Kromě pořekadla, že Svatý Martin přijíždí na bílém koni, jsou i alternativní varianty: Na svatého Martina zima začíná. Zima bílá na Martina. Na svatého Martina kouřívá se z komína. Na svatého Martina pláče husí rodina.
Ale kdo ví, jak tomu je s bílým koněm a Martinem doopravdy. Jestlipak už dal Martin pokyn podkonímu, aby o podzimku ze všelijak barevného stáda koní vybral pěkného bělouše, dobře ho vykartáčoval a naleštil mu kopyta. I když je všechno v pořádku, a svatý Martin se může vyhoupnout do sedla, pořád není jistota, jestli nebeská fabrika na sníh nezaspala a andělé nelenošili, aby včas splnili stanovený plán sněhových vloček na přiměřené pokrytí luk a polí, na lesnaté porosty, na střechy domků na horských samotách, také na venkovské dvorky a zahrady. Dobrý úmysl sice být může, ale když sněhu není, pak zůstanou jen smutné oči dětí, které závěje sněhových vloček marně vyhlížejí. Tehdy meteorologům nezbývá, než se vymluvit na nejisté počasí.
Co počasí se týká, všichni moc dobře ví, jaké má být. Jaro rozjásané a plné květú, léto přívětivé teplé, podzim nádherně barevný a zima křehkými sněhovými vločkami bílá a pořádně mrazivá.
Kde se svatý Martin narodil. Je zaznamenáno, že se tak stalo v Sabarii (nyní Kamenec) v Pannonii jako syn římského setníka. Jeho rodiče byli pohané, ale když Martin poznal křesťanskou víru, neváhal vstoupit do řad čekatelů na svatý křest. Byl vlídný a laskavý k vojákům i k otrokům, k chudým lidem byl milosrdný, pod vojenským krunýřem mu bilo srdce plné lásky k Bohu a lidem.
Jednou za krutého mrazu jel Martin s několika vojáky do Amiensu. U městské brány se zimou třásl polonahý chuďas. Žádný z jezdců si ho nevšiml, jen Martin, rozťal mečem svůj vojenský plášť a polovinu dal žebrákovi.
Martin se nechal roku 339 pokřtít a žil jako poustevník, avšak po smrti biskupa v Tours byl ustanoven biskupem místo něho. Zemřel roku 397.
Martin patří mezi nejznámější a nejoblíbenější světce. Je patronem všech kněží, mužů ve zbrani a lidí, kteří prošli válkou či bitvami. Jeho svátek připadá na 11. listopadu – tento den je v kalendáři také zaznamenán jako „Den válečných veteránů“.
Se svatomartinskou husou se pojí dvě legendy. První z nich uvádí, že husy jednoho dne svatého Martina při kázání rušily natolik, že je nechal za trest upéct. Druhá pověst pak hovoří o tom, že Martin ze skromnosti nechtěl být v Tours jmenován biskupem, proto se nějaký čas ukrýval právě mezi husami, ale ty ho svým kejháním prozradily. Tak jako tak lidé husy v tomto období zabíjeli hlavně proto, aby si ještě před zimou dopřáli tučnou pečeni.
V současnosti je svátek svatého Martina spojený s hojností jídla a pití, i když tento světec ve skutečnosti žil skromně a asketicky. Lidé se v tuto dobu scházejí u stolu, hodují, pochutnávají si na svatomartinské huse a ochutnávají svatomartinské koláče, plněné povidly nebo sypané mákem.
Svatomartinské víno musí být vyrobeno z konkrétní vinné odrůdy a musí splňovat přísná kritéria. Jedná se o první vína nového ročníku, která zrají pouze několik týdnů.
Podle tradice se první svatomartinská vína otevírají na svátek svatého Martina, tedy 11. listopadu v 11 hodin a 11 minut. Nalévat by se pak měla z lahve (ne ze sudu), na etiketě by se měl vyjímat svatý Martin na bílém koni.
Ačkoliv se říká, že 11. listopadu přijíždí Martin na bílém koni, tento světec ve skutečnosti bílého koně neměl. Legenda o tom, že Martin přináší první sníh, vznikla až tehdy, kdy si lidé všimli, že se v nastávajícím zimním období první sněhové vločky objevují vždy kolem svátku sv. Martina, proto si jeho jméno začali spojovat se začátkem chladného období.
Na svatého Martina
prý už zima začíná.
Bílý mokrý sníh
leží na polích.
Prý přijede na koni,
podkovami zazvoní.
A ten kůň je sníh, leží na polích!
Pranostiky na svatého Martina. Den svatého Martina je spojený také s celou řadou lidových pranostik, které reflektují témata, jež si lidé v průběhu věků s tímto světcem spojovali. K těm nejznámějším patří:
Na svatého Martina kouřívá se z komína. Na svatého Martina bývá dobrá peřina. Na svatého Martina zima svůj chod začíná. Martinův led, bude vodou hned. Na stromech a révě do Martina listí, tuhá zima přijde, buďme si jistí. Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí. Udrží-li led na Martina vůz, udrží na Vánoce sotva hus. V suchu jdou-li na Martina husy, o Vánocích v blátě chodit musí. Na svatého Martina pláče husí rodina. Radost Martina je husa a džbán vína.
Svatý Martin údajně zemřel 8. listopadu 397 v Candes, a to na jedné ze svých misijních cest. Svou daň si zde vybralo vyčerpání spolu s nemocí. Jeho tělo pak bylo převezeno zpět do Tours, kde byl slavnostně pohřben za přítomnosti velkého množství věřících.
Ostatky pak byly uloženy do krypty, nad kterou lidé později postavili kapli a velkolepou baziliku. Město Tours se stalo významným poutním místem.
Svátek svatého Martina si připomínáme 11. listopadu. Jedná se o výročí Martinova pohřbu, jenž proběhl 11. listopadu 397.
Martinovi z Tours je zasvěceno více než 4500 kostelů po celém světě. Nejvíce jich přitom najdete v Evropě (především ve Francii), kde si tento světec získal mezi lidmi úctu. Kromě toho pak Rada Evropy roku 2005 prohlásila trasu mezi maďarským městem Szombathely a francouzským Tours za evropskou kulturní stezku, jejímž cílem je prohlédnout si nejvýznamnější památky spojené s životem svatého Martina.
Ať je to o svátku svatého Martina jak, ozvuky léta, toho pravého i toho babího jsou už minulostí. Dny jsou stále kratší a do zimního slunovratu, do nejkratšího dne a nejdelší noci, schází už jen pouhých čtyřicet nocí pod teplou peřinou. Pak s dny následujícími, stále delšími, sice zvolna, ale s nadšením vstoupíme na Nový rok do nového letopočtu.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka