Meteorologové sice slibují prodloužené Babí léto, ale vršky i našich kopců už poprášil sníh. A to je znamením, že čas zimních radovánek je už za dveřmi.
Z příchodu paní zimy se svého času radoval i Mikoláš Aleš (nar. 18. 11. 1852, zemř. 10. 7. 1913), zvaný malíř svého lidu.
Mikoláš Aleš byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor. Byl nejvýznačnější osobností tak zvané „Generace Národního divadla“ a je považován za klasika českého výtvarného umění 19. století.
Kreslit začal ve čtyřech letech a jeho kreslířské umění posléze dosáhlo takové dokonalosti, že obraz „překresloval“ z paměti jako by psal rovnou na papír a při tom hovořil s přítomnými a popíjel víno. V roce 1869 absolvoval v Praze Akademii výtvarných umění.
Jeho život nebyl nijak snadný. V rozpětí let 1865 až 1874 zemřeli oba jeho bratři, matka i otec. Dvaadvacetiletý Mikoláš zůstal zcela sám a bez prostředků.
Usadil se v Praze. Roku 1879 spolu s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkurzu na výzdobu Národního divadla. Radost z úspěchu zkalily pozdější neshody. Z jeho olejomaleb jsou nejznámější obrazy „Jan Žižka“ a „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“. Později se věnoval ilustrační tvorbě českých lidových písní, pohádek, přísloví a knih. Vytvořil také četné kartony pro výzdobu průčelí domů.
Jeho tvorba byla oceněna až na sklonku života. V roce 1896 vydal spolek Mánes vůbec první samostatnou publikaci o jeho díle. K šedesátým narozeninám byl pak jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Příliš pozdní ocenění ho zastihlo krátce před smrtí.
Mikoláš Aleš měl vztah i k Valašsku. Restaurace Libušín na Pustevnách je vyzdobena podle jeho předlohy. Traduje se, že při výletu do hor vhodil hůl valašku směrem do tehdejších Uher a symbolicky tak připojil Slovensko k zemím Koruny české.
Kresby Mikoláše Alše potěší i v současnosti po více jak stu letech po jeho smrti.
Text a reprofoto © Richard Sobotka