Sníh padá, popadává, sypá, hrne se, mete, metelí, fujá, fičí, uhlazuje lány do bílých ploch, vrší závěje.
Svět je najednou pouze dvojbarevný: bílý a černý. Jen zdánlivě. Barvy nemizí, jsou jemnější, pastelové. Kdežto šípek v barevném kontrastu sytě rudě hoří na trnitém šlahounu.
Nejhezčí jsou lednové podvečery. Děti, sotva přijdou ze školy, shodí brašnu s učením, hned zase hurá zpátky, boby a sáňky, užít si krátkého dne co nejvíce. Skákat do sněhových závějí, válet se ve sněhu. Otiskovat do bílé plochy andělské podoby našeho života, našich dnů, našich tužeb, našich nadějí.
Rychle umést zamrzlou řeku. Kdo se jen trochu dokáže udržet na dvou přibroušených kouscích železa, přimontovaných k podrážkám bot, bruslí na tomto bezplatném kluzišti.
Z takového rejdění se radují zejména malíři impresionisté. Tolik zářivých barevných bodů uprostřed bílé plochy, to jsou nejkrásnější obrazy.
Může se snadno stát, a v lednu se něco takového stává, že se odněkud shůry nahrne sněhu víc než dost. A také mráz přituhne, až se sněhové vločky naštětí do jehliček. V každé z nich poblikává jiskřička.
Sníh se šustivě hrne a není krásnějšího pocitu, než se brodit prachovými závějemi.
Lednová obloha jiskří jasnými hvězdami. Noc se při úplňku bělá jako vycíděné stříbro. Také v klamavém světle si ponechává každý jas i každý stín svůj barevný půltón.
Stíny, když svítí Měsíc, jsou dlouhé. A pohyblivé. Zajíci zanechávají stopy v zasněžené pláni v obloucích při hledání zbytků loňské trávy. Foukne ostřejší vítr, začne sněžit – zaječí stopy mizí. Zasvítí měsíc, stíny jsou zpátky.
Takový zvláštní je leden, měsíc bílých dnů a bílých nocí.
Text a foto © Richard Sobotka