A kdyby jenom to, on si při tom ještě i píská. A také maluje. Jak on to všecko stihne? Také má na všechno jen ty dvě ruce. Zatlouct floky, přišít latu, dát novou sponku …
„Madam, tyhle parisky by vám nespravil ani fušer švec v samotné Paříži,“ poučuje Máňu odvedle, která mu kolem ševcovského kopyta vysypala celou úrodu obnošených střevíců, střevíčků a všelijakých bagančat.
Jak se má rozhodnout. Vymalovaný a babím létem prohřátý podzim ještě ani nezačal. Jak ona může vědět, který model z těch dávno vynošených bude právě o letošním podzimu zase in?
„Dáma i gentleman obuv hýčká,“ poučuje mistr Podzimek. „Co s tímhle?“ otáčí rozbitý střevíček, obhlíží ze všech stran, nestírá slzu v oku. „Jen se podívejte tuhle a tuhle a tuhle,“ hladí a vousisky střevíček leští, vyfoukne z něj loňský list spadlý ze stromu.
„V téhle obuvi nevyhání pacholek dobytek na pastvu, ale dáma se ve střevíčcích na nohou vznáší na tanečním parketu jako pírko.“
Ach, kde jsou ty časy velkých plesů a bálů.
„Jednou jakoby si mne při dámské volence vybrala Dalmatská princezna. Protančili jsme spolu několik párů módních střevíčků.“
Jakpak to Máňa odvedle pokaždé dělá? Jen foukne vánek navoněný podzimem, už je celá šik. Hned má blankytně modrou šmouhu pod očima, nebo na líčku růžovou… růžovou… růžovou…
„Tuhle ti na té tvé módes róbes visí takový cancourek,“ upozornil jsem Máňu odvedle na drobný defekt jejího ošacení.
„Nedotýkat se!“ syčela jako kobra královská. „Potáhneš v nevhodný čas a všecka paráda je na nevhodném místě rázem u nohou vyvoleného.“
Co si ta Máňa odvedle navymýšlí léček a pastí, jen aby konečně spadla svatební klec.
A švec Podzimek zatím vousisky pigluje spravené střevíčky.
„Padnou ti na nožku jako ulité.“
A při tom všem stačí rozhánět podzimní oblaka a malovat houštinám, stromům a lesům barevné flíčky podzimku. Támhle na louce schází prozářeně bílá, a tady na mezi ždibek jak chrpa modré, tuhle u potůčku dva flíčky zelené, jako má oči Madlenka z údolí V potůčkách, nebo černý kocour babičky Ondruškové.
Přešlapoval jsem u branky ve tmavém obleku a s motýlkem na krku, jak si to žádá velká chvíle a správné místo. Z protější strany v ošuntělém obleku, pocákaném barvami čekal vousáč Podzimek.
Máňa odvedle už cupitá, na nohu parisky, jakoby právě dodané ze samotné Paříže. Bez rozpaků se zavěsila mistru Podzimkovi za pravý loket.
Kudy kráčeli, tam po listech stromů, po trávě na mezi a po obloze do slunečního jasu ztráceli zářivé barvy podzimu.
Odněkud z dálky, jakoby do vánku a mezi stříbrná vlákna pavoučků poutníčku zaznívaly lehounké tóny.
Text © Richard Sobotka