V dnešní moderní době, plné všelijakých proměn, slova pacholek i děvečka z našeho slovníku vymizela. Přitom ještě v polovině 20. století byla vcelku frekventovaná, ať byla použita jako označení pracovní profese, nebo hanlivá nadávka.
Slovo pacholek zpravidla přináleželo k hierarchii zemědělského dvora a čím větší byl, tím víc dobytka bylo na statku, tím vice polí k němu přináleželo a tím více osob tam pracovalo.
Sloužící na hospodářství se nazývali selská čeleď. Ta byla složená z pacholka, pohůnka, velké a malé děvečky.
Pacholek zapřáhal do vozu pár koní. Byl to člověk někomu podřízený, někomu sloužící, čili sluha, služebník, přisluhovač. Statný a svobodný muž – chasník – se často uznale označoval jako pacholek.
Pacholek byl však také hanlivý název pro člověka špatného, sprostého, pro ničemu, darebáka, holomka a mizeru.
Nezbytným doplňkem selské čeledi byla děvečka, služebná nebo služka. Dospívající dívky z chudého Valašska často sloužily jako děvečky u selských dvorů na bohaté Hané. Zdrobnělina slova děvečka nezně hanlivě, nýbrž docela mile, zvláště při oslovení jako děvčátko, dívenka, děvenka, také při oslovení milá děvečko, nebo děvečko moje zlatá.
Jak to ještě v první polovině 20. století za služby u sedláka s pacholky a děvečkami vypadalo, zaznamenal ve své kronice Alois Bělunek z Hutiska.
Děti chudobnějších rodin musely jít k cizím lidem, k sedlákům do služby, protože by je doma rodiče neuživili. Mnozí chlapci i děvčata odcházeli z domova na službu již v 10–12 letech svého věku, ještě školou povinné děti. Na službě pásli dobytek, vyhazovali hnůj z chlévů, čistili dobytek, vykonávali různé domácí práce, pracovali na poli a podobně.
Děti škole odrostlé chodily do služby většinou na bohatou Hanou. Za celoroční práci dostávaly jídlo, jedny šaty a odrostlejší i nějakou tu korunu.
Sloužící, který u sedláka jezdil s koňmi, nazýval se pacholek, měl těžší práci i větší plat. Dospělý pacholek, který rozuměl polnímu hospodářství, často řídil práci za nepřítomnosti hospodáře nebo selky. Někteří pacholci sloužili u téhož sedláka po celý svůj život, i když se oženili. Někdy sedláci zaměstnancům, kteří u nich dlouho sloužili, vystrojili svatbu na své vlastní útraty.
I v zemědělství se kdysi převážně ruční práce postupem času přesunula do historie a slovo pacholek se vytratilo nejen z našeho slovníku, ale i z pohádek.
Na Valašsku hojně pěstované travičky. Zácvik školní mládeže při zemědělské praxi.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Kresba © František Podešva