Emil Littera, pozorovatel, písmák, patrně znalý i medicínského oboru, je autorem spisku „Rožnov a jeho okolí. Moravští Valaši – jejich obyčeje a zvyky. Na upamatování svého pobytu v Rožnově, od času ve středu dne 19. června do úterý dne 6. srpna roku 1872.“
Roku 1872 měl Rožnov 3500 duší a 481 domů.
Lázeňský (dnes Společenský) dům byl předán veřejnosti do užívání 4. 7. 1875 .
Tehdejší lázeňský Rožnov udělal na Emila Litteru neobyčejný dojem, stejně jako příroda Beskyd a v neposlední řadě i zdejší lidé. V Rožnově a okolí pobyl celkem 38 dnů. Poznatky bystrý pozorovatel pečlivě zaznamenal.
Jedním z oborů to byl tehdy všeobecně uznávaný lék žinčice. V rozsáhlé stati Emil Littera uvádí zdravotní účinky žinčice, ale také rizika při svévolném užívání tohoto léku bez konzultace s lázeňskými lékaři.
Žinčice je syrovátka z ovčího mléka. V minulosti převařenou žinčicí léčili choré plíce.
V čase klimatických lázní v Rožnově se žinčice získávala v letním období na horských salaších při pasení ovcí. Pasáčci, bačovi pomocníci, vždy časně ráno spěchají s čerstvě připravenou žinčicí v nádobě zvané oboňa do Lázeňského domu v Rožnově, kde je pec na ohřívání žinčice. Tam ji v množství doporučeném lázeňským lékařem prodávají lázeňským hostům k užívání.
Prodej žinčice se děje pod dohlídkou pánů lékařů v síni léčební. Ráno v 7.30 hodině obdrží každý tolik půlžejdlíků žinčice, kolik známek odevzdal. Tyto známky jsou k dostání u každého zdejšího obchodníka v kořeném zboží a u obecního sluhy v radnici, jedna za 4 krejcary.
Pohlednice z časů rozkvětu Rožnova jako klimatických lázní.
Avšak co samotné žinčice se týká, ponechejme Emila Litteru, co k tomuto léčivému zdroji zaznamenal.
Léčení žinčicí existuje od časů za ředitele hospodářství Drobníka od roku 1820. Nejvíce hostů toto léčení podstupuje na lékařské nařízení neb poptání se lékaře. Kdežto v jiných podobných ústavech se často děje dle vlastního mínění, či bez povšechné znalosti účinku tohoto prostředku, neb jen odpozorovaného způsobu užití. Navzdory lékařským předpisům a nesprávným užíváním žinčice, lehce se lze zlých následků obávat, byť pak užívání nerostni (minerální) vody a koupele nastoupí.
Nebráníme těm, kteří tento prostředek podle svého upotřebiti chtějí, ale v jejich vlastním zájmu lze odporučiti, že o přiměřenosti a způsobu užívání se mají se zkušeným lékařem domluviti.
Praxe napovídá, že mnohé nemoci, proti kterým je žinčice co výborný prostředek, dokáže, co od pacientů dlouhé léta zanedbáno i bez další lékařské podpory hojiti, neb aspoň umírniti. Výborné účinky žinčice jsou při suchem kašli, plícní tuberkulóze, při začatku souchot, a jsou každému nezasvěcenci více neb méně dobře známé.
Skrze jemný zaživní účinek jest žinčice taky v rekonvalescenci po dlouho trvající a vysilující nemoci obzvlášť neocenitelný prostředek.
Avšak méně známá jest působnost žinčice při nemocích játrách a sleziny, nepravidelná stolice, zažívací obtíže, v žaludku tlačení, křeče, závrať, krvepouštění, žloutenice a. t. d. V takových pádech se při užívání žinčice dostavují účinky pro pacienta velmi uspokojivé a jeho důvěra v prostředek stoupá, chuť a veselost se mu navrátí.
Dále žinčice skrz jemnou povahu v tak zvané ostrosti zahaluje odchod šťáv skrz nejmenší útroby a značí se její dobrý účinek také v mnohých jiných nemocích, jako dna, kámen, v rozdílných vyraženinách kožních, vředu, neb jiný stav nemoci, které upotřebení žinčice zapovídají. Přidružené jsou okoličnosti, které v každém případě jen lékař posouditi může. Ovšem načítání nemocí, pro které je náš hojící prostředek vhodný, ponecháme lékařům určiti.
Kresby rožnovského malíře Vladimíra Bartoška na námět pastvy ovcí a klimatických lázní.
Co upotřebeni žinčice se dotýká, co do množství jeden, dva a tři žejdlíky, neb s nerostní vodou užívají. Jitřivý a citelný účinek u jednotlivců, který žinčici dobře snést nemožou, poněvadž je začátečně ne zřídka bolesti žaludku postihuje, ve střevech, aneb taky běhavku způsobí, nesmějí se tímto ještě od užívání odstrašit nechat. Takové případy skrz upotřebení vonných podstat neb koření, hořkých mandlí a. p. se lehce odstranit nechají.
Stav nemoci a vypočítané spojení žinčice s dalšími prostředky musí se nařízení lékařskému ponechati.
Na závěr ještě několik slov. Při léčení žinčicí se doporučuje střídmost v jídle a pití. Chránit se co možná všech kyslých, nadýmacích, silno solených, těžkozažívajících pokrmů a volit raději dle okolností silnou hovězí polívku, kusy telecí pečínky, kořenorostliné vařivo, lehké moučné pokrmy a. p. Takový výběr jak v hostinských tak i v domácnosti provozován býti može.
Nejlepší čas k upotřebení žinčice jest, jak také u všech jiných nemocí, změna vzduchu a vyražení mysle. Čas léčení začíná v Rožnově každoročně od 15. května a končí 15. září. Ovce dojné každoročně obyčejně koncem dubna a začátek května se na kopce k pastvě vyhání a vrátí se z tak zvaných salašů koncem září a začátkem října domů.
Kdo obšírnější vědomosti přes vlastní léčení žinčicí v Rožnově v léčebním ohledě zvědět chce, ať čte u J. N. Endersa v Jičíně vydanou brožurku (v němčině) o léčení v Rožnově od Fer. F. Polanskyho, lečního lékaře tam. Pro naše čtenaře jistě nebude bez zajímavosti se o salaších, ve kterých se žinčice připravuje, něco zvěděti.
Základy kdysi veřejných záchodů a historická trafostanice „Trafačka“ – dnes moderní toalety.
Poznámka: V čase sepisování spisku Emilem Litterou byla v Rakousko-Uherské monarchii úřední řečí němčina. Je s podivem, že se vlastenec Emil Littera rozhodl napsat svůj spisek česky (i s podporou němčiny a latiny). Stavba vět je mnohdy vyšroubovaná až do nesrozumitelnosti. Takže spisek je, s velkou omluvou Emilu Litterovi, poněkud kostrbatě přeložen z češtiny roku 1872 do češtiny roku 2026, a to i s uchováním několika archaických výrazů.
Netajený obdiv Emila Littery k Rožnovu a Beskydám je i tak dobře patrný.
Díky spisku je také odtajený důvod poměrně početného množství sociálních zařízení v roce 1872 v malém městečku v horách. Lázeňský dům patrně měl své toalety. Další masivní toalety se nacházely v parku asi 50 metrů východně od léčebného domu, odstraněny byly kolem roku 1960. Z třetího suchého WC, postaveného v parku asi 100 metrů západně od Lázeňského domu zůstaly do dnešní doby už jen čtvercové, stále dobře patrné základy. Příčinou tolika sociálních zařízení v městečku s nevelkým počtem obyvatel patrně bylo u lázeňských hostů nedodržování rad lékařů co do užívání žinčice a následné průjmy.
Po roce 1950, kdy klimatické lázně v Rožnově skončily, veřejné WC z městečka zmizely. První veřejné WC pak bylo v Rožnově vybudováno až po roce 2000. Druhé pak poblíž prostřední lávky při přestavbě historické Trafačky na veřejné WC.
Ukázka ručně psaného spisku Emila Littery z roku 1872.
Kresba Vladimír Bartošek.
Zdroj: Emil Littera, pozorovatel, písmák, patrně znalý i medicínského oboru, je autorem spisku „Rožnov a jeho okolí. Moravští Valaši – jejich obyčeje a zvyky. Na upamatování svého pobytu v Rožnově, od času ve středu dne 19. června do úterý dne 6. srpna roku 1872.“ Archiv VMP.
Text a foto © Richard Sobotka