Stane se, že i na slunéčkem od rána do noci ozářeném Valašsku někdy léto skončí. Co pak, to zaznamenal ve své „Národopisné kronice valaských obcí Hutiska a Solanec, založené L. P. 1949,“ kronikář Franta Maléř (1891-1974) ze Solance č. p. 13.
Za starých časů byl dobytek ve všech chalupách ustájený stejně. „Jasla“ a „koryta“ se dávaly tak, aby krávy stály ve chlévech hlavou k východu. S ohledem na to se chlévy takto stavěly a dveře do nich dávaly.
Když se vedla kráva na jarmark, dávala se jí do ocasu, tak aby to nebylo vidět, zelina „rváč“, to aby se kupci o ni rvali. Nebo se dával krávě vypít čaj ze „rváče“ to aby se kupcům líbila a kráva se dobře prodala.
U bohatších gazdů bývaly každoročně koncem léta okázalé a tradiční „Dožínané“ a „Domlacané“, a byly zrovna nabité pěknými zvyky, z nichž vždy nejpěknější byly u fojta.
U zámožnějších hospodářů – s fojtem v popředí – bývaly při kopačkách zemňáků také „Zemňákové pobaby“.
Na kopání zemňáků se kopáči nezvali, jen se v dědině po „klebetářsky“ rozhlásilo, že tam a tam v tehdy a v tehdy bude „Zemňáková pobaba“. Kolikrát přišlo ženských i s košíky tolik, že to gazdovi nebylo moc „recht“, ale za den měl gazda vykopaný celý „flág“ – (kus) pole zemňáků. A pokaždé se při tom přezpívalo hodně valašských pěsniček.
Za práci se neplatilo, ale na každé pobabě bylo jisté stravování „kopaček“ a „kopáčů“. Navařilo se zemňáků se zelím, zemňáků se zelnicovou máčkou, pohanská kaše s mlékem pomaštěná máslem, nebo se zátěrkou z ječné mouky ve mléce, nebo krupicové kaše z jarky, politá mlékem.
Na svačiny býval „osúch“, nebo vdolek „trnčák“, „hrušťák“ aj medový z domácí mouky.
Kopáči pracovali jen za stravu. Byli rádi, že se dobře najedli a domů i dětem něco přinesli.
Každá „Pobaba“ končila tancovačkou na kterou gazda naptal 3 – 4 muzikanty i s cimbálem a houslemi.
Menší pobaby bývaly i při svozu zemňáků, při sušení sena a při hrabačce stelu (listí).
Když přece i na Valašsku léto skončí, co pak? Za ošterných časů se léto spolu s domácími vtiskne do vyhřátých chalup. Na peci připravuje hospodyně v hrncích a rendlících dobroty, v troubě peče koláče a v peci chleba. Teplo je od starobylých valašských kamen po celé jizbě, obzvláště na zápecí, kde lehávají staříčci a malé děti – možná právě tam za nimi se v tom nečase léto nastěhuje.
Text a foto © Richard Sobotka