Kronikář Alois Bělunek (1911-1971) ve své kronice „Doplňky o životě rožnovských Valachů 1850-1950“ o pobabě zaznamenal.
Pobaba byla večerní domácí hostina, spojená s menší zábavou, při které se hodně jedlo a pilo, hrálo na harmoniku a jiné hudební nástroje, tančilo a zpívalo. Pořádala se u sedláků a menších rolníků na počest ukončení některých prací na poli jako jsou jarní- letní a podzimní. Bylo to něco podobného jako známé dožínky, jenže pobaba byla slavnost menší- domácí, ale častěji do roka.
Sedlák, který pobabu pořádal, pozval na ukončení určité práce větší počet nádeníků – nádenic. Na večer zajišťoval hodně různého jídla, pití a muzikanty.
Po bohaté večeři se pilo domácí víno, vařený burčák, zhřívanica (v Rožnově nesprávně říkali – vařonka, název je z Ostravska), i domácí pálenka – slivovice.
Během večeře, hostiny muzikanti hráli, přítomní zpívali.
Po večeři se z místnosti některé kusy nábytku vynesly ven a tančilo se dlouho do noci. Jen maminky s dětmi šly dříve domů.
V současnosti se v záplavě akustických i vizuální vjemů vlastně ani neví, co pobaba je.
Ještě v polovině 20. století byla pobaba chápána na Valašsku jako drhnutí husího peří. Každá matka chystala své dceři drhnuté husí peří, aby při vdavkách měla do výbavy peřinu a polštáře plněnou husím peřím.
Pobaby spojené s drhnutím husího peří se konaly zpravidla za chladných a propršených podzimních dnů, nebo i v prosinci a v zimě při sněhových dnech, kdy nebyla žádná práce na poli.
Pobaba spojená s drhnutím peří se zpravidla konala v kuchyni. Nepotřebný nábytek přemístili do jiné místnosti. Uprostřed kuchyně se postavily dva stoly k sobě a kolem nastavěly židle pro pozvané sousedky. Během pobaby se před každou dala hromádka husího peří, určeného na drhnutí. Přibíralo se další po hrsti.
Nadrhnuté peří se dělilo na hrubší a prachové, vzácnější. Nadrhnuté peří se postupně odebíralo, aby ho na stolech nebylo příliš, ukládalo se do připravených látkových vaků.
Drhnutí peří byla radostná práce. Pokud se ho účastnili i muži, pak jen přikládat do pece, aby bylo v místnosti teplo, nebo tiše sedět v koutě a poslouchat, o čem se vede řeč.
Rozpovídánky z pobaby byly vyhledávány zejména mládeží. Bylo možné se dozvědět leccos zajímavého o historii vesnice, ale také o povedených sousedech, o tom co kdo nosí, jak mluví, jak to klape v kdekteré domácnosti. Za jediné odpoledne a večer se dalo poznat víc, než na některé škole za celý rok.
Byly to večery plné vzpomínek, vyprávění a smíchu. Nescházelo pohoštění, čaj, i něco silnějšího, aby se kolotoč drhnutí husího peří a vyprávění nezadrhl.
Největší pohromou při pobabě bylo kýchnutí. V takovém okamžiku bylo nadrhnuté peří lehčí, než pověstné peříčko. A teď je chytej a vracej tam, kam patří.
Na vydařenou pobabu se dlouho vzpomínalo. A všichni se těšili na další prokrápaný podzim se sněhovými plískanicemi, což byl pro pobabu ten nejlepší čas.
Text a reprofoto © Richard Sobotka