Proč sa Valaši vydali na cestu
Však kolik roků už vrtá ludem v hlavě, odkud že Valaši do Rožnova přišli. Nekeří mudrovali, že Pánbíček rozesel Valachy po horách, tajak větr roznášá zrnka planého máku. Chodili v gatiskách z huně a v jakýchsi kacabajách, krpce na nohách, širáň na hlavě, obušek dycky pohotově po ruce. Ani valašskú řeč tehdy po všelijakých zemských kůtoch eště všeci ludé neznali. A když sa nekdy věc ludí z rozličných části světa potkalo, tož hatmatili každý po svém a beztak nikdo nevěděl o čem byla řeč. Enem Valaši sa dycky domluvili.
To všecko sa událo za dávnúcích časů, kdesi na jihu ve Valašské kotlině, kde končíjá hory a o kus dál už sa rozlévá moře. Prý Černé, ale když přinesli kapénku té vody ve flaštičce, tož byla čirá, akorát, pravda, trochu slaná.
V tých časoch sa eště nevědělo, jak zem doopravdy vypadá. Jedni mudrovali, že je rovná jak stůl, akorát ty hory ju místama trochu pokrabatily. Ti s hlavů pomazanú medvědím sádlem zasej rozumovali, že je kulatá jak kyselé jabko, co pokaždé koncem léta dozraje na plané jabloni. Šak co smíchu ti rozumbradové sklidili. Tož jak prý by sa lidé na opačné straně zeměgule udržali hlavú dolú a nespadli jak přezrálé hrušky. Ale kam vlastně by padali? Odpověď na takovú otázku ti mudrlanti neznali.
A tož prý ať je to jak chce.
Seděli kolem plápolajícího ohňa, pili zkvašenú šťávu z kyselých jablek. A také lektvar ze spadaných slív, zvaný slivovica. A vřéskali při tom nakřáplými hlasy dlúho do noci lechtivé pěsničky. Však jich příští deň pořádně brněla palica, jak kdyby po ní dostali pantokem.
Ovečky sa tlačily blíž a bečely od strachu z vlků a medvědů, co na ně měli nabrúšené zuby. Šak sa oveček kolikrát nemohl starý otecko bača Kvinta ráno dopočítať, raz mu přeskočil prst na ruce, potem mu zase počítací paměť vypověděla službu, aji jazyk sa mu plantal mezi prořídlýma zubama.
„Tož tři chybijá,“ uzavřel počtářskú hodinu. „Nebo štyry. Jistotně dvě.“
„Kdysi jsme tady měli zrovna andělské údolí, ale poslední dobú to tady nestojí ani za psí drek,“ stěžoval si věčně nespokojený Baleík.
„V létě moc horko, v zimě moc zima,“ přidal sa Vojíř.
„Přes deň pořád cosi na práci,“ škrábal sa Baroš na hlavě.
„A v noci divá zvěř krade ovečky,“ doplnil Cvikl.
Ozvali sa i další nespokojení. Nakonec si na tu slotu stěžovali všeci.
Až pokud nepromluvil stařešina Kvinta. „Tož sa vydáme na cestu.“
Celí šťastní z toho rozhodnutí zase pili, zpívali a tancovali. Hned ráno že sa domluvijá, kudy a kam vlastně půjdú.
Tož ani hvězdy, co ligotaly na černé obloze netušily, jak všecko zajtra dopadne.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek