Vladimír Bartošek je absolventem strojní průmyslovky a kromě preciznosti, kterou mu dala škola, byl obdařen kreslířským nadáním.
Jak se „Ládík“ na černobílých obrazovkách octl nevím. Ale pokud si pamatuji prvním jeho „prubířským kamenem“ byla spolupráce na zavádění nové antiimplozní úpravy obrazovky Tesla, na které pracovali tehdy „věhlasní zlepšovatelé a vynálezci“ Frantové S+V, oba strojaři. Těžko říct který z nich byl divočejší, jestli Franta, řečený Rámus, nebo jeho spolužák ze Vsetínské průmyslovky.
Právě k těmto dvěma expertům se Ládík dostal do spolku. Vůbec jsme mu jeho „prominentní“ zařazení nezáviděli, neboť u těch dvou hyperaktivních vysoce postavených „pracantů“ nebylo nikdy jisté, kdy se jejich nálada a tím i přízeň změní v naprostý opak.
Ládík byl nejen velice pracovitý, ale oplýval filozofickým klidem a humorem a změny jejich nálad dokázal zvládat. A případné „blbé“ nápady, se kterými neustále přicházeli kamarádi nenápadně je usměrnit. Tak se stalo, že nejenže při nich nezbláznil, ale také i díky němu se tato technologie nakonec uplatnila v praxi.
Svůj klid čerpal i ze svého koníčka, toulky přírodou, kreslení a malování.
Dost lidí z obrazovek dodnes vlastní obrázek, nebo kresbičku, kterou Ládík namaloval na kus papíru během porady, nebo při nějaké diskuzi.
Našim společným pracovním domovem byla Tesla Rožnov. Tam jsme se po desetiletí potkávali. Ale potkávali i nepotkávali. Vladimír Bartošek pracoval na černobílé a později na barevné obrazovce, kdežto já, i když jsem dráhu Tesláka začínal také na černobílých obrazovkách (těch vůbec prvních kulatých), pokračoval jsem na polovodičích.
Takže to vzájemné setkání se konalo až někdy v závěrečných desetiletích 20. století, kdy Vladimír působil v kolektivu rožnovských neprofesionálních malířů a spolu s nimi i vystavoval.
Už při prvém pohlednutí na obrazy Vladimíra Bartoška je zřejmé, že má svůj osobitý rukopis. I když jeho obrazy zobrazují na dvojrozměrném plátně konkrétní prostor, vždy je v nich patrná hloubka, ve které se i trochu ztrácíme. Jeho obrazy mají také svůj příběh, jehož vyústění je mnohdy ponecháno na fantazii pozorovatele.
Musí člověka – malíře provázet cosi zvláštního už dávno před tím, než ho jeho matka vůbec poprvé uloží do kolébky.
Je to jakási osudovost okamžiku. Potkat dobrého malíře je jako najít čtyřlístek pro štěstí. Ostatně nalézt čtyřlístek je vždy považováno za štěstí. Jsou krásné. Ale bývá jich jako šafránu. Vyskytují se jen někde a nikdo neví proč právě tam a proč jednou ano a podruhé ne. Někdo má na výskyt čtyřlístků štěstí, že by je mohl kosit. Jakmile se však toho místa dotkne mrazivou ocelí, vymizí a už by je tam příště marně hledal.
I čtyřlístky jsou součástí našeho světa, dodávají mu svou výjimečností na půvabu.
Je to se čtyřlístky jako s malíři.
Pokosíš louku nad jejíž rozmanitou pestrostí malíř užasl, ten obraz už nebude nikdy namalován.
Někdo dostane čtyřlístek do vínku, jiný o něho za celý život nezavadí.
Nalézt čtyřlístek, nebo namalovat obraz, to není jen záležitost štěstí či náhody. Jde o to nepromarnit příhodný okamžik. Pracovat, dívat se, pozorovat, vzdělávat se. Nepromarnit talent. Nepromarnit čas.
Tvrdí se, že z dětí narozených v měsíci březnu vyrostou nejlepší lidé.
Vladimír Bartošek se narodil 31. 3. 1945 v Hranicích na Moravě. I když se od roku 1970 stal jeho domovským přístavem Rožnov pod Radhoštěm, rodnému městu zůstal věrný. Často tam dojížděl a nezřídka tam také vystavoval svou malířskou tvorbu.
I když o jeho malování bylo osudově rozhodnuto již dávno před narozením, podivuhodnost propletence životních cestiček ho po základní škole nejprve přivedla do Přerova, kde se vyučil automechanikem. V letech 1964–1968 absolvoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně. Po maturitě následovala základní vojenská služba – letiště Hradec Králové.
Skutečný život začal až v srpnu 1970 po návratu z vojenské služby. V té době nebylo možné zvolit si vlastní cestu pro další život, vše bylo plánováno, vše předem dáno. Takže jakousi vyšší mocí bylo Vladimírovi předurčeno nastoupit v Tesle Rožnov do výroby černobílých obrazovek. Nejprve do dělnické profese, jak bylo tehdy praktikováno, aby budoucí technici poznali výrobu od základu, teprve po roce byl zařazen do profese technické.
Posléze z výroby černobílých obrazovek přešel Vladimír do výroby obrazovek barevných. Tam setrval až do ukončení jejich výroby v Rožnově v roce 2006.
„Malování jsem se věnoval od dětství,“ vyznával se malíř Vladimír Bartošek. „Nejprve to byly omalovánky, ty byly doma stále. Maminka mne v této výtvarné tvorbě velmi podporovala, nikdy neopomenula při cestě z města přinést nějaké nové.
Opravdové kreslení a malování začalo na základní škole. Kromě hodin výtvarné výchovy jsem o přestávkách překresloval na tabuli obrázky z učebnic: rostliny, brouky, různá schémata a podobně. Díky tomu jsem dostal na starost nástěnky. Nebyla to až tak špatná průprava.
Malovat do přírody jsem se prvně odvážil až na druhém stupni základní školy. Vždy u mne převažovaly motivy krajiny, zátiší a květiny.
Figurální kresbě (ale jen karikaturní) jsem se začal věnovat na průmyslové škole, kde mi byla svěřena péče o výtvarnou podobu školního časopisu. Pokračování měl tento druh malířské tvorby na vojně. Kreslil jsem kamarádům na dopisy před odesláním vždy nějaký motiv z vojenského prostředí, prostě takové oživení rodinné korespondence. Pokračoval jsem s karikaturní kresbou i v zaměstnání. Téměř žádná porada techniků se neobešla bez mé obrazové dokumentace, která spolupracovníky snad pobavila a potěšila. Aktuální kresby doprovázely také vzkazy v provozních denících při střídání směn v nepřetržitém provozu.
Skutečné malování nastalo krátce po příchodu do Rožnova, kdy jsem navázal kontakt se členy místní výtvarné skupiny. Na pravidelných setkáních se nás scházelo v té době kolem dvaceti. Rád vzpomínám na pana Strakoše, Riegla, Kostku, Vašinu a další. Přicházeli mezi nás i renomovaní malíři, posoudit naši tvorbu, poradit. Společně jsme diskutovali nad svými výtvory, organizovali výstavy v Rožnově a v okolí.
V malířské tvorbě jsou mým vzorem hlavně impresionisté. Z našich malířů je to například Antonín Slavíček.
Z počátku jsem maloval obrázky temperou, pak olejem, ale postupem času jsem si oblíbil pastel a akvarel. Maluji hlavně krajiny, uličky a zajímavé budovy. Rád maluji také zátiší s květinami. Všude s sebou nosím blok a dělám si skicy, ty pak doma zpracovávám.
Mé obrázky jsou v mnoha místech naší republiky, ale také v cizině, například v Japonsku, Kanadě, Německu, Austrálii.“
Dalším čarováním malíře Vladimíra Bartoška je zdobení velikonočních vajíček.
Nepoužívá žádnou z klasických technik, například vyškrabávání černé barvy na bílý podklad, ale zdobí skořápky malbou miniaturního obrazu.
Umění miniatury na skořápce vajíčka však vyžaduje něco navíc. Ozdobit velikonoční kraslice, jako to dokáže Vladimír Bartošek, na to musí mít tvůrce určité malířské zkušenosti, také dosti značnou představivost a trpělivost. Obojího měl Vladimír Bartošek v míře více než hojné. S jeho půvabnými obrázky se na různých výstavách setkáváme už po desítky let.
Kromě ornamentálního zdobení to je třeba také krajinka, nebo zátiší s tradiční chaloupkou.
„Původně jsem vycházel z jednoduchého zdobení batikou,“ vysvětlil Vladimír Bartošek. „Protože jsem chtěl využít svého talentu, začal jsem vytvářet určité motivy, které by bylo možné zvládnout batikovou technikou.“
Jde o poměrně složitý proces: nanést vosk, tužkou načrtnout obrysy domečků, vědět dopředu která ploška bude bílá a která barevná. Zdobení kraslic je nutné dělat po sériích, i tak na vymalování jedné kraslice připadne víc jak tři hodiny soustředěné práce.
„Nazdobit padesát kraslic, toho mám pokaždé plné oči a plné ruce,“ dodal Vladimír Bartošek.
Kde nakonec skončí nazdobená vajíčka?
„Svátky jara pro mne znamenají mnoho práce už od samého začátku roku. Obětavě mi při tom pomáhá žena. Ve finále pak ještě musím stihnout uplést tatary, abych měl čím alespoň symbolicky vyšlehat ženu, obě dcery a dvě vnučky. A namalované kraslice? Ty o Velikonocích většinou rozdávám.“
Potkat dobrého malíře může být jako najít čtyřlístek. Zručnost, dovednost, talent a umění. U karikatury navíc pohotovost.
Při společném posezení v Městské knihovně a diskusi o všem možném seděl Vladimír Bartošek poněkud stranou, zdánlivě nezaujatý problémy, které zajímají ostatní. Jezdil hrotem pera po bílém archu poznámkového bloku. Než zúčastnění proberou počasí, aktuální politickou situaci, poslední módu a prodiskutují právě odezněnou povídku nebo básničku, má všechno zaznamenáno v podobě perokresby, která naprosto přesně vystihuje aktuální situaci.
Obrazy Vladimíra Bartoška potěší duši i srdce. Jeho perokresby vtipně komentují svět, který obklopuje nás, kteří v něm žijeme, včetně samotného malíře.
Byla radost potkat se s malířem Vladimírem Bartoškem. Stále je pe potěšení shlédnout jeho obrazy a kresby.
Rožnovský malíř Vladimír Bartošek zemřel 2. dubna 2024.
Text a foto © Richard Sobotka