolna nahradily svíčky a petrolej. Osvětlení se dělo poměrně bezpečnými laternami.
Laterna je přenosná lampa, která se dá na kterémkoliv místě postavit nebo pověsit. Je to čtverhranná dřevěná neb kovová skřínka, jejíž boční stěny jsou zaskleny. Na jedné straně jsou dvířka. Dno je pevné, na ně se stavěla svíčka nebo petrolejový šklebík. Na horní straně má svítilna upravené větrání a ucho na přenášení. Vyráběly se laterny prosté, ale i ozdobné.
Za starých časů nebylo stavení, kde by laternu neměli. Nejčastěji se používaly na podzim a v zimě, kdy jsou krátké dny. Laterna sloužila k osvětlení blízkého pracovního prostoru na dvorku, na půdě, ve stodole i ve chlévě. Byla však také příčinou mnoha vzniklých požárů.
Upravených kovových lateren používali formani k povozům, zavěsili je před přední kola vozu.
Za tmavých večerů a v noci si lidé svítili laternami na cestu, když se kroutivými chodníčky navštěvovali, chodili na přástky, draní peří nebo jen tak posedět. Pěkná podívaná byla, když v noci šli svatebčané po stráních z domu svatby do hospody, nebo naopak, když hudba hrála, svatebčané zpívali a několika desítkami lateren si na cestu svítili a všelijak jimi točili a mávali.
Laterna a provizorní svítidlo z papíru.
Laternami bylo až do roku 1929 osvětleno i rožnovské náměstí a ulice. Některé pouliční laterny byly zvláště pěkně ozdobeny a dosud visí na památku ve Valašském muzeu. Údržbu lateren a jejich rozsvěcování prováděl obecní lampář.
Jako náhražka laterny mohl posloužit prázdný papírový sáček od mouky, nebo jen kus stočeného bílého papíru, do kterého se dala zapálená svíčka. Ovšem muselo panovat bezvětří, aby provizorní svítidlo fungovalo.
Na laterny svého času vzpomínala paní Vilma Volková (1903-1999) ze Zákopčí na Hutisku. „V minulosti na Valašsku scházeli lidé o adventu z pasek a horských samot na roráty závějemi s lucerničkami v ruce ještě před rozbřeskem ke kostelu a vytvářeli tak světelné kouzlení předvánočních dnů. Lucerničky pak matně přisvěcovaly interiér často dřevěného kostelíčka.“
Ani v současné době neztratilo světlo nic ze své symboliky.
Kdo hlídal valašské chalupy
Až od I. světové války se na Valašsku ani na horských samotách nekradlo a neloupilo. Nejsou tím míněny drobné krádeže kapesní a podobně, ale případy vloupání, nebo krádeže domácího dobytka. Veškeré krádeže byly tvrdě trestány.
Chalupy se nezamykaly. Při odchodu z domu chalupa se uzavřela na petlici, neb závorou, oboje bylo na šňůrku a daly se zvenčí lehce zadělati i oddělati. Hlídačem byl jen pes.
V době první světové války, kdy na lid počal doléhat hlad a bída, potloukali se v lesích různí cizí vojenští zběhové, počínaly se krádeže rozrůstat. Nejdříve se ztrácela drůbež, později také kozy, ovce a dokonce i jednotlivé kusy hovězího dobytka. Tehdejší četníci zabývali se především chytáním vojenských zběhů a tak měli zloději volné pole působnosti. Krádeže prováděli zběhové za noci, četníci pochůzky v horách za noci nekonali. Lidé byli nuceni pořizovat zámky, chlévy, stodoly i chalupy zamykat.
Válečná nouze zavinila, že počali krást i domácí lidé. Po válce se počet krádeží snížil, ale neustal, jako neustalo pytláctví – lov lesní zvěře. Mnozí, kteří byli krádeži postiženi ve snaze zvědět, kdo je okradl, obraceli se o pomoc ke špírkům a vykladačům karet. Za neznámého zloděje nechávala se v kostele sloužit mše, po jejímž odeznění mělo na zloděje přijít velké neštěstí – jako vyhoření, krupobití, nebo úraz, nemoc, případně i smrt.
Neštěstí na horách
Horaly na horských samotách mnohdy postihlo i velké neštěstí. Mimo smrti bylo vyhoření chalupy největší ranou pro postiženou rodinu. Požárních sborů nebylo, a pokud byly, mívali hasiči jen ruční stříkačky, nebyli vybaveni tak účinnými hasivními prostředky jako dnes.
Chalupy postavené na vysokých stráních a samotách nemohly sbory hasičů pro nepřístupnost a nedostatek vody zachraňovat.
Tak tomu bylo ještě i počátkem dvacátého století. Chalupy byly tehdy staré, dřevěné, dřevo vyschlé, takže pokud vznikl oheň, než se lidé a hasičský sbor sešli, zůstal z chalupy většinou už jen popel. Rodina obyčejně neuhájila ničeho. Malinkými okénky a nízkými dveřmi nedalo se v rychlosti nic z nábytku vynést. Nejhůře působil požár za horkých letních dnů a nocí, kdy studny a potůčky byly vyschlé a lidé byli u ohňů bezradní.
V mnoha případech a z různých důvodů si majitelé chalupu zapálili sami a chtěli z neštěstí těžit, hlavně od pojišťovny. Situace se pak vyvíjela tak, že když na spáleništi nebyl sesypán komín, byla srážka proplaceného pojištění až o 50% nižší. Také nespálené dřevo pojišťovna vysoko ohodnotila a provedla další srážky. V některých případech pojišťovna proplatila sotva 30% pojistné částky. Proto se při likvidaci požáru snažili přítomní občané nenápadně shodit komín a ze dřeva aby nezůstalo ničeho, protože ohořelé dřevo beztak nebylo možno k ničemu použit, ale srážky pojišťovna (i tak) činila.
V současnosti lze ve valašských horách nalézt pravou pasekářskou chalupu jen s velkým štěstím. Ani malířů nechodí po horách tolik, jako kdysi. Ti, kteří starobylé valašské chalupy měli štěstí na horských samotách vidět a zaznamenali je do svých obrazů, nadosmrti je nosili hluboko ve svém srdci jako skutečný poklad.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka