Houbařská romance

Po většinu roku bývala za našich mladých let, které už si nikdo nechce pamatovat, houbová málem každý den v roce, když máma vysvětlovala individuálně i kolektivně, proč u nás nemáme co do huby. Jak by také ne, když lžíce v čase oběda, večeře i snídaně, o svačinách nemluvě, protože za našich mladých let se ještě netušilo, že existují také svačiny, pořád se ozývalo skřípání lžíce o dno kastrolku, jak někdo vyškrabával posledních šest molekul poživatin.

Až jednou praskly mámě nervy a lupla Tondovi jednu za ucho, že tím skřípáním už to trochu přehání, zbůhdarma poškodí nádobu a navíc přehlušuje veškeré dění.

„To nemůžeš dát na chvíli pokoj!“

Nám se utrhovalo od úst, ale pašík do korýtka mít musel. Mělo to svou logiku, protože až přijde jeho čas, přestane konečně chrochtat, že už má zase korýtko prázdné, protože dostane od strýčka Frňky řezníka pantokem jednu za ucho. Pašík bude mít utrum, kdežto my  po dobu, než ho zkonzumujeme, hody.

Živili jsme se kde čím. Na jaře jsme na mezích spásali jahody, v létě jsme žili z borůvek, po prázdninách jsme si dopřávali jablka ze zahrady souseda Nohavicy. Když došlo i poslední jablko, křikl: „Vy fakani jedni, zase jste mi sežrali celou úrodu!“

Toto jeho prohlášení tradičně zahajovalo podzimní houbovou sezónu.

Máma pronesla krátkou řeč: „Děti, skočte do lesa, uděláme si houbovou omáčku.“

Houbová omáčka byla pro nás něco jako posvícení.

Ostatně houbařskou vášeň jsme měli v krvi hned od narození. Kde zasvítila nějaká hlavička, všechno jsme brali. A jen co jsme s úlovkem dorazili domů, hned jsme se jali houby krájet, vše vysypali do kastrolu, přidali nějaké ingredience, kastrol postavili na rozpálenou plotnu a míchali, až vůní houbové omáčky nasákla celá chalupa.

Vůbec jsme nečekali, že nás máma za naši píli pochválí, i když by snad jednou za uherský rok mohla, ale nečekali jsme ani to, co následovalo. Zkušeně olízla vařečku, namísto aby se rozkoší usmála, zeptala se skřípavě laděným hlasem, přičemž ukazovala jednotlivé obrázky kapesního atlasu hub, nezbytnou příručku každého houbaře: „Tuhle jste také nakrájeli?“ Postupně prolistovala celou knihu, načež pronesla osudnou větu: „Sice je pravda, že jsou všecky houby jedlé, ale některé jen jednou, vy andílci!“ Vzápětí výsledek naší celodenní práce šupla pašíkovi do korýtka.

Pašík, věrný sloganu, že dobré prase všecko spase, chlemtal naši houbovou omáčku a ještě se při tom olizoval. Vylízat korýtko do absolutního lesku mu trvalo tři minuty, ne déle. Načež sebou prásknul do rohu chlívku na slámu a chrápal tak hlasitě, že málem spadla celá naše rodná chaloupka.

Teď máma nevěděla, jestli třeba není pašík v posledním tažení z jedovatých hub, které omáčka dozajista obsahovala.

„Pepíku!“ šťouchala do mašíka dřevěnou násadou od koštěte. Když pašík nereagoval, vykřikla: „Ježíšikriste panenkoskákavá!“ A rozeběhla se pro souseda řezníka, strýčka Frňku.

Ten se na nic neptal, byl na katastrofické situace zvyklý, vzal pantok, nože, láhev ostrého truňku na posilněnou a šel. Jen pašíka zhlédl řekl: „Není větší, než trochu odrostlejší myš, není to škoda?“ Jakmile mu máma řekla co a jak, pak už se na nic neptal, zato fortelně konal. Když byl hotov, vyinkasoval palmáre a rozžehnal se s námi.

 

Tohoročního prasečího dorostence jsme zkonzumovali mnohem dříve, než tomu bylo jiné roky. Uvyklí na sporou stravu, že bychom mohli bezpečně skřoupat třeba i stovky hřebíky, prošel čuník našim trávicím ústrojím bez jakéhokoliv zaváhání. Pak ale máma zase naříkala, že kdyby se nějaký čas s porážkou čuníka počkalo, mohl by se dožít třeba i dvojnásobné váhy a mohli jsme ho konzumovat až do jarních měsíců, kdy už se zase dají dobývat kořínky stravitelných bylin.

Z čeho jsme vlastně urostli si už nepamatuji, ale houbařskou sezónu pokaždé s nadšením očekávám. Houby sbírám s kapesním atlasem hub v ruce, to pro jistotu.

A pak…

Ve fajnovějších časech není zvykem chovat čuníky v panelákové klícce. A lidé mají choulostivější trávení, takže jedovatými houbami přiotrávené prase by nemuselo udělat jejich zažívacímu traktu dobře.

Text, foto, ilustrace© Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *