Zima konečně otevřela svou bílou náruč. Podle pranostik by i Vánoce měly být pěkně zasněžené. Víme, že nebudou jako na kolorované pohlednici z počátku dvacátého století – nažloutlá okénka dřevěných chaloupek, zachumlaných na samotách až kdesi pod hřebenem hory ve sněhových závějích, mráz skřípá, obloha sype sněhové vločky po přehršlích a meluzína kvílí, až se úzkostí tají dech.
Letos jakoby si paní zima vybírala zmeškanou dovolenou a nastoupila do zaměstnání až v závěru měsíce listopadu. Tou dobou bývalo za starých časů sněhu po kolena.
Některé dny pomrkává mezi clonou mraků modrá obloha, ale večer, tak jako tak, klepá na okno už brzy odpoledne. Setmělo se a znovu začalo sypat sněhem. Zeptáš se, co se to děje venku za oknem, odpoví: „Sněží, sněží, sněží…“
Silničáři uhrabují to prvosněhové pápěří, snad aby zkusili, jak budou mašiny po dlouhém odpočinku pracovat. Však dobře víme, jak dovede paní zima čarovat závějemi sněhu i pořádným mrazem. A to je pak starost také s očistou oken automobilu, umést sníh ze střechy a především dbát při jízdě na sněholedu opatrnosti…
Moc dobře víme, jak umí paní zima potrápit.
V čase, kdy noc vystřídá mžourání dne a to zase časné stmívání, bývá přítelem rozsvícená televizní obrazovka plná pohyblivých obrázků. Nebo snad raději nazout pevné boty, navléknout kožich, beranici, rukavice a vyběhnou nejbližší uličkou do městského parku okusit první sníh na vlastní kůži.
Po návratu na dotaz, co je v předčasně nastálém šeru tam venku za okny nového hlásíme v krátkém memorandu,: Sněží, sněží, sněží…
Text a foto © Richard Sobotka