V roce 2025 připadá první vyučovací den nového školního roku na pondělí. Po dvou měsících prázdnin se děti opět budou jako vlaštovky slétat ke své škole, která jim poskytne vzdělání a bude jim průvodcem při vstupu do života.
Školství zaznamenalo za posledních sto let významný pokrok. O tom by mohli vyprávět především učitelé. Jedním z nich byl Ferdinand Wimmer, který o školách na Valašsku z počátků 20. století zanechal významnou vzpomínku. Ferdinand Wimmer začínal učitelskou dráhu roku 1905 v zapadlé školní expozituře na vrchu Soláň, kvůli nadmořské výšce posměšně nazývané jako „Vysoké učení“. Tuto jednotřídku navštěvovalo sedmdesát i více žáků z okolních pasek a hor. Provozována byla v jedné ze dvou místností prastaré valašské dřevěnice. Malí i větší žáci měli do ní i hodinu cesty.
Také učitel musel den co den bez ohledu na počasí šlapat z Velkých Karlovic čtyři kilometry na vrch Soláň. Hřejivou odměnou mu byla milá důvěřivost dětí a také krása okolních hor na což po celý život rád vzpomínal a zanechal na něj i písemnou zmínku.
Školní expozitura na Soláni v roce 1905.
Tenkráte za zimních odpůldnů na Soláni, v chalupě pod sněhem, přitmělá třída, přeplněná důvěřivou horskou drobotinou, byla mým královstvím. Za takových chvil, při praskání smolných polen v kamnech, kdy slunko nemělo síly prorazit hustou clonu padajících vloček sněhových, rád jsem vyhověl přání dětí a vyprávěl jsem některou ryze českou národní pohádku naší Boženy Němcové. A děti s otevřenou pusou poslouchaly ani nedutajíce a představovaly si, že jsou tou zakletou princeznou neb osvobozujícím princem z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Kolikráte bychom při vyprávění pohádky neb některé pověsti z českých dějin zapomněli na rychle se blížící soumrak, kdyby nás zaklepání ze sousední jizby od Matyščáků neupozornilo na to, že je nejvyšší čas jíti domů.
Zima při svých těžkostech a mnohdy krutostech přinášela dětem také řadu zimních radostí: stavění sněhuláků, hrudování, sáňkování a jiné hry. Těchto jsme si užívali v poledních přestávkách. Nebylo sice dnešních moderních sportovních sáněk, ale to dětem nevadilo a přivlekly z domova sáně neumělé domácí výroby, ale pevné a veliké, mnohdy určené na svážení dřeva. Byl-li příhodný sníh aneb i sněhová stříň, tu stačil takovému ogaru pořádný čagan neb kousek destičky, sedl si na to a jako hrom sjel s kopce dolů.
Děti ze Soláně byly dobré, upřímné a lnoucí ke svému učiteli upřímnou láskou a dětskou důvěřivou příchylností.
Valašsku zůstal Ferdinand Wimmer, rodák z úrodného Polabí, věrný. V následujících letech půdobil jako řídící učitel ve Starém Zubří, na Dolní Bečvě a v Zašové. Působil také jako knihovník a kronikář, při různých příležitostech také jako slavnostní řečník.
Jeho profesní i životní pouť provázely chvíle šťastné i tragické. Za první světové války sloužil jako voják na Italské frontě, kde po zajetí vstoupil do italských legií. K šťastnějšímu období patřilo narození dcery Květoslavy a syna Milana. K méně šťastným dramatický osud dcery Květoslavy, kdy za druhé světové války byl její manžel za ilegální činnost gestapem popraven. Tragický byl osud i Květoslavy. Posléze se ostatky celé rodiny setkaly k věčnému odpočinku na rozptylové loučce na hřbitově ve Valašském Meziříčí.
Kniha „Ferdinand „Wimmer – Životní příběh učitele, knihovníka, kronikáře a legionáře“ vyšla v roce 2022 u příležitosti 430. výročí narození Jana Amose Komenského, českého pedagoga, teologa, filozofa, sociálního a náboženského myslitele a spisovatele, kněze a posledního biskupa Jednoty bratrské.
Text a foto © Richard Sobotka