Zima jako malovaná pohladila krajinu, radost pohledět. Hned se šikmina, kde v létě kvete po hektarech mateřídouška, lomikámen, sedmikrásky, pampelišky a kdo ví co všechno, málem celá botanická zahrada, najednou se skvěla čerstvě spadaným sněhem.
Jen co se příroda přioděla zimním kožíškem, už po svahu za Vrbátkovou stodolou rejdili sáňkaři a lyžníci, jakoby jim za to starosta a obecní radní platili. A byl to svistot a kolikrát také pády, až v očích jiskřilo.
Ti ostřílenější zimo-sněho-sportovci hned píchali do sněhu klacíky na slalom, obří slalom a pro ty nejodvážnější i na sjezd. Pantáta Vrbátko raději nechal stodolu otevřenou na volný průjezd těch nejrychlejších a nejodvážnějších, takže některé lyžníky v té rychlosti zachytil až místní potok. A zatímco pantáta Vrbátko zimním sportům fandil, porybný Pochyla vyháněl hastrmánky z potoka klackem a ostrými slovy, že při tomhle plašení žádná rybička do příští lovecké sezóny nedoroste lovné délky.
Máňa odvedle si právě připínala lyže, když se k ní vlísal Edáček Kasal, který z lyžařských dovedností uměl akorát jednu zatáčku, dál už to byla souvislá řada pádů.
„Tobě to teda fakticky jede málem jako těm strejcům v rakouském Zauchensee na světovém poháru.“
Těmi parnácti podlézavými slovy Edáček Kasal tak Máňu odvedle nadchl pro sjezdové závodění, že začala trénovat více a ještě více a comožná nejvíce, až si někteří z přihlížejících mysleli, že trénuje nejvíc na celém světě.
„Než se do té dálky vypravíš, přijď se vyzpovídat, ať tě při krkolomném průjezdu slalomovými brankami nebrzdí hříchy,“ nabízel službu, kromě přehršle dychtivých trenérů, také místní farář Lojzin Zedníček.
Jedni radili Máni odvedle co za jízdy s rukama, jak švihem nastrkovat pozadí hned na tu, pak zase na opačnou stranu, jak po dlouhém skoku přistát do telemarku – a hlavně nepadat, nepadat, nepadat…
„Jenže,“ poklepal se chytrák Čenda Vaněk na čelo. „Do rakouského Zauchensee nemůžeš přijet jen tak: tady mne máte, už můžete začít leštit medaili pro vítěze. Nominaci na tak významný závod si musí každý řádně vybojovat.“
Ochotníci hned připravili univerzální trať z Vraního vršku pro slalom, obří slalom i sjezd. A Máňa odvedle tam od té chvíle možná i svačila, obědvala i večeřela, a někdy možná i spala.
Termín místně-domácího mistrovství se neúprosně blížil, až se nakonec přiblížil natolik, že se kolem trati postavil rozhodčí Kája Ondruška, do cíle časoměřič Jirka Pánek. Jako startér posloužil myslivec Ferda Randus, který výstřelem z lovecké flinty startoval závodníky.
Navzdory počátečnímu zájmu se na start dostavila akorát Máňa odvedle. Nikdo další se nemínil trmácet kamsi do rakouských hor na krkolomnou trať v Zauchensee.
„K čemu ty slzy?“ chlácholil Máňu odvedle učitel tělocviku místní obecné školy Pepis Vyskočil. „Pohár pro vítěze jsem cídil málem do půlnoci. Ať sjedeš trať jakkoliv, už teď je tvůj.“
Vůbec nevadilo, že pohár kdysi v dávnověku vyhrál kterýsi místní plavec, byť v celé obci byl na obecním potoku jediný splav a v něm vody, když se zadařil deštivý rok, jen po kolena.
Na zimní sporty Máňa odvedle nezanevřela a do poslední sněhové vločky na trati z Vraního vršku poctivě trénovala. Vůbec nevadilo, že má jednu lyži delší a druhou kratší. Svah nahoru i dolů, pak zase dolů a nahoru poctivě trénovala. Všichni jí drželi palce, že o příští zimě určitě pro ni nějaká medaile nebo rovnou pohár vybude.
Jen Břeťa Pazdeřík chvílemi kroutil hlavou.
„Když ona těmi stromečky křížkuje svah nahoru i dolů, jako když moje máma plete zimní svetr hladce a obrace, tedy pokud si právě nezapaluje cigaretu, a vykouří ona i při intenzívním tréninku tak sto denně… A viděl kdy svět ten její sportovní dres?“
Závodit na lyžích je ovšem docela jiná disciplina, než klábosit o posledním extrémním módním výstřelku Máni odvedle.
„O příští zimě zkusím natrénovat skoky na lyžích,“ předvídala Máňa odvedle.
Ať tak či tak, záznam z obecní kroniky o tom jak Máňa odvedle usilovala vyhrát SP ve sjezdovém lyžování v rakouském Zauchensee už nikdo nevymaže.
„No a co…,“ neměla Máňa odvedle vrásku navíc a pořád zůstala takové naše čupr děvče.
Text a ilustrace © Richard Sobotka