Máňa odvedle byla náhodou šik baba, když chtěla. Když nechtěla, tak kdejaká herdek baba byla vedle ní královnou krásy.
Jednoho dne se Máňa odvedle od bílého rána procházela po návsi. Na tom by nebylo nic zvláštního. Už se po návsi vydržela procházet i den a noc. Jedenkrát, ale to bylo začátkem zimy, trochu přituhlo a všecko, co leželo na zemi, přikryl sněhový poprašek. I Máňu odvedle. Zadřímala tenkrát u plotu Vahalíkovy zahrady a objevili ji tam mrazem ztuhlou až chlapi, když je konečně vyhodil hospodský Jura Melichar ze dveří hospody.
„Co to tam leží?“ pokoušeli se uhádnout.
Mínili, že třeba Juroškův pes, který tam čekal na pána, až půjde z hospody, nebo Veleckého baran, který měl pověst tuláka a kolikrát se spíš než do vlastního chléva zatoulal do obecního lesa.
Tak jak byla Máňa odvedle mrazem pokroucená, tak ji odnesli zpátky do hospody a pod záminkou pomoci bližnímu donutili hospodského Juru Melichara, aby ve výčepu zatopil v kamnech, přinesl oživující vodu a nějaké další poživatiny, a celou útratu zaznamenal na futro, kam upisoval dlužné částky, které ani pánbíček nemínil uhradit. Pravilo se pak té události „Oživování Máni odvedle“ a všichni přítomní opilci přísahali, že na památku budou každý rok ve stejný den pořádat slavnost „Oživování Máni odvedle“.
Máňa odvedle byla náhodou čupr děvče. Třebaže uplývalo léto tak horké, že by se i sirky, zapomenuté na slunci, samy od sebe vzňaly, ona se promenádovala po návsi s liškou omotanou kolem krku, kterou si na věčnou půjčku vzala v hájence Joži Borovjáka v předsíni z věšáku. Tak hezky se při tom producírunku vykroucela, čím mohla, tím zakroutila.
Žádný si jí nevšímal. I kdyby třeba po čtyřech chodila a zdravila sousedy psím štěkáním, či kočičím mňoukáním, nikdo by ani okem nemrkl.
„Ta by se třeba na hlavu stavěla, jen aby udělala na nějakého chlapa dojem,“ klevetily závistivé baby.
Jak kdyby těmi klevetami přičarovaly feš hajného Jožu Borovjáka, po kterém všecky místní, i baby z okolních dědin, pásly. U kamenného kříže zalamoval hajný Joža Borovják ruky a křestními jmény svolával na pomoc všecky svaté, ale Máňu odvedle nezastavil.
„Blázníš, Jožine?“ krotili hajného Jožu Borovjáka mužští, kteří nechtěli přijít o pěknou, zajímavou a poučnou podívanou. Mínili, že všecky děti školou povinné by se měly dívat, kde co a proč právě tam má správná ženská mít.
„Má kolem krku omotanou vzteklou lišku,“ plakal hajný Joža Borovják. „Šmírne zubiskem trošku víc až do krve, chytne raz dva vzteklinu, a od ní půlka dědiny, protože každé chlapisko, ať chce nebo nechce, má s Máňou odvedle nějaké ty techtle mechtle.“
„Vždyť už kolik roků mají baby povolené nosit lišku jen falešnou z umělé hmoty,“ chlácholili hajného Jožu Borovjáka.
„Jenže tuto jsem střelil, když mezi liškami řádila epidemie vztekliny…“
Z možností, jak Máňu odvedle při jejím producírunku zastavit, zastřelit ji, nebo ji polapit do sítě, zvítězilo zakopnutí o uvolněnou dlaždici v chodníku, a právě před budovou obecního úřadu.
„Kolikrát už jsem starostovi pravil, nech ten chodník opravit,“ tleskl ten chytrák a věčný pravdomluvec Kamil Vešetka dlaněmi o sebe. „Až se někdo o tu pitomou dlaždici zraní, nebo nedejbože zabije…“
Nejlepší konec každého příběhu je ten, který nikomu neublíží.
K Máni odvedle, rozplácnuté jak široké tak dlouhé na chodníku před obecním úřadem hbitě přiskočil hajný Joža Borovják, vzteklou lišku jí z krku odmotal a pověsil zpátky v předsíni hájenky na věšák.
O tom, že k nákaze Máni odvedle vzteklinou od zmíněné vzteklé lišky nedošlo, a ani k přenosu choroby na další osoby, potvrdily následující týdny a měsíce, kdy žádný z místních obyvatel mužského pohlaví příznaky zmíněné choroby nehlásil.
Až na toho vzteklouna Jardu Nekvasila, ale tomu ta jeho Jaruna schválně přilehla košili, aby nemohl jít do hospody, čímž ho rozpálila doběla.
Máňa odvedle je už kolikátý rok na pravdě boží, ale legenda o jejím producírunku na návsi se vzteklou liškou kolem krku přetrvává po dnešní časy.
Text a ilustrace © Richard Sobotka