Jarní vody
Kam spěcháte, jarní vody
řeka vlnky načesané
stružka boky vypásané
v mezi skřivan trylky zkouší
zajíc mlází neopouští
stráně zbavují se sněhu.Až dorazím k tvému břehu
spatřím vlnky načesané
stružkou boky vypásané
v hrdle smích co skřivan zkouší
majíc lásky co písku v poušti
už se těším na tvou něhu.Kam spěcháte, jarní vody
hroudy oschnou
podběl zlatí stráňky meze
probouzí se také les
jen ty s modrou stuhou
stále máš svůj druhý břeh.U nohou mi stružka běží
jarní vody kam spěcháte
co berete jarní vody
to co s vámi uplyne
nevrátí se …
nikdy ne.
Vítání jara
Účastnit se vítání jara je záležitost pokaždé spíš privátní, ba skoro intimní.
Vůbec se neví, jestli i tentokrát jaro nastane v určený čas, či nikoliv. A pokud ano, zda bude pořád ještě ledové a sněhové, nebo naopak už letně rozehřáté.
Tentokrát si jaro dávalo se svým příchodem na čas. Kdy jindy už začátkem března rozsvěcuje zástupy sněženek, tentokrát ještě ve druhé půli měsíce dubna hrozilo mrazíkem. Však jen do prvého opravdu teplého dne. Najednou bylo tady v těch svých květovaných průsvitkách i s celým květinovým doprovodem.
Mezi prvými v uvítacím sboru byli motýli žluťásci, bělásci a také babočka paví oko. Hned pak vzácní opeřenci, kteří vážili cestu až z Afriky. Kdejaké zpěvavé stvoření vítalo příchod jara sólovými trylky i orchestrálkami. I les se zachvěl rozkoší a louky se ruměnily těmi nejhezčími květy.
Nastal příhodný čas vyvěsit ptačí budky, aby ta noblesa měla své apartmány, jak je uvyklá.
Poblíž vody překvapil mlok. Na mechem vypolstrovaném kameni se hřála užovka, zlatá korunka jí na hlavě svítila jako by korunovace proběhla právě toho dne.
Pilné včelky vyhledávají květenství a tanečkem předávají svým družkám zprávu o tom, kde hledat sladké šťávy a zrnka žlutého pylu.
Po tomtéž se pídí čmelák. A to je opylovač na plný úvazek, nenechá se odradit od práce ani přechodným chladem, ani zahradnickým deštíkem.
Koho dát za vzor s vítáním jara?
Určitě čmeláka.
Včelám připravuje člověk celé bungalovy, i když se zištným cílem na jejich sladký a hlavně zdravý med, kdežto čmelák je ponechán svému osudu.
Jen zdánlivě. Jak se lze dopídit v odborné literatuře, je možné i pro čmeláka připravit docela útulnou ubikaci.
Poučen odborným návodem začal jsem stloukat destičky s půdorysem dlouhé vstupní chodby a docela útulné ložnice. Do ní jsem podle návodu vložil několik suchých lístků, abych čmeláka navnadil vstoupit a ten pak přijal luxusní apartmán za svůj.
Jenže ne a ne. Ani si příbytku žádný z těch chlupatých létajících bručounů ani nevšiml.
Tak to ne, holenkové!
Poučen odbornou literaturou, že nemá čmelák žihadlo a je tudíž tvor mírumilovný a bezbranný, ulovil jsem jednoho pěkně tlustého čmeláka a vložil jej do prázdné ubikace ručně. Nelíbilo se mu v ní. Zkusil jsem štěstí znovu, už potřetí. Prostě jsem milého čmeláka lapil …
Nikde není napsáno, že čmeláci koušou, ale kousl mne!
Tak si běž, ty jeden nevděčníku!
Šel, tedy spíš letěl a docela s chutí.
Toho roku už krásnou ubikaci čmeláci neosídlili. Milejší jim byla opuštěná myší díra.
Tak ať!
Zatím co čmeláci budou nasávat nektar z květů od slunka východu do slunka západu, uvelebím se do houpacího křesla, pozorovat západ slunce a naslouchat ptačímu ansámblu, jak mnohohlasým sborem vítá příchod jara.
Text a foto © Richard Sobotka