Máňa odvedle tloukla do flákoty masa paličkou hlava nehlava, až v kredenci poskakovaly hrnky a sklenice. Pes Raf se točil na dvorku, co se to děje, ale obloha byla jasná, nikde ani mráčku. Slepice poplašeně vybíhaly z kurníku a ztrácely právě snášená vejce na místech, kde by je to za jiných okolností ani nenapadlo. Kohout se natřásal na brance, jenže tím kvaltem zapomněl, o čem chtěl kokrhat.
A Lojzin Krkoška z domku jen přes ulici, který si na Máňu odvedle tajně myslel, pro jistotu zašlápl nedopalek tlusté cigarety, aby nedošlo k neštěstí, a ohlížel se po hodinách na kostelní věži…
„Že by už odbíjela dvanáctá v poledne…?“
„Budu závodit ve skocích na lyžích,“ hodila Máňa odvedle paličku do dřezu a flákotu natlučeného masa na rozpálenou pánev.
Byla by v historii obce vůbec první, kdo se o tuto sportovní disciplínu zajímal.
„Proč to nezkusíš se skokem do dálky, nebo do výšky,“ pokoušel jsem se do Máni odvedle napresovat trochu povědomí o čem jde řeč. „V prvém případě je doskočiště plné načechraného písku a ve výškovém expozé je doskočiště doslova vystláno molitanovými polštáři. Případně skok o tyči… Víš ty, jak je svět z nadhledu šesti metrů krásný?“
A dodal jsem: „Pálí se ti řízek…“
Máňa odvedle bez velkého nadšení překlopila řízek na pánvi, aby byl připálený rovnoměrně z obou stran. Až po dlouhé odmlce si povzdechla: „Šest metrů, to bych mohla přeskočit naši chalupu.“ Přibližně deset minut usilovně přemýšlela. „A kde bych sehnala tu hromadu molitanu, abych se při doskoku mezi ovocné stromy nepotloukla?“ A po další chvilce zase: „ A kde sehnat šest metrů dlouhou tyč?“
Nad slunce bylo jasné, že suchozemské skokanské disciplíny půjdou zatím k ledu.
Seděli jsme na návsi a pohledem prohmatávali protilehlý kopec zvaný Hrbatina, naježený smrky a borovicemi. Místo případného doskočiště bylo zaplevelené keři šípkových růží.
„Kam všude chceš rozmístit televizní kamery, aby tě ty spousty diváků mohly sledovat na startu, pak také během sešupu k odrazovému můstku, při letu povětřím, dopadu klasickým telemarkem a nakonec při dojezdu,“ sice jsem se Máni odvedle doptával, ale měl jsem jisté pochybnosti, kolik asi těch diváků nakonec přijde.
O diváky celkem nešlo, těch by se na Máňu odvedle v povětří přišlo rádo podívat na stovky, ba možná na tisíce. I v létě, ale také v jinou roční dobu se Máňa odvedle módila tak, aby jí z jakéhokoliv úhlu byla vidět jizva po odborném chirurgickém exportu slepého střeva, odborníky chirurgy z okresní nemocnice pěkným vzorkem stehu sešitou. U normálního člověka zabere tato akce kolem třiceti minut, kdežto Máňu odvedle operovali málem hodinu a půl. A vyloučení z kolektivu hospitalizovaných pacientů na lůžku Máni odvedle protahovali na týden a půl. Však se Máňa odvedle kdekomu chlubila tou kreací, až pokud nezasáhla její máma, řečená máma Maňa, nebo stará Máňa: „To už by snad stačilo!“ A s trochou závisti počítala, jak už to je dávno a kolikrát se ona musela při lékařském zásahu odstrojovat a pak zase do všeho odívání mašlit.
„Jestli jednou na ty pitomé lyže stoupneš, tak ti takovou fláknu, že na to do smrti nezapomeneš,“ poznamenala stará Máňa.
„Půjdu si koupit nějakou jupku,“ rozhodla se Máňa odvedle coby odstupné od účasti na všech možných sportovních disciplinách, jakoby těch kacabajek neměla plnou almaru.
Cestou jsme se zastavili v cukrárně na zmrzlinu, točená a navíc tříbarevná je jako cena útěchy ta nejlepší.
Kopec Hrbatinu jsme nechali bez povšimnutí. Beztak hajný Ferda Palouček hlásil, že je tamní les zamořený divočáky a nepodaří se je v krátkosti vystřílet.
Takže jen Lojzin Krkoška z domku přes ulici zatínal pěsti a naznačoval jimi úder na bradu a také na solar plexus, jestli mne ještě někdy v blízkosti Máni odvedle uhlédne.
No…, možná se mu nedoneslo, že už mám za sebou tři návštěvy kurzu karate.
A z dlouhé chvíle jsme s Máňou odvedle počítali, jak brzy nastane další zimní období, abychom si užili na skokanském můstku trochu legrace.
Text a ilustrační foto © Richard Sobotka