Lepší pěšky, než na běžky?

V pátky večer chodívám s kamarády na pivo. Jeden takový v lednu roku 2003 jsem si v malé hospůdce Dostavník u pěnivého moku povídal s Robertem a Radimem o všem možném, a samozřejmě důležitém, protože chlapi v hospodě přece vždycky probírají ty nejpodstatnější věci života a řeší všechny problémy světa. Řeč se stočila i na sport, a tady jsem se stal spíše posluchačem, protože zatímco mí dva kamarádi se pravidelně zabývají běháním nebo jízdou na kolech či na běžkách, moje tělo se těmto aktivitám víceméně úspěšně brání. Běhat nemůžu kvůli artróze v kolenou, na kole jezdím rád, ale jen přiměřený počet kilometrů a nesvědčí mi nahoru nakloněná rovina. Běžky jsem měl tehdy doma asi rok a vyzkoušel jsem je jen jednou podél řeky Odry. Tehdy bych mírně skloněnou rovinu uvítal, ale nebyla tam, a tak jsem musel pohyb lyží zajišťovat svépomocí. Šlo to dost těžce, neboť se mi sníh lepil na skluznice. Není prostě nad letní turistiku…

Zamyšleně jsem seděl a jen tak na půl ucha poslouchal ty dva, hlavně Roberta, jak musí natrénovat formu na Jizerskou padesátku, které se každoročně účastní.

„Nechceš jet zítra s námi?“ vytrhl mě nečekaným dotazem z mého poloreálna.

„Kam proboha?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Právě jsme se domluvili, že si zítra dáme na běžkách Pustevny – Martiňák.

„Jste se zbláznili, ne? Já jsem jel na běžkách jednou kolem Odry sotva čtyři kilometry a teď mám jet po horách – kolik…?“

„No asi osm tam a osm  zpátky, ale to bys dal. Je to po rovince a my pojedeme pomalu.“

„Jo, já znám vaše pomalu!“, ujistil jsem je.

„Mně nějak pobolívá kotník, já stejně rychle nemůžu,“ postěžoval si Radim. „Když, tak necháme Roberta, ať si maká a já pojedu piánko s tebou, neboj,“ ujistil mě ještě.

„Vyjíždíme v sedm ráno mým autem, až nahoru na Pustevny na parkoviště, zaběhnem na Martiňák, tam dáme čaj a nějaké jídlo, pak zpátky na Pustevny a domů,“ povzbudil mě Robert.

Ovlivněn dvěma dobrými kamarády a třemi nošovickými dvanáctkami mi narostlo sebevědomí: „OK, tak jo,“ slíbil jsem neuváženě.

Po dalších dvou čárkách na účtu a vzájemném ubezpečování, jak krásný výlet to bude, jsme se loučili: „Tak v sedm u Roberta!“.

Plný opojného nadšení jsem okamžitě běžel do garáže, oprášil běžky, vložil do obalu, nachystal si boty a s rozzářenýma očima pak hned po vstupu do bytu oznámil ženě: „Zítra jedu s Robertem a Radimem na běžky na Pustevny!“

„S kým…? Si nějak fandíš…!“ zchladila mé nadšení.

„Nachystám si věci a jdu spát, musím vstávat v šest,“ ignoroval jsem její poznámku.

Osvěžen večerní sprchou jsem si však před usnutím v posteli uvědomil: Co jsem jim to, já blbec, slíbil…?

Ráno se mi vstávalo těžce, normálně si totiž o víkendu rád pospím. Uvařil jsem si čaj do termosky, lehce posnídal, vzal lyže a vyrazil k nedalekému Robertovu bydlišti. V autě jsem podřimoval a nechápal, jak ti dva můžou půl cesty řešit jaký sníh tam asi bude, kdo čím mazal a jak jim to na něm pojede. Já jsem nemazal ničím a v duchu byl rád, že mám na skluznici „šupiny“ a tudíž by to nemělo tolik klouzat.

Cesta poměrně rychle ubíhala, bylo něco málo pod nulou, silnice suché, ale všude kolem ležel sníh. Valmez, Rožnov, Dolní Bečva. Silnice začala stoupat nahoru a uježděný sníh už tady ležel i na ní. Na Prostřední Bečvě jsme zpomalili a odbočili doleva na Pustevny. Tady už bylo sněhu pomalu na řetězy, ale silničáři v noci nespali, takže podklouznutí bránil štěrk, který skřípal pod koly. A Robert, zkušený řidič, jel na téhle úzké cestě opatrně a s přehledem. Na parkovišti stálo dost aut, protože Pustevny na své vleky a běžecké trasy lákají každý víkend spoustu návštěvníků, ale přijeli jsme poměrně brzy, takže nebyl problém najít volné místo.

Nazuli jsme si běžky a vydali se směrem k hotelu Tanečnica, kde začíná červená turistická trasa na vedlejší kopec Martiňák. Odkud to tam vlastně vede?, říkal jsem si v duchu, protože jsme mířili k takovému malému lesíku, ale Robert s Radimem jeli přede mnou najisto. Najednou zastavili: „Tak tady to je. Jeď za námi, my nebudem spěchat,“ řekl Robert a zmizel. Až „zmizel“ i Radim, otevřel se mi pohled na stopu. Vedla mezi stromy několik desítek metrů prudce dolů. To nemyslí vážně!, ztuhl jsem, pozorujíc jejich vzdalující se postavičky pod svahem. Rozhlédl jsem se kolem – nikde nikdo. No co, jestli se tam svalím jak pytel, aspoň mě nikdo neuvidí, to by byla ostuda. No, ale taky mi nikdo nepomůže, napadlo mi taky.

Podřepl jsem a opatrně se odpíchl. Stopa držela lyže a já jsem naštěstí docela slušně udržel rovnováhu, takže sjezd dopadl překvapivě dobře a běžky dole samovolně zastavovaly na rovnajícím se terénu. Musel jsem chvíli počkat, až se mi zklidní prudce bušící srdce a podíval se dopředu. Stopa vedla mezi stromy uprostřed asi tři metry široké cesty a hlavně po rovince. To se mi líbilo. Méně se mi líbilo to, že ač jsem dohlédl poměrně daleko, záda svých dvou „nespěchajících“ kamarádů jsem neviděl. Pomalu jsem vyrazil. Už po nějakých deseti minutách jsem cítil pot na zádech a únavu z nezvyklých tělesných pohybů. „No to jsem se zas do něčeho uvrtal…,“ brblal jsem si polohlasně. A za chvíli: „Příště se zas nechám ukecat…“ Vtom mi podjela lyže a málem jsem spadl: „Jóoo, mě pobolívá kotník, to ti tak věřím,“ vzpomněl jsem si na včerejšek, když se mi podařilo srovnat stabilitu.

Ujel jsem několik desítek nebo stovek metrů, uslyšel za sebou nezvyklý zvuk a pootočil se. Zezadu se ke mě blížil jiný běžkař. Raději tě pustím, jinak mě budeš honit až na Martiňák a funět mi na záda, pomyslel jsem si. Zastavil jsem, vystoupil mu ze stopy a pustil ho před sebe. Když mě míjel, pozdravil, usmál se a poděkoval. Odpověděl jsem mu a taky se na něj usmál. Bylo to zvláštní, ale najednou byl ten zamračený den hezčí.

Teprve teď, v té vynucené pauzičce, jsem totiž musel zvednout hlavu a odpoutat oči od stopy přede mnou. Vpravo bylo několik vykácených stromů a mezi nimi se otvíral nádherný výhled na okolní zasněžené beskydské kopce. I kdybych na ten pitomý Martiňák nedojel, už tohle stálo za ten výlet! Přestože bylo zataženo a opar, ten pohled ve mě vyvolal úžasný pocit klidu. Tohle je fantazie.

Minuli mne další běžkaři. U místa s výhledem každý z nich zpomalil, možná se i na chvíli zasnil, ale bez zastávky pokračovali dál. Vrátil jsem se do stopy. Vždyť já vlastně nemám kam spěchat, tak proč si to neužít! Rozjel jsem se, skluznice s rybinou na sněhu vrčely jak malý elektromotorek, ale sníh se na ně nelepil a já se za chvíli dostal do pravidelného tempa, takže mi cesta začala hezky ubíhat. Na své dva společníky už jsem moc nemyslel a dokonce jsem se přistihl, že jsem rád sám. Terén se mírně zvedal a zase klesal, občas se objevila zatáčka a rychleji jedoucí „kolegy“ jsem s radostí pouštěl před sebe, přičemž jsem zastávek využíval ke kochání po okolní krajině a k občerstvení čajem z termosky. „Když jsem na horách, chci si užít každou chvilku…,“ vzpomněl jsem si při jedné takové zastávce na Robertovo oblíbené úsloví, které pokračuje: „…i když se mi chce ,na malou‘ tak si hledám místo s výhledem!“

Po nějakých dvou hodinách jsem dojel na Martiňák. Stopa zmizela, sněhu ubylo, na cestě leželo hodně větviček spadlých ze stromů a taky drobné kamení. Sundal jsem lyže a šel k malému bufetu ze zadní strany hotelu. Tady už se to hemžilo lidmi, kteří přijeli auty nebo přišli odjinud, třeba z Podolánek. Na tu trasu občas v létě taky se ženou vyrážíme: Po žluté značce nahoru, tady si dáme borůvkové knedlíky posypané mákem, a pak po modré zase dolů, na Kociánku. Ta modrá tam vede poblíž lyžařského vleku, kam jsme kdysi jezdívali s dětmi, když se učily lyžovat, takže nás s tím místem spojují i rodinné vzpomínky. Je to krásná cesta lesem, všude jsou borůvky, a ač tady chodí dost turistů, občas jsme našli i nějaké houby.

Zamyšlen nad tím, jestli si i dnes dám borůvkové knedlíky, nebo teplou polévku, se před vchodem do bufetu potkávám se svými kamarády: „Tak dík, že jste na mě počkali,“ vítám je sarkasticky a nikdy bych nepřiznal, že jsem si tu cestu docela užil i bez nich.

„Tak sorry…, ale víš co, my jsme se dohodli, že si to dáme ještě jednou. Takže nikam nespěchej, v klidu pojez, jeď zpátky, tady máš klíčky od auta, ať si tam můžeš dát lyže a pak na nás počkej v Libušíně. Však jak pojedeš zase na Pustevny, ještě jednou se mineme,“ (ne)překvapil mne Robert.

Knedlíky nebyly, borůvky prý v zimě nerostou, a zmražené zásoby došly. Moje volba tak padla na valašskú kyselicu s chlebem. Po skvělém obědě a nachytání bufetového teplíčka jsem se vydal zpět na Pustevny. Počasí se trochu zhoršilo, začal foukat slabý, ale chladný vítr a místy se objevil opar. Asi v polovině cesty jsem je potkal. Sebevědomý Robert jel rychlými strojenými pohyby první, za ním udýchanější Radim, snažící se držet s ním krok.

Jako vždycky se mi zdálo, že cesta zpátky byla kratší než tam, a taky že uběhla rychleji. Než jsem se nadál, stál jsem pod svahem, ze kterého jsem ráno se srdcem v kalhotách sjížděl. Teď mě čekala opačná cesta – do kopce. Nejsem blázen, sundal jsem běžky, hodil je přes rameno a vyšlapal nahoru po svých, samozřejmě mimo stopu. Uložil jsem lyže do Robertova auta a zamířil do Libušína.

Teď, když si vzpomínám jak jsem tam tenkrát seděl, prohlížel si ten úžasný interiér a popíjel desítku Radegast, jehož socha stojí nedaleko, jsem si uvědomil, že to vlastně bylo naposled, kdy jsem se tím Jurkovičovým veledílem opájel, a jak moc je mi líto, že už není… Padla na mě únava a cítil jsem, že mi těch šestnáct kilometrů opravdu dalo zabrat.

Po hodině a dvou pivech jsem usoudil, že zřejmě nastal čas návratu mých kamarádů. Zaplatil jsem a šel jim naproti k Tanečnici. Odhadl jsem to dobře, uviděl jsem je poblíž. Šli pomalu, běžky nesli v rukou, a jak jsme společně kráčeli k parkovišti, Pustevny se nořily do večerního šera.

Než mě houpání vyhřátého auta na zadním sedadle uspalo, zaslechl jsem nejen poznámku Radima: „Teda kluci, musím vám říct, že mám fakt dost!“, ale i odpověď Roberta: „Já bych si to dal klidně ještě jednou, ale už bylo hodně šero a vy byste na mě museli čekat. No nic, jak přijedem domů, půjdu si ještě zaběhat!“

Text a foto ©  Dušan Žárský

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *