Jan Surý – Vzpomínka na Stříbrník

Narodil jsem se a dětství jsem prožil ve Stříbrníku. Zní to velice krásně, jako bych řekl: „Narodil jsem se na hradě, nebo na zámku.“ Ale kde, nebo co vlastně ten Stříbrník je? zeptá se nezasvěcený člověk. Bohužel jej musím zklamat. Nevyrůstal jsem na hromadách stříbra, ale v údolí Stříbrník, které je pokračováním Hořanska, což je zase údolí, které se táhne směrem k jihu od středu obce Hovězí.

Zastavme se na chvilku u historie obce Hovězí.Podle některých badatelů, se takový souhrnný název těchto domácích zvířat v dobách, kdy dědina vznikla ještě nepoužíval a pojmenování dědiny vzniklo zkomoleninou jiných slov, např. Hof –Wiese , panská louka.

První písemně doložená zmínka o vsi Hovězí je z roku 1505, kdy obec byla jako součást Vsetínského panství zapsána do Zemských desek.

Předpokládá se, že stejně jako Vsetín byla osídlována v průběhu 13 a 14. století a její rozloha byla až 149 km\2.

Jisté je, že do roku 1649, kdy od ní byl odtržen Nový Hrozenkov, byla největší dědinou na Horním Vsacku.
V roku 1654 byl na jejím území založen Halenkov.
V roce 1949 se odpojily Huslenky a později bylo provedeno nové přečíslování obce.
Ve stávající době má obec 2.404 obyvatel a pouze 22, km\2.

Když se dostanete vlakem, autobusem, autem, nebo jinak, do dědiny Hovězí, a půjdete na jih Hořanskem dostanete se asi po dvou kilometrech na rozcestí u Kašparů. Odbočíte-li do levého údolí, jste už na začátku Stříbrníka. Cesta hned za mostkem začne stoupat do Pončíkového hrba. Pak se vyrovná a po asi jednom kilometru se opět rozděluje. Levá přímější jde dále do Stříbrníka a po dalším asi kilometrovém mírném stoupání se dostanete k poslední chalupě u Gajdošů a Zajíčků. Odtud se dá jít jenom do lesa, nebo přes pole a kopeček do Huslenek, nebo Zděchova. Když jste této možnosti nevyužili, je tu ještě nabídka poslední, dáte se cestou vpravo, která stoupá úvozovou cestou ke druhé části Stříbrníka – Rosošné. Po zdolání 300 metrů dlouhé Hluboké, jak se cesta v úvozu mezi poli jmenuje, vám zbývá asi půl kilometru k poslední chalupě – u „Horních Tomášků“. Odtud se dá jít jenom do lesa a po vyjítí na kopec Filka se můžete rozhodnout, zda s ní sejdete do Lužné, nebo Zděchova a pak pokračovat na Půlčínské skály, nebo po hřebenovce na Makytu, která je až na Slovenských hranicích.

Stříbrník. (Foto JS)

Tak v tomto asi kilometr dlouhém údolíčku jsem se začal seznamovat se světem.
Bylo tu, a dodnes je, pět stavení. Nejníže bývali Václavíkovi (Tatalákovi), trochu blíže k nám, prakticky v jedné kupě, Hájkovi (U Sedlářů) a Kocůrkovi.
No a kousek dál máme za potokem chalupu my. Poslední chalupa jsou horní  Suří.
Jak bylo, a je dodnes zvykem, každá chalupa má pojmenování podle minulých obyvatel. Takže na nás se, u starších lidí, bylo možno doptat jako na „Tomášky“. My jsme ti dolní.
Místní části s názvem Hořansko má více obcí – je tím míněna horní část dědiny.

O tom jak vznikl název Stříbrník, se většina shoduje v tom, že se tu někdo pokoušel hledat stříbro. Staříček Pavel mi dokonce vyprávěl pověst, o tom že v Suchém potůčku, který je asi jeden kilometr v lese nad námi, byl zakopán loupežníky poklad se stříbrnými mincemi.
Velice mne tato pověst v dětství fascinovala, až do doby, kdy jsem podobné povídání četl v povídkách a pohádkách jiných autorů a zjistil, že název Stříbrník se vyskytuje i v jiných místech v okolí, třeba v Zubří, kde opravdu byly kdysi stříbrné doly.
Údolí Rosošný je asi pojmenováno podle rozsochatých stromů, které tu kdysi rostly.
A přízvisko U Tomášků vzniklo, podle matrik, z toho, že tu kdysi bydleli Tomáškovi, kteří prý za starých časů, snad z důvodů náboženského, nebo jiného nebezpečí, museli utéct.

U Surých ve Stříbrníku. (Foto JS)

Svoji dřevěnou chalupu spálili a pobrali jenom nejnutnější věci a železo, které zbylo ze spáleného nářadí a vozu a mělo tehdy velikou cenu. Jaká je pravda a kam se poděli, by se dalo vypátrat možná někde v archivu. Jisté je, že mně otec ukazoval místo, kde jsou dodnes stopy po tom, kde Tomáškova chalupa stála. Podle posledního hledání v matrikách bydleli Tomáškovi na nynějším čísle 246. Později se na toto číslo přiženil Surý od Suřanů a Tomášci časem vymřeli.
A kousek dál se dodnes říká Na včelíně, tam měli Tomášci včelín.

Proti Horní chalupě, za potokem je místo, kde se říká Na ohradě. Jsou tam stopy po chalupách, které tam kdysi stály. Dokonce ve starších katastrálních mapách jsou jejich místa vyznačena. Chalupy tu stály v jakési ohradě. Před čím je ohrada chránila, to už jsem se nedozvěděl, asi proti lesní zvěři, vlkům a medvědům?

Jisté je, že poslední z chalup byla přenesena asi 2 kilometry dolů a donedávna stála u Juřiců ( Chomíčů). Rovněž sousedi Kocůrkovi, kteří jsou nyní majitelé Ohrady, kdysi tu měli svou chalupu, než se přestěhovali níž. Základy po jejich stodole u Ohrady si ještě pamatuji, když ji přestěhovali nad svoji chalupu.

Pokud se týká příjmení Surý. Prý je sem přinesli lidé, kteří sem přišli při kolonizaci těchto končin v 17.století, Přišli proti vodě odněkud ze Slovácka jako krajánci a stavěli si na potocích malé mlýny. Většinou se zabývali zemědělstvím a od místních Valachů, kteří zase přišli od východní strany, se přiučili chovu ovcí a pastevectví. Jak to vlastně bylo, nikdo přesně neví, ale jisté je, že toto příjmení je  rozšířené kolem Uherského Hradiště, Uherského Brodu, postupuje přes Vizovice, Valašské Klobouky Vsetín, Ústí, Leskovec, až na Hovězí a do Huslenek.

V Huslenkách je celá osada U Suřanů, kde bylo pohromadě několik chalup s obyvateli tohoto příjmení. Pod Zděchovem je místo, kde stával Suřanský mlýn. Dokonce Dolní mlýn pod Hovězím měl cosi se Surými společné. (Jisté je, že jsme měli s posledními majiteli tohoto mlýna, Valchářovými, vzdálené rodinné vztahy. A naši předkové tam měli dokonce u Bečvy nějaké pozemky).
Věrni této tradici, jsme měli Horní i Dolní Suří, též své malé vodní mlýnce.
Teď jsou po nich sotva znatelné stopy u potůčku, a někde by se našel i mlýnský kámen. Podobně zanikla i malá vodní elektrárnička, která byla u našeho mlýnka přistavena a sloužila do roku 1954, pokud teklo dost vody, pro svícení dvěma žárovkami.

A teď trochu podrobněji k místu, kde jsem se narodil: První byl postaven chlév a stodola jako výminek pro Pavla Surého, zatím co Tomáš Surý zůstal na „domajšku“. Asi rok Pavel chodil poklízet dobytek z původního domu u Horních. Teprve později si přistavili dřevěnou chalupu. Chalupa byla postavena z materiálu, který byl po ruce. Část byla z nějaké bouračky, část dřeva byla nová. Základy veškeré žádné. Několik kamenů spojených na hliněnou maltu, izolace proti vodě též nijaká.

Jak bylo v těch dobách na Valašsku zvykem, domy a hospodářská stavení byly postaveny na pozemcích, které se nehodily k využití jako pole. Místo pro chalupu bylo před tím jakýmsi svahem s březovým porostem. Tak není divu, že stabilita chalupy nebyla, obzvláště v období dešťů nikterak zvláštní.

Nějaká pole dostal Pavel jako podíl. Další si později přikoupili s manželkou Kateřinou (rozenou Škývarovou z Léskovce), takže některá pole měla přízviska nejen podle místa, ale i podle jejich bývalých majitelů (Na Kretovém, Kofroňova úlehla) a dva pozemky na Lázi, které koupili od Michalíků, takže nakonec se dopracovali asi 5,5 hektaru pozemků.
Jelikož byli bezdětní vzali si později za vlastního, synovce Jana Surého z Huslenek od Suřanů, což byl můj otec.

Usedlost Surých ve Stříbrníku. (Foto JS)

Když jsem u těch názvů pozemků – na severní straně to byly louky na Rozsošném a malý lesík Březí. Na Kretovém, Na dlůhéj. Na nejvyšším, V bučníku, Horní, Prostřední a Dolní Úlehle, Nad chalupů, Před oknama, Za chlévem a Na Tihelni (otec se zde chystal dělat cihly, které si dodělal a odvezl někdo jiný).

Místo mého narození a dětství je velice pěkné a romantické obzvlášť na jaře nebo začátkem léta. Žít tam a dokázat prací, aby člověk uživil rodinu a sebe, bylo a je i teď velice těžké.

Chtěl bych teď vzpomenout, jak se měnil život v průběhu ročních období.

Kovářová Růžena (provdaná Surá). Jan Surý sn. v roce 1948. (Foto JS)

Svatební foto Růženy a Jana sn. Surého , Hovězí čp. 177, Stříbrník. (Foto JS)

Jan Surý jr.  Vpravo Jan Surý jr. s otcem Janem Surým sn. v Hovězí Stříbrníku čp. 177. (Foto JS)

Rok ve Stíbrníku

Jaro.

Když zima polevovala, a začalo tát se střech, trvalo ještě dost dlouho, než přišlo předjaří. To se už na sušších mezích začala objevovat místa bez sněhu a byla trochu  obeschlá. V lese mezitím odkvétaly lýkovce a na lískách byly jehnědy a na vrbách kočičky. Sněženky u nás nebyly, takže prvním kvítím byly devětsily a žluté kvítky podbělu. Později začaly kvést na krajích lesa sasanky a u potůčků blatouchy a to už byl začátek jara. Jak rozkvetly petrklíče, u nás nazývané kropáčky, a potom žluté májové kropáčky, začalo opravdové jaro.

Hovězí celkový pohled. (Foto JS)

Jak tály sněhy na polích a loukách a později i v lesích bylo vždy hodně vody. Z potůčku byl potok, který se rychle hnal dolů do dědiny. Někde se vylil i z břehů, občas sebral i lávku u Juřiců a tak se šlo do školy, až byla opravená. Oprava nebyla náročná. Lávka se skládala ze dvou kmenů asi čtyři metry dlouhých, na vrchu trochu přitesaných a u nich bylo na dvou kůlech přibito hřebíky bidlo, které sloužilo jako zábradlí. Dolů se dalo ještě jít jinde než chodníkem vedoucím Zaláštím. Ale chůze po vozové cestě, to bylo samé bláto, zvlášť v kopečku u Pončíků. Později, to jsem chodil asi do páté třídy, se začala opravovat cesta i do Stříbrníka a potom se začalo chodit i jezdit po ní. Ale chodníčkem Zaláštím jsem chodil až do konce osmé třídy. Kdy potom chodník zanikl už nevím, protože jsem od roku 1956 začal chodit do školy v Rožnově a domů jsem chodil pouze na neděli. (V sobotu se tehdy v zaměstnání ještě dělalo.)

Abych se ještě vrátil k jarní vodě. Bylo jí dost na to, aby roztočila vodní kolo na našem „mlýně“ ve kterém naši mleli obilí na hrubou šrotovou mouku. Chleba z ní upečený by byl pochoutkou pro dnešní vegetariány, ale nám připomínal karborundový brousek, a měli jsme raději chleba od pekaře pana Láčíka.
Když nám rodiče dali důvěru a padesát korun, (tolik v roce 1953 stál tříkilový bochník,) někdy se nám podařilo z něj něco donést i domů, pokud jsme jej nesnědli celý po cestě.

Jan Surý jr. ve Stříbrníku u mlýnku. (Foto JS)

Voda z potůčku nám ještě do roku 1954 sloužila k pohonu dynama, které vyrábělo elektrický proud pro svícení do doby, než tam byla zavedena elektřina. Vodní elektrárničku kdysi zbudoval otec za odborné podpory souseda pana Kocourka a sloužila nám několik let. Po zavedení elektrické sítě ji otec prodal někam na Slovensko. Časem byl nadbytečný i malý benzinový motor značky Slavia sloužící k pohonu zemědělských strojů, a paseky u Tomášků byly definitivně elektrifikovány. Mlýnek začal být rovněž poháněn elektromotorem a vodní kolo se po čase rozpadlo. Za několik let jej následoval náhon na mlýnek a později se rozpadla celá budova.Zbyly pouze dva mlýnské kameny, které jsou dodnes u potoka.

Velikonoce.

To byly svátky, na které jsem se dost těšil. Jednak bylo většinou už jaro v plné síle. Naopak někdy byly docela bílé, nebo pršelo.
Pokud jsem byl malý, Velikonoce pro mne znamenaly, že se upeklo něco svátečnějšího a maminka malovala včelím voskem vajíčka pro šmigrůstníky. Přestože neměla moc času, ráda se pohrála s voskem, kterým uměla vajíčka zdobit jednoduchými ornamenty.

Rosalie Surá. (Foto JS)

Jelikož vajíčka byla vařená, stejně skončila v žaludku koledníků, pokud je nerozmáčkli někde v kapse.

Z počátku jsem chodil pouze k nejbližším sousedům. Když jsem začal chodit do školy, bylo povinností jít alespoň na nejbližší spolužačky. Opomenutí návštěvy některé z nich, bylo bráno jako neúcta, skoro jako když se zapomnělo pozdravit.

Na šmigrůst se chodilo zásadně s jalovcem. Takové cizí manýry jako používání tataru, nebo polévání, dokonce voňavkou, nebyly v našich končinách zvykem. Šmigrustník u nás, na rozdíl od jiných míst, nemusel nosit ani nijaké pití. To až když jsem přišel do Rožnova, jsem zjistil že se nechodí na šmigrůst, ale na buďačku.
Buďač, kromě toho, že musel skoro vstávat, se musel tahat s nějakým likérem. Prý proto, aby se revanšoval za způsobené násilí.
Šmigrůst býval za našeho ranného i pozdějšího mládí docela rizikovým podnikem.
Nebylo radno chodit mladíkovi samotnému, protože v rámci emancipace se ženské a odrostlejší amazonky v některých domech sdružovaly do bojových tlup.
Když neinformovaný, nebo alkoholem handicapovaný mladý muž vlezl do takové chalupy, nejenže nikoho nepotěšil vinšováním a šmigrustováním, ale naopak byl vlastním jalovcem tak vyplacený, že když konečně ze dveří vyletěl jak papírový čert, musel nejdříve povybírat z částí těla, které měly chránit gatě, zbytky jalovcového jehličí.
Chalupám s takovou neblahou pověstí jsme se vyhýbali. Bohužel občas byla past  na šmigrůstníky nachystána i v nějaké mírumilovné chalupě.
Odměnou za vinšování a šmigrustování bylo pro malé ogary malované nebo perníkové vajíčko. Pro odrostlejší dorostence i kapka něčeho ostřejšího.
Protože v každé chalupě měli ve flašce něco jiného, nedalo se dojít moc daleko.
Teď si už nevzpomenu, kdy mně bylo hůř. Jestli jako malému, když jsem se přejedl vajec a nejméně rok jsem se na slepici nemohl ani pohlédnout, nebo později, kdy mně nesedla nápojová kombinace a už pohled na špunt z flašky ve mně vyvolával pocity, jaké většinou vznikají při mořské nemoci.
S přibývajícími lety je panelákovým zvykem odjet z domu a velikonoční zvyky se ukazují jenom v muzeu. Mně zůstaly alespoň vzpomínky na mládí.

Dříve než se začala zelenat tráva na lukách, bylo nutno louky uhrabat a vysbírat kamení, aby se při kosení trávy sekala jenom tráva a ne kamení a krtince. Při této práci jsme museli pomáhat, neboť nebyla nijak těžká, a shýbání pro kamení šlo našim mladým zádům lépe, než dospělým. Potom se sely jařiny. První máj byl agrotechnickou lhůtou, kdy se sadily zemáky. Na pole musel být už v zimě na saních navezený hnůj. Ten se před saděním zemáků rozhodil po poli a při sadění zaoral. Také při sázení jsme už museli pomáhat.

Při zemědělských pracích sloužily jako tažná síla krávy. Ty byly, na rozdíl od koní dost neřiditelné, takže jsme je museli vodit a pohánět, což bylo někdy obtížnější, než udržet na šikmém svahu pluh v zemi, kde bylo víc kamení než hlíny a vyorat, alespoň trochu rovnou brázdu. Aby se hlína nepohybovala pořád dolů z kopce, oralo se i „na horní“. To znamenalo, že se brázda pokládala proti svahu, což byla opravdu neskutečná dřina.
Když dnes vidím, jak na rovných polích, na krásné půdě, staví většinou cizí firmy, různé budovy a sklady, je mi z toho velice smutno a moc bych jim přál, aby si alespoň rok zkusili, jak se takové pole vytváří.

Rozkvetly třešně a potom i ostatní ovocné stromy a jaro pomalu přecházelo do léta. Pro nás přibyly další práce. Chystání letiny což byla činnost, kdy se osekané větve s mladým listím z lip, javorů nebo jiných listnáčů vázaly do otýpek, které se ve stínu usušily a v zimě se s nimi krmily hlavně ovce. Kromě pomáhání při krmení dobytka a jiných pracích v chalupě i kolem ní, přišla povinnost vyhánět dobytek na pastvu. Ráno, když jsme šli do školy, pásl krávy, ovce a kozy někdo z dospělých. Po našem příchodu ze školy, přešla tato povinnost na nás.

Na rozdíl od sousedových děcek, jsme si při pasení dobytka moc zábavy neužili, neboť všecek náš dobytek měl tu vlastnost, že při pasení měl zájem o všecko jiné, než žrát trávu. Stačil okamžik naší nepozornosti a rozlezl se na všechny strany, aby mohl způsobit co nejvíce škody. Zatím co sousedův dobytek se pásl tak, že za sebou zanechával stopu jako po holicím strojku. Pohyb našich dobytčat připomínal přískoky diverzní skupiny, mající za úkol v  nejkratším čase nadělat co nejvíce škody. O jeho škodolibosti svědčilo i to, že pokud je pásl někdo z dospělých, nebylo hodnějších a milejších zvířátek. Jakmile zpozorovali, že pasáček je malý a není pořád ve střehu, už bylo zle. Ať mi někdo tvrdí, že němá tvář nemá rozum! Má! Pro sebe je chytrá až, až!
Obzvlášť záludné byly kozy, které jsme jednu dobu také chovali. Ty kromě toho, že byly mlsné, ještě se velice nerady shýbaly pro trávu a nejraději okusovaly ovocné stromky, které otec nasadil.
Kravičky též nebyly žádní andělíčci. Některé, když se na nich vyskytlo víc much než jedna, si to namířily přímo do podrostu mezi mladé smrčky, které sousedily s naším pasinkem.
Tam, místo pasení, prostály většinu času a potom jsme byli „pochváleni“ jak špatně jsme je napásli.
Když bylo v létě vzrostlé obilí, dělalo jim velice dobře se přes ně proběhnout a zbavit se tak dotěrného hmyzu. Vzniklé chodníky byly pasáčkům „oceněny“ až při žních.

Kromě větších zvířat naši chovali i drobnější zvířata. Pojmenovaná zkráceným slovenským názvem hyd.(hydina). U nás to byly, chválabohu, pouze kury (slepice) a husy.
Matka měla v husách obzvláště zalíbení a chovala většinou čistokrevné a výstavní kusy. Vlastnosti, ale měly jako jiná směska. Ploty a ohrady byly pro ně pouze symbolické zábrany, takže všechno kolem budov bylo rozhrabáno a když začalo pršet, husy z toho udělaly krásnou maltu. V takových případech se dalo chodit pouze bosky nebo v gumácích. Husy si navíc netížily občas zaskočit do nějakého dozrávajícího obilí. Bylo jim jedno, jestli našeho, nebo sousedova, a problém byl na světě. Naše husy byly sportovně založeny, když už byly někde na kopečku, tak dolů to vzaly vzduchem. Občas některá špatně přistála a bylo postaráno o nedělní oběd.
Na jaře takové problémy ještě nebyly, protože staré husy měly teprve housata a my jsme museli chodit na kopřivy a podobnou zeleninu. Obzvlášť si těchto „radostí“ užily sestry.
Chov kačen mamka zavrhla hned po prvním zkušebním roce, kdy tyto potvory velice rády cestovaly po potoce a každý večer jsme je museli jít shánět i kilometr dolu po proudu.

Léto.

S prvními jahodami, které jsme na mezích nacházeli, pomalu přecházelo jaro do léta.

Po jahodách začínaly zrát třešně a to už byly prázdniny. Nemuseli jsme už pravidelně vstávat o půl sedmé. Stačilo o něco později, ale moc ne, protože kdybychom pozdě vyhnali, protáhla by se pastva do doby, kdy bude horko a naše „stádo“ by z pastvy uteklo někam do chládku, nebo dokonce domů a my bychom nebyli rodičstvem vůbec pochváleni

Začalo sušení sena a při něm bylo dostatek prací, jako například hrabání a obracení, které jsme mohli dobře zastat. Takže jsme se nenudili. Jak byly první fůry sena ve stodole, byl vhodný čas přestěhovat svoje spaní do čerstvého sena. (Senná rýma a jiné civilizační choroby nebyly ještě vynalezeny.) To byly většinou opravdu prázdniny a nebyla potřeba se oblékat do školy a dodržovat extra hygienu. Ta teď většinou spočívala v ranním a večerním opláchnutí v potůčku.

Ráno jsme na sebe natáhli kalhoty a triko, které jsme večer zase odhodili do sena.
Údržba oblečení většinou spočívala v tom, že je občas vyprala mamina, pokud se jí podařilo z nás v sobotu stáhnout.
Někteří otužilejší kamarádi chodili i bosky, takže měli většinou spodek nohou jako podrážky.

Bohužel v té době už začal nešvar, házet do potoků skleněné flašky, rezavé hrnce a podobné neřádstvo, takže chození po potoce začalo být nebezpečné. Dokonce i v Bečvě se nacházely plechovky, které přinesla voda z dědin nad námi. Časem se začaly vyskytovat kusy barevného skla, které k nám voda donesla až ze skláren z  Karolinky. Tyto kousky byly už krásně obroušené, takže byly předmětem sběratelské činnosti ogarů z dědiny.
(Obzvlášť úspěšný v tomto směru byl Zdeněk Hajný, kterého jeho sběratelská vášeň, kreslířské nadání dovedla až k tomu, že je úspěšný malíř a jeho atelier „Cesty světla“ je světoznámý.)

Koupání v našem potůčku nebylo tak krásné. Vody tam bylo v létě většinou málo a studená. Když jsme se chtěli okoupat, museli jsme na potoce udělat hráz, abychom měli tůňku, kde bylo alespoň 60 centimetrů vody. Když se nám podařilo zbudovat „přehradu“ kde byl metr hloubky, tak jsme byli na své dílo patřičně pyšní. To většinou trvalo do první bouřky, kdy nám „přehrada“ uplavala.

Občas nám v naší činnosti pomohl i někdo z dospělých. Když kus cesty, která vedla přes potůček, sebrala voda, udělali ti, co cestu potřebovali, z kulatin pevný splávek. Ten voda po čase zanesla hlínou a kamením a zase se mohlo přes potůček přejíždět. Do doby první pořádné bouřky bývala nad i pod splávkem pěkná tůňka nazývaná valašským termínem – zhlaň.

Jedna z nich byla docela velkých rozměrů, takže jsme se mohli na našem „jezeře“ plavit v trokách na paření prasete. Bohužel počasí nebylo zrovna moc příznivé, pršelo a teplota byla kolem deseti stupňů a budoucí „mořští vlci“ nejdříve nachytali pořádnou výplatu a potom se museli pár dnů léčit z nachlazení.
Daleko větší životnost měla „rýna“ – dřevěné korýtko na splávku, z něhož tekla voda s dvoumetrové výšky. Takové zařízení bylo využíváno i dospělými, neboť v letních horkách rádi spláchli prach a pot studenou vodou.
Samozřejmě plavat jsme se naučili dost pozdě, až když se nám podařilo dostat k Bečvě, kde byly splávky a splavy větších rozměrů.

V období senoseče dozrávaly třešně – vrabčinky. Někde už měli i naroubované „vinohradky“. I když jsme měli svých třešní dost, sousedovo ovoce bylo vždy lepší!
Při konzumaci jsme nebrali v úvahu žádné pravidlo o umytí ovoce, zákaz pití po ovoci a podobně. Až na nějaké drobné „zažívací“ potíže, jsme vždycky všechno ve zdraví přežili. Později začala na polích a mezích dozrávat letní jablka. Na rubiskách (lesní holiny) začaly zrát maliny. Někdy jich bylo tolik, že se kromě na domácí výrobu malinovky, dalo nasbírat něco na prodej do Janůšovy cukrárny v dědině a tak získat nějaké peníze na pouť, nebo na kapesné. Většinou jsme chodili na místa známá jenom nám, protože velké plochy byly obsazeny dospělými sběrači z dědiny Hovězí i města Vsetína.

Nedá mi to, abych si nevzpomněl na jednu příhodu, kterou jsme zažili s malináři. „Horní Tomášci“ měli louky a pastviny asi 2 km vzdálené, když měli vypasené všechno blízko chalupy, hnali své stádo až na Bezdědkov, který je až na hranicích s Lužnou. Někdy jsme mohli hnát s nimi i my. Muselo se vyjít nejpozději před sedmou ráno. Kolem poledne jsme hnali zpátky lesní cestou přes rubisko.
Krávy šly klidně svojí naučenou trasou, až jedna z nich uviděla stát na pnisku (pařezu) známou věc ve které doma dostávala různé dobroty. Zamířila ke kýblu, strčila do něho svoji hubu a vytáhla ji celou červenou, až vyžrala všecky maliny.
Vyděšeně kolem poskakovali a bušili do ní pěstmi nešťastní sběrači, kteří přišli o několikahodinovou práci. Protože ani ostatní členky stáda nechtěly zůstat pozadu, začaly pronásledovat kýble ostatních sběračů, kteří se dali na útěk i se svými poklady. Když jsme viděli co se děje, rychle jsme se ztratili.
Sběrači zastihli pouze sousedova nejmladšího, který měl také svoji konvičku s malinami. Když se ho ptali, jestli neví čí je to dobytek, duchaplně odpověděl: „….já, já nevím, co sú to za potvory, šak sám takéj před nima utěkám, aby mně maliny z konvičky nezežhraly…“ Měli jsme z toho dětskou škodolibou radost, kterou nám pokazili až doma, když se nás zeptali, jak bychom se cítili my, na místě postižených,

Ke konci prázdnin ještě dozrávaly černé maliny (ostružiny). Těch už nebylo tolik jako malin, ale nebyly vůbec chrobavé (červivé), byly větší a lépe se sbíraly, ale ostružiní dobře píchalo do rukou. Z nasbíraných ostružin bývala dobrá marmeláda a džem. Někteří pilnější dospělí je dávali zkvasit do bečky a proměnili je na kvalitní destilát.

Žně.

Byla to těžká a nepříjemná práce, v níž bylo mnoho činností, které musely zastávat i děti. Obilí se žalo hrabicí (kosou s rámem, který pokládal usečená stébla na ještě stojící obilí). Vyžadovalo to cvik, aby bylo obilí pěkně položeno a dalo se srpem odebírat a ukládat na povřísla, které na zem chystal někdo z dětí. Kosou sekali většinou chlapi, neboť měli větší švih v rukou. Opravdu uměním bylo požnout obilí polehlé a ještě větrem a deštěm přibité k zemi. Odebírání dělaly ženy, nebo větší děti. Odebrané pokládky za nimi svazovaly zase ženy, nebo děti, do snopů. Snopy rovnaly děti do řad, z nichž se většinou až navečer skládaly do kolků. Když bylo dostatek lidí, tak práce šla dost rychle. Když byli na poli jen dva nebo tři lidé, byla to práce nekonečná.

Kolek – byl hladce ostrouhaný tenký dřevěný kůl o průměru asi 5 – 7 cm a délce 2,5 metru. Ten se pevně zasadil asi 40 cm do díry, která se vyhloubila v zemi železným kůlem (probojem). Na upevněný kolek se napichovaly snopy. Vešlo jich tam asi 15. Musely být uloženy tak, aby při dešti zamokly co nejméně a klasy zůstaly suché. Skládání do mandelů, nebo panáků, nebylo na svahu možné, protože vítr provázející každou bouřku by snopy roznesl po celém poli. Obilí muselo v kolcích vydržet někdy i dva týdny než proschlo, aby je bylo možno svézt do stodoly. Pokud bylo počasí deštivé a obilná zrnka v klasech naklíčila, byla to velká škoda a obilí nebylo použitelné na mouku pro chleba. Práce při žních byla o to nepříjemnější, že nejen sláma a osiny dobře píchaly do rukou a všude. Navíc bývalo v obilí dostatek různých plevelů, které byly většinou též pichlavé. K tomu ještě horko a prach a pot. Když to spočítám, tak každý snop musel být vzat do rukou  nejméně desetkrát, než z něj bylo zrno a sláma. Z toho nejméně polovinu dělaly ženské, nebo dětské ruce.

Svážení obilí.

Tato, na rovném poli jednoduchá záležitost, měla na kotárech rovněž své „kouzlo.“ Když kravské spřežení dotáhlo vůz zvaný gréfják (druh žebřiňáku) na pole, bylo nutné zvolit trasu nakládání tak, aby vůz měl zastávky na relativně rovnějších místech, kdy na něj šlo alespoň něco naložit, bez rizika že se už při nakládání převrátí. Jedna osoba musela držet spřežení a odhánět od něj dotěrný hmyz, nebo je dokonce okuřovat troudem jako včely, aby některé z fajnovějších dobytčat neuteklo i s povozem domů.

Na fůře většinou ukládal snopy hospodář a ze země mu je podával někdo odrostlejší, kdo na fůru vidlemi dosáhl. Fůra, nebo spíše fůrka se stáhla provazem a pavůzem (bidlo které drželo vrchní vrstvy snopů) a jelo se domů.

Během cesty bylo třeba vůz brzdit šlajfem a z větších svahů i hemováním (zastavením zadních kol vozu řetězem). Za jízdy bylo nutné přidržovat naložený vůz vyvažováním s horní strany. Občas se podařilo, že se vůz převrátil, potom nezbylo, než všechno vyložit, vůz postavit na kola a náklad po částech odvézt do stodoly. Pokud se nic nestalo vozu, dobytku, nebo lidem okolo, mluvilo se vždy o velikém štěstí. Doma se ukládaly snopy do stodoly, aby ještě proschly a dočkaly do doby, kdy budou vymláceny. Při ukládání rovněž asistoval někdo z dětí. Buď při podávání nahoru do stodoly, nebo alespoň přihazování z fůry. Ukládání snopů, tak aby jich na omezené místo ve stodole vešlo co nejvíce, dělal většinou sám hospodář

Mlácení obilí.

To byla další etapa pro získání chleba. Už nepamatuji mlácení cepy, ani ručně nebo žentourem poháněnou mlátičku. Za mých mladých let se už mlátilo mlátičkami poháněnými zprvu benzinovými, později elektrickými motory.

Byly dvě možnosti.
Buď se mlátilo vlastní malou mlátičkou na níž byl nápis firmy Alois Vymětal, Jaroměřice u Jevíčka. Poháněnou malým benzinovým stabiláčkem značky Slávia. Tato možnost se většinou využívala při mlácení nějakých zbytků, nebo ovsa, neboť naše rodina nedisponovala potřebným počtem lidí na samostatný výmlat.
Většinou byla použita sousedova mlátička – čistička od firmy Ježek Blansko, kterou poháněl trochu větší benzinový motor. Akce se sice zvládla za jeden den, ale bylo zapotřebí pomoci sousedů.

Většinou probíhala následovně.
Navečer byla, pomocí potahu dvou krav, dotažena mlátička a benzinový motor na kolečkách.
Dovezená mlátička byla podle vodováhy osazena ve stodole. Venku byl osazen a různými kůly zašprajcován motor, tak aby dlouhý plochý řemen byl napnutý, nepadal a spolehlivě uváděl toto hučící a rámusící monstrum do provozu. Později, když už byl elektrický pohon, se před mlátičku osazoval i lis na slámu.
Druhý den akce začala tím, že nejdříve přišel majitel a mechanik mlátičky. Všechno přezkoušel, seřídil, dal potřebná síta do stroje a namazal všechna ložiska.
Mezitím se sešel potřebný počet lidí, něco se pojedlo a začalo se s prací:
Dvě mladší děti, schopné unést snop byly poslány nahoru pod střechu, až po štít naložené stodoly, aby přihazovaly snopy k díře, kterou se snopy posunovaly na „štok“ (plošinu z prken asi 2×3 metru namontovanou na mlátičce).
U štoku stálo některé ze starších dětí. To nožem rozřezalo povříslo a posunulo snop, pokud možno bez nože, mužovi který „dával do mašiny“.
Jelikož dávání snopů do mlátičky byla odpovědná a nebezpečná práce dělal ji většinou někdo zkušený, obvykle majitel mlátičky.
Ten před tím než vylezl na svoje stupátko, si dal na oči brýle, na tvář šátek a na hlavu pořádný klobouk, aby byl alespoň trochu chráněný proti odletujícím zrnům, kamínkům a hlavně proti všudypřítomnému prachu. Takže vypadal nahastrošený jako prérijní lupič.
Vzal rozvázaný snop, strčil jej do otáčejícího se ozubeného bubnu klasy napřed.
Podržel a postupně pouštěl po částech do stroje. Druhou rukou, ve které měl zbytek březové metly, usměrňoval jeho cestu. Když se mu podařilo, že tam vletěl snop celý, tak mlátičku „udávil“. Většinou spadl hnací řemen a všecko se zastavilo.
Přehřátý benziňák bylo někdy velice obtížné znovu nastartovat

Taková přestávka byla vítána, hlavně u dětí které podávaly snopy a byly nahoře, pod hřebenem střechy stodoly, zpola udušené, než se jim podařilo odsunout tašku na střeše a pustit dovnitř trochu vzduchu.
Naopak dospělí byli nervózní, že se práce do večera nestihne.
Později se naučili i někteří chlapi dávat snopy do mlátičky, tak že práce šla pravidelně bez zbytečných zastávek a soused se mohl věnovat pouze seřizování stroje a výměně pytlů se zrním.
Na druhé straně lezla z mlátičky sláma. Tu odnášeli chlapi do přístřešku nad chlévem, nebo když jí bylo hodně, udělala se z ní venku „kopa“. (Špičatý stoh ušlapaný kolem silného bidla asi 6 metrů vysokého). Nahoře se udělala nakonec slaměná špička, tak aby do stohu nezatékalo a sláma vydržela až do jara.
Na nošení a ukládání slámy muselo být čtyři až pět lidí. Většinou odrostlejších mladíků. Když se mezi nimi vyskytla i nějaká mladice, šla jim při ukládání slámy, práce lépe od ruky.
I když sousedova mlátička měla ventilátor, který, kromě plev, trochu odsával prach, bylo ho tam stejně tolik, že dnešní alergici by se ke stodole, ve které se mlátilo, nemohli přiblížit více než na 100 metrů. Pokud by foukal vítr směrem k nim, ještě dál.

Když bylo vše skončeno a uklizeno přišel s potahem další soused a celý cirkus se přestěhoval zase k nim. Samozřejmě, že se musela jít zase vrátit sousedská pomoc, která nám byla poskytnuta. Takže se často stalo, že se pro nás děti, mlácení protáhlo i na čtrnáct dní. Někde jsme chodili docela rádi. Bylo tam dost lidí a pracovní podmínky byly docela dobré. Jinde šlo opravdu o zdraví a občas se někomu podařilo z patra stodoly i spadnout.
Naštěstí to bylo na zem a ne na mlátičku, nebo do řemenů od motoru Ale i takové případy se staly. Chválabohu nikomu z nás!

Po výmlatu pšenice a žita, se ještě sklidily a vymlátily ovsy a blížil se pomalu konec léta. Dozrávaly letní jablka a hrušky Vavřinky. Ze strnišť začal pofukovat podzimní vítr.
Když se posekly otavy, začalo se pást i tam, kde předtím nebylo možné ani vkročit.
Na polích se prováděla podmítka a příprava na podzimní práce. Dobytek si našel novou zábavu pást se pod ovocnými stromy a sbírat padané ovoce, nebo si zavedl samoobsluhu natrháním ovoce i s větvemi.

Školáci začali shledávat školní aktovky a pomalu se „těšili“ na začátek školního roku. Obzvlášť mně bylo nepříjemné, že zrovna „oslavu“ mých narozeniny každoročně kazilo zahájení školního roku.

Podzim.

Dny se krátily a slunce ubývalo. Na zahradách i na mezích polí začalo dozrávat ovoce.

Když jej bylo málo, bylo to špatné, když hodně, tak dalo dost práce, aby se zužitkovalo. V dobách mého raného dětství fungovalo na dědinách a hlavně na pasekách mnoho sušírní (sušáren ovoce). Jedna byla i u Horních. Bylo to velice dobré zařízení, ve kterém se dalo sušením zpracovat a uchovat mnoho ovoce, které by jinak přes zimu nevydrželo.
Když bylo dostatek zralých jablek nebo hrušek (aspoň 3,5 až 4 metráky ), rozdělal oheň „strýc Horní“ v sušírni a začalo sušení ovoce, které se protáhlo na několik týdnů.
Jablka se nakrájela na půlky, větší i na čtyři díly a rozložily se na lésách (lískách).
Byly to dřevěné rámy o rozměrech asi 200 x 80 centimetrů, vypletené lískovými proutky.
Na každou se vešlo skoro 50 kilo syrového ovoce. Do sušírny se jich vešlo asi 18.  Uvnitř sušírny byla pec z cihel, do které se z venkovního přístavku (kolibky) vidlemi přikládaly asi půlmetrová polena. Pec musela být těsná, aby kouř nepronikal do prostoru, kde bylo ovoce. Uzené ovoce bylo k nepotřebě, proto strýc Horní na začátku každé sezóny vlezl do pece a pečlivě vymazal všechny spáry. Dřevo na topení též muselo být tak akorát. Nesmělo být mokré, ale ani příliš výhřevné, aby se ovoce nespálilo. Většinou to byly nějaké soušky, nebo vyhnité pařezy.
Ráno a navečer se lísky otáčely a různě přesunovaly, aby se sušilo rovnoměrně.
Večer se přebíralo usušené ovoce a lísky se doplňovaly novým syrovým.

Při této činnosti se sešlo, kromě těch, kteří měli v sušárně ovoce, ještě několik dalších sousedů a při přebírání ovoce a chystání dříví na topení v sušírni se probíraly i všelijaké události, doma i v okolí. My jsme si zatím na kraji pece upekli zemáky.
Staříčci vyprávěli různé i strašidelné příběhy. Takže jako děti jsme měli někdy i strach jít domů. Obzvlášť jsme se báli místa, kde před lety našli zemřelého souseda.
Přes noc zůstával jeden nebo dva chlapi spát na pryčně v přístěnku a hlídat, aby nevyhasl oheň, nebo aby někdo nesebral usušené ovoce. Když se sušily trnky, muselo se topit obzvlášť opatrně a proto míval službu někdo ze starších a zkušenějších.
(V sušírni u Horních se nikdy nestalo, že by někdo přepadl sušírnu a ukradl usušené ovoce, ale u ostatních v dědině, k tomu občas došlo.)
Ráno se velké přebírání nekonalo, ale pouze se sesýpalo posušené ovoce dohromady, otáčely se, doplňovaly a přesunovaly lésy na jiná místa v sušírni.

Čí ovoce se suší označovaly pouze dřevěné, nebo lepenkové tabulky s domovními čísly na jednotlivých lískách. Pokud vím, nikdy se nestalo, že by někdy někdo někomu něco ukradl nebo vyměnil.
Že je sušírna v provozu se dalo zjistit už při příchodu do naší doliny, neboť vůně sušeného ovoce se táhla celou dolinou. Byla to nejkrásnější vůně podzimu, na kterou si vzpomínám.

Smažení trnek

Byla to další zajímavá činnost. Vypecované trnky Karlátky a trocha suchého dřeva se dovezly k Lažům, kteří měli kotel na výrobu této dobroty. Švestky se do něj nasypaly a přiložilo se pod něj trochu dřeva a začalo se smažit. V kotli bylo dřevěné míchadlo kterému se říkalo baran. Nahoře byla na hřídeli nasazena dřevěná klika, kterou se pomalu otáčelo, aby se trnky nepřipálily. Zpočátku to šlo lehce, ale jak povidla zhoustla, tak otáčení bylo stále namáhavější. Ke konci baranem otáčeli i dva nebo tři. Jak dlouho smažení trvalo už přesně nevím, ale bylo to asi dost dlouho, protože se při míchání vystřídali všichni, kdo měli trochu síly. Ale výsledek stál za to! Taková dobrá povidla jsem od té doby už nejedl.
Povidla se uskladňovala v kameninových hrncích a vydržela až do nových švestek.
Škoda, že už takovou technologii konzervace ovoce lze vidět pouze v Rožnovském skanzenu. Byla to opravdu ekologická výroba bioproduktů, náročná pouze na čas a lidskou práci. Bohužel v nové tržní době už těžko realizovatelná. Škoda! Teď se ovoce naloží do sudů, zkvasí se a stát si vybere svůj bezpracný podíl v poplatku za pálení destilátů.

Další z podzimních prací bylo vyorat zemáky, dostat je do sklepa. Vytahat a uskladnit krmnou řepu. Sklidit zelí, nastrouhat a natlačit je do bečky. Setí ozimů se mnohdy dělalo už dosti pozdě a otec, který už mezitím odešel na řepnou kampaň do cukrovaru, je dělal při krátkých návštěvách z řepné brigády. Později jsem sel něco i já a dokonce tam i cosi vyrostlo.

Když opadalo listí ze stromů, bylo prakticky pouze na matce, nahrabat dostatek listu a nanést je do kůlny. Listím se v těch dobách podestýlalo pod dobytek, protože slámy bylo málo a v zimě se postupně řezala na sečku a zkrmovala kravám. Nosit batohy listí na stlaní byla ukrutná dřina a maminka to zvládala sama, my jsme jí maximálně pomohli při hrabání. Pomoci s nošením jsme mohli až později, když už jsme měli dost síly, ale to už jsme většinou byli pryč z domu.

Než jsme se nadáli, začal poletovat sníh a dlouhá zima se hlásila o svou vládu.

Na zimu se během celého roku, ale hlavně podzimu, muselo nachystat dostatek dřeva na topení. Přestože jsme měli nějaké stromy i na svých pozemcích, tak většina dřeva pocházela z deputátu, který dostal otec za svou práci v lese.
Jestli si někdo myslí, že když dělal v lese, tak dostal nějaké kvalitní topení, je na velkém omylu. Ani v těch dobách nebyli zaměstnavatelé ke svým dělníkům moc vstřícní.
Bylo to podřadné dřevo, které si samozřejmě museli sami nachystat. V lese se chystalo i kvalitní palivové dřevo, ale to měli hajní na prodej pro lepší zákazníky. Protože se na sporáku i vařilo, zatápělo se i v létě. Jako palivo sloužily většinou „krkošky“. Byly to suché silnější větve ze stromů, většinou smrků, které si v lese dřevorubci nachystali při čištění lesa po těžbě dřeva. Když byly dobře proschlé, jelo se pro ně s vozem a doma se sekaly na „klátku“ (špalku na sekání dřeva) a topilo se s nimi. Jako palivo byly velice kvalitní ale příprava a manipulace s ním byla velice pracná. Někdy jsme jeli do lesa i zbytečně. Občas se stávalo, že hromadu, kterou si otec nachystal, někdo „omylem“ odvezl domů. Nebo si ji „spletl“ se svojí menší, která byla někde vedle. Vytápění to bylo ekologické, ale pochybuji, že by někdo ze Strany zelených byl ochoten zažívat tuto ekologii v praxi.

Na zimu musela být nachystána dřeva hromada. Když byla zima obzvlášť mrazivá a dlouhá, muselo se zajet do lesa i v zimě.

Zima.

Toto období jsem moc rád neměl a jak teď postupně stárnu, začínám je úplně nenávidět. Pořád padá sníh, nebo nějaká břečka. V botách je mokro a člověk se musí navlékat, aby nezmrzl.
V mládí šlo najít na zimě i nějakou zábavu. Dalo se lyžovat a sáňkovat.
Do školy se ale muselo chodit i v zimě. V těch dobách nebyly prohrnuté a posypané cesty.

Od naší chalupy byl jenom ušlapaný chodníček, který se rozšiřoval až asi po kilometrové cestě, když přibývalo chalup. Až poslední asi dva kilometry u dědiny byla cesta prohrnutá rozhrňákem taženým koňmi. Cesta nebyla sypaná, protože po ní jezdily pouze sáně tažené dobytkem. K naší radosti byly na cestách všude různé klouzačky, které nám obyvatelé přilehlých domů s oblibou posypávali popelem. Až teď chápu jejich pohnutky. Ono je podstatný rozdíl ocitnout se na klouzačce a posléze na zemi, v deseti, nebo v sedmdesáti letech.

Pokud cesta byla prošlapaná, byla to pohoda. Horší bylo, když v noci a potom celý den padal sníh. Brodit se po kolena, nebo ještě hlouběji ve sněhu už nebyla žádná slast.
Přijít takový schvácený a zmáčený do školy, tak tomu učení nikdo moc nedal. Takže když byla taková kalamita, bylo rozumnější do školy nejít. Dnes je za kalamitu považováno pět centimetrů, tehdy půl metru napadaného sněhu bylo normální. Když jsme byli větší, vzali jsme si lyže a šlo se. Alespoň jsme ostatním trochu prošlapali chodník, který byl už zapadaný po těch, kteří šli ráno v pět hodin na vlak a do práce do Vsetínské Zbrojovky.

Doma bylo se sněhem též dost starostí. Musel se proházet od chalupy do kůlny pro dřevo. Od stodoly ke chlévu. A když ho spadlo hodně ze střechy, musel se odvážet dolů pod chalupu k potoku. Také voda v potoce se při tuhých mrazech schovala pod led, našla si boční cestičky a často přestala téct z korýtka. To byl potom problém, kde vzít vodu na praní a pro dobytek. Tehdy byla voda v potůčku čistá, že se dala i pít.  Později, když i do Stříbrníka pronikly výdobytky civilizace už teklo od horních sousedů ledaco a pro pití se musela používat pouze voda ze studny, kterou otec vykopal.
Ale za dlouhých tuhých mrazů se ztratila i tam a někdy byly problémy odkud vodu donést.

Na zimu muselo být připraveno i dostatek dřeva na topení. Chystalo se většinou na podzim. Musela se ho nařezat plná kůlna. Když zásoba dřeva docházela, bylo nutno při nejbližší oblevě nachystat další. I pro tak malou chalupu, jakou jsme měli my, musela být zásoba na zimu alespoň 10 kubíků dřeva. Při jeho přípravě a hlavně donášení do kuchyně jsme museli pomáhat i my.

Když bylo dostatek sněhu a ten přes den trochu slehl a večer přimrzl, udělala se „sanice“. To znamenalo, že se během dne projela saněmi stopa ve vlhkém sněhu, která přes noc přimrzla a další dny nastal vhodný čas pro vození různých nákladů na saních. Jezdilo se do lesa pro dřevo na topení. Ale hlavně se tohoto počasí využilo k vyvezení hnoje na pole, protože se sáněmi taženými dobytkem se dalo lehčeji vyjet do strání, na kterých byla pole. Sáně byly jednak lehčí než vůz a mohlo se s nimi jet i mimo cesty aniž by se převrátily. Na poli se hnůj ušlapal do čtvercových hromad. Potom na jaře se mohl rozvézt, rozhodit a zaorat do pole.

Městským milovníkům zimních radovánek bych popřál zažít alespoň jednu pořádnou zimu na pasekách se vším všudy. Většinu by je nadšení ze zimní krásy brzy přešlo.
Něco podobného se později přihodilo i mému kamarádovi.
Z vojny v Praze si dovezl manželku, které se romantický život, práce i pobyt na Valašsku úžasně líbil. Byla velice pracovitá, ráda pomáhala při polních a domácích pracích.
Idylka trvala až do první pořádné zimy. Zima ještě neskončila a romantická Pražačka nenávratně zmizela ještě dříve, než na jaře roztál sníh.

Zimní období mělo i nějaké dobré stránky. Sáňkování a lyžování, Vánoce a zabíjačka.

Vánoce

Vánoce jsme slavili dosti skromně. Pokud žil staříček Pavel, stromek jsme nemívali, neboť neměl pochopení pro světské slavení Vánoc. Později jsme sice mívali vždy velice krásný stromek – jedličku, neboť otec měl vždy možnost si v lese během roku vybrat, takže na Štědrý den šel najisto. Vánoční ozdoby byly uloženy na hůře. Když jsme byli menší, strojili stromek rodiče. Později jsme si zdobili stromek sami.

Na jeden Štědrý večer moc rád nevzpomínám. Tehdy odvezli otce do nemocnice. Jestli jsme chtěli mít Vánoce se stromkem, musel jsem jej donést sám. Po delším chození jsem donesl smrček, protože uřezat jedličku mi bylo líto. V pozdějších dobách jsme už mívali pouze smrčky, neboť jedle začaly v našich lesích hynout. Při té příležitosti si vzpomínám na příhodu spojenou s hledáním vánočního stromku.

Za otcem došel jeho kamarád, kterému byl slíben vánoční stromek. Jelikož zrovna nebylo nic vhodného po ruce a otec nemohl, byl jsem vyslán jako průvodce pro hledání stromku.
Prolezli jsme blízké i vzdálené okolí a Lojzkovi nebylo stále nic dobré a tak jsme se vydali až někde ke Zděchovu. Bylo asi kolem třetí odpoledne, kdy jsme se dostali na okraj lesa.
Klesající slunko osvětlovalo pohádkový vánoční motiv. Krásnou krajinu s domkem na stráni, na které sáňkovaly děti. Když jsme se dost vynadívali, vraceli jsme se zpátky. Začalo se sešeřívat a tak jsme nakonec během cesty jakýsi stromek uřízli. Domů jsme došli skoro za tmy. Doma mně vrtalo hlavou, co jsme to vlastně viděli. Později až slezl sníh, jsem mockrát šel na místa, kde jsme chodili, ale podobnou scenérii jsem již nikdy neviděl. A tak dodnes nevím, co jsem tehdy viděl.

Dárky pod stromečkem byly v rámci možností. Většinou praktické věci na obutí, nebo ošacení, někdy i ovoce, cukroví, ořechy nebo pár kousků jižního ovoce. Jelikož jsme nebyli na exotické ovoce zvyklí, nevadil nám ani jeho pozdější nedostatek. Takže předvánočními frontami jsme se ani později nevzrušovali.

Tříkrálová koleda.

Po Vánocích chodili i v naší dědině tříkráloví koledníci. Těchto akcí jsem se nesměl zúčastnit, protože otec byl toho názoru, že koledování bylo v dřívějších časech povoleno jen chudým, jako oficiální žebrota. Máme prý co jíst a nějaké vylepšování chozením po koledě mně není zapotřebí. Na paseky sice občas zašli koledníci z dědiny, ale finanční výsledek nebyl úměrný nachozeným kilometrům.

Sousedovi ogaři si též jednou chtěli vylepšit finanční situaci ve vlastních kapsách a vydali se na koledu. V sousední dědině vlezli do rajonu místních koledníků a domů se vrátili bez hotovosti, s pošramocenými kostýmy a bohatými modřinami. Do budoucna také úplně zavrhli tento způsob zbohatnutí a udržování tradic.

Zabíjačka.

Zabijačka se odbývala většinou až v lednu, nebo únoru. Když byl „mašík“ dostatečně vykrmený a dostali jsme potvrzení, že máme splněné všechny dodávky státu.
Tehdy jsme dostali „laskavě“ souhlas, že si můžeme také zabít prase, které jsme celý rok krmili.
Na zabíjačku se dostavil někdo z rodiny od Kovářů, od Suřanů a řezník. Po mnoho let dělal řezníka strýc Sedláček.

Postup při zabíjačce se nelišil od toho, jaký se občas předvádí ve skanzenu, nebo na různých jarmarcích. Před zabíjačkou se musel nachystat alespoň jeden kotel vřelé vody, čím víc – tím líp.
Chlapi si většinou zatvrdili náturu nějakým kalíškem slivovice a mohlo se začít.
Strýc už byl v pozdějších dobách vybaven jateční pistolí, takže nahánění mašíka po dvoře a poli jsme nezažili. K chytání krve do misky bylo těžko někoho z ženských sehnat, proto tuto činnost dělal většinou někdo ze strýců. Později švagr, nebo já. Opaření a oškrábání v trokách bylo kolektivní dílo chlapů. Ze hřbetu se stáhl krupon (veliký kus rovné kůže i se štětinami), který se tehdy rovněž musel odevzdat. (V pozdějších dobách, kdy už dobře fungovala JZD a masa bylo dost, byly domácí zabíjačky možné bez všelijakých povolení a razítek. A ani se nemuselo odevzdávat 10 kilo sádla státu, jako dříve.) Bohužel v těch dobách zemřel otec a my jsme byli většinou už pryč z domu, takže matka nemohla sama chovat prase a v rodině ubyla další příležitost k rodinným sešlostem.

Ale abych se vrátil zpět k průběhu zabíjačky.
Očištěný a vyzutý mašík, byl pověšený na krmholec, (česky rozporku) a spojenými silami pověšen na trám ve stodole. Potom nastalo vykuchání vnitřností a porcování.
Další zpracovávání probíhalo většinou v jizbě na velkém stole. Kromě vyčištění střev. To byla „lahůdková“ práce, kterou většinou dělával otec, nebo někdo z dospělých, neboť na vyčištění střev záviselo, zda klobásky a jelita budou mít jenom zabíjačkovou příchuť. Střeva se prala nejenom v pračce a v potoce, ale drhla se i ve sněhu. Při mrazu to byla velice nevděčná práce.
Řezník mezitím rozporcoval maso a špek určený k dalšímu zpracování.  Nachystal, které části vnitřností a hlavy se dají vařit na jídlo, na výslužky a do tlačenky. (Jitrnice jsme dělávali až v pozdějších časech, kdy bylo možno sehnat dostatek střev).
Mezitím se tradičně pojedla krvavá, dobře maštěná pohanková kaše, kterou jsem neměl vůbec rád. Většina jí potom skončila v jelitech. Zatím se nachystalo maso do tlačenky.
Než byla k dispozici papírová střeva na tlačenku, používal se jako obal vyčištěný a do velikosti fotbalového míče nafouknutý močový měchýř, vyčištěný žaludek a kus tlustého střeva.

Na závěr zabíjačky se zpracovávaly odřezky masa do klobásek. Maso se nakrájelo, osolilo a okořenilo, nesmělo se zapomnět na dostatek česneku. (Jeho naloupání bylo dětskou prací.) Ruční naplnění klobásek pomocí tak zvaných rožků byla velice zdlouhavá práce, při níž seděli všichni chlapi kolem stolu, popíjeli a povídali si.
Později nosil strýc Sedláček veliký mlýnek na maso, díky němu se tato práce podstatně zrychlila a besedování bohužel zkrátilo.

Navečer byli účastníci zabíjačky vybaveni patřičnou výslužkou a rozcházeli se domů.

Na domácí zbylo naložit maso na uzení a klobásky do láku, uložit všechno do chladné komory a hlavně uklidit v celé chalupě. Večer už toho měli všichni, hlavně matka, opravdu dost a usínali jsme už vestoje.

Během dalších dnů se nakrájelo sádlo na vytavení. Vytavené sádlo se nalilo do kameninových hrnců. Část škvarků se zalila sádlem na další upotřebení. Zbytek se umlel na škvarkovou pomazánku. Maso a špek jsme vyudili a musel vydržet až do léta.

V pozdějších dobách uzené maso i klobásky zavařovala maminka do zavařovacích sklenic – masovek.

Zimní radovánky.

Patřilo mezi ně sáňkování a lyžování. Jako moc malí jsme jen sáňkovali. K tomu nám sloužily sáňky doma vyrobené.
Žádné luxusní „rodle“ z obchodu, ale pěkně těžké a přičáplé saně, které měly sanice vyřezané z pořádného samorostu a spojené zadlabanými hranolky. Přes ně byla jako sedátko bytelná deska. Pokud byly nové, klidně uvezly několik metráků.
Protože jsme je moc neošetřovali, časem dřevo pohnilo a sáně nevydržely námahu na ně kladenou při našich jízdách.

Dalším oblíbeným dopravním prostředkem byly dlabané necky. V poledne, když byl sníh rozměklý, jsme si v něm udělali koryto. Navečer sníh umrzl a večerní jízda ledovým korytem byla jako na bobové dráze. Někdy necky nevydržely a nebylo v čem zadělávat těsto.
A hned byl důvod k výplatě na zadní část naší osoby.

Nevýhoda svahu nad naší chalupou byla, že byl obrácen k západu a odpoledne byl sníh nekvalitní. Navíc náš svah končil buď v plotě, nebo přímo v potoce, takže v případě selhání brzd končila jízda dost neslavně.
Pokud jsme se chtěli povozit na saních nebo si zalyžovat, šli jsme raději k Horním. Trať tam byla daleko delší obrácena k severovýchodu a končila skoro rovinkou. Když nás bylo víc, mohli jsme si trať pěkně upravit. Později jsme se sousedovými ogary zkoušeli na lyžích i skákat. Výsledky byly úměrné našemu vybavení. Skočit na lyžích s řemínkovým vázáním několik metrů a nespadnout byl veliký výkon. Nedostatečné technické vybavení při lyžování jsme nahrazovali obratností a odvahou, při které jsme sjížděli terény, ze kterých se mi teď dělá špatně.

Speciální jízdou bylo sáňkování na „pěšákách“ Byly to lehčí sáně na svážení dřeva.
Pěšáky se vytáhly na kopec, naložilo se na ně až kubík dřeva a odvážný chlap s nimi dokázal sjet až dolu k chalupě.. My jsme je používali tak, že jsme je spojenými silami vysmýkali na kopec, tam jsme na ně všichni nasedli a jeli jsme. Protože sáně byly těžko řiditelné, většinou jsme dojeli až po několika nedobrovolných přerušeních jízdy, kotrmelcem do sněhu.

Zimní sporty nebyly vůbec v oblibě u našich rodičů, protože jsme často vyběhli v nedostatečném oblečení a vraceli jsme se řádně promrzlí a zmáčení. A tak někdy kromě běžných starostí přibylo mamince ještě kurýrování nezdárného potomka.

Ale všechno někdy končí, přiblížil se i konec zimního období. Den se prodlužoval, sluníčko začínalo mít sílu a po lednu a únoru přišel březen a s ním předjaří.
Sníh začal pomalu tát a po svazích tekly potůčky sněhové vody. Na jižních stráních začaly obsychat místa, kde sníh už roztál.
Když teplota stoupla na sluníčku nad deset stupňů, vylétly i včely aby se zbavily všeho, co se jim během zimy nahromadilo v těle.
Hospodyně, která využila tohoto slunného dne k pověšení prádla, byla nemile překvapena, že prádlo nejen nedoschlo, ale je žlutě tečkované a vhodné k dalšímu praní. Neboť žluté  páchnoucí tečky nešlo nijak jinak odstranit.

Všichni jsme byli rádi, že jsme přežili zimu a vůbec nám nevadilo, že jsme zase o rok starší a celoroční kolotoč prací začne znova.

Kovářova (provdaná  Surá) Rosalie v Luhačovicích. (Foto JS)

Zvyky a obyčeje.

Tento úsek mého mládí je dosti chudý. Můj otec Janpocházel z  Huslenek z tradiční evangelické rodiny, která měla čtyři děti. Starší Josef a sestra Anna a nejmladší bratr Antonín. Otcův strýc Pavel s manželkou Kateřinou byl bezdětný, a jak bylo v těch dobách zvykem vzal si synovce Jana (mého otce) za vlastního. Kateřina brzy zemřela a v chalupě vyrůstali dva chlapi. Staříček Pavel a můj otec Jan. Navíc oba byli evangelíci žijící v prakticky čistě katolickém prostředí obce Hovězí. A tak se jejich život soustředil na práci a občasnou docházku do evangelického kostela v Huslenkách.

Ke cti nejbližších sousedů je nutno říci, že mezi námi nebyly žádné náboženské třenice. Obzvlášť starý pan Kocůrek byl velice tolerantní a hodný člověk. Toleranci v těchto dobách postrádalo hodně starších lidí. V těch dobách bylo skoro nemyslitelné, aby si katolík vzal evangeličku, nebo obráceně, a zůstal žít na vesnici. Jediná možnost byla odstěhovat se někde do města. Později, s vymíráním starší generace, nevraživosti ubývalo a vztahy mezi lidmi, alespoň v tomto směru jsou jako všude jinde.

Matka vyrůstala už od svých šesti let v rodině svého strýce Josefa Sívka. A po skončení školy se pohybovala ve službě u cizích lidí a později v Praze, Litoměřicích a Luhačovicích. Zažila tam špatné, ale i lepší časy. Dřina na horských políčkách jistě nebyla jejím životním snem.

Také u ní nebyla možnost přebírat odněkud nějaké tradice, nebo obyčeje. Navíc se dlouho necítila ve Stříbrníku doma. Hlavně kvůli staříčkovi, který byl patřičně ubrblaný a nerad měnil své starosvětské zvyky.

Vánoce, Velikonoce, Svatodušní a jiné církevní svátky se dodržovaly a slavily většinou tím, že se šlo do kostela a udržoval se sváteční klid. Rovněž během katolických a mariánských svátků jsme se doma zdržovali činností, které by rušily sousedy, neboť jsme neměli zájem o nějaké zbytečné sousedské sváry.

Když jsme byli menší, občas si někdo vzpomněl na narozeniny, a dostali jsme nějaký dárek. Jmeniny jsme většinou neslavili – neboť protestanti svatých nemají. Teprve, až jsem se přiženil do Tylovic začaly se dodržovat nějaké zvyky. Zásluhu na tom měla hlavně manželčina maminka Fanuška, která pocházela z Dolní Bečvy z početné rodiny, kde se na tradiční rodinné zvyky dbalo. Také manželka pokračovala v její tradici, hlavně pokud byly naše děti menší.

Byly to docela hezké zvyky, děti po odchodu z domu na to rády vzpomínají, ale ve svých domácnostech zavedly jiné zvyky.

Konfirmace v Huslenkách. Jan Surý jr. v zadní řadě úplně vlevo. (Foto JS)

Cesta Hořanskem.

Chtěl bych vzpomenout ještě na některé zajímavé postavy a postavičky, které jsme potkávali při svých cestách do školy, kolem školy, nebo domů.

Hovězí turistický rozcestník

Pan Křenek. V naší vesnici byla služebna SNB. Asi, když jsem chodil do šesté třídy se do naší dědiny přistěhovala jeho rodina. Jejich syn Franta chodil s námi do třídy. Pan Křenek přišel občas zkontrolovat, co páchají jeho ratolesti. Zjistil, že nejenom on, ale i my nedodržujeme veřejný pořádek a nemáme ani žádnou dopravní kázeň. S Frantou to většinou řešil ručně. My ostatní jsme byli na naše trestuhodné chování důrazně upozorněni přímo jím, nebo ve škole. Když domluvy nepomohly a my jsme se zúčastňovali dále dopravního provozu na bicyklech způsobem, který byl přímo riskantní, řešil situaci tak, že nám vypustil duše, případně sebral ventilky. A měli jsme utrum! Shánět ventilky a pumpičku na kolo, nebo tlačit potom kolo 3 – 5 kilometrů domů, byl nejen náročný, ale také nezapomenutelný zážitek.

Mařa. Potkávali jsme ji občas cestou domů přes Hořansko. Byla to osůbka postarší, nedefinovatelného věku. Snad ještě z předminulého století. Zajímavé bylo na ní, že kouřila fajku. Starší spolužáky, kteří se učili kouřit, občas pověřila, aby jí koupili tabák. Jednou se jí jeden z výtečníků nabídl, že jí fajku nacpe kvalitním tabáčkem. Samozřejmě, že neopomenul dát dovnitř ještě zápalku z patrony. Mařa si zapálila a blaženě potahovala z fajky, pouze do té chvíle, kdy zápalka bouchla a víčko z fajky odletělo. Mařa se ale vzpamatovala okamžitě a bleskově vystartovala. Chytila nejbližšího pachatele a pěstmi jej náležitě „odměnila“. Ostatní zatím stačili utéct. Ještě dlouho jsme měli obavy, když jsme šli kolem chalupy, kde bývala. Když jsem se pochválil rodičstvu, jaká to byla sranda, nejen že se nesmáli, ale byl  jsem „důrazně fyzicky poučen“ o tom, že smát se postiženým lidem se nemá, a ubližovat jim už vůbec ne! S odstupem času  jsem pochopil, že měli pravdu. Vždyť Mařa, kromě toho neštěstí, že byla trošku mentálně postižená, mohla být, následkem exploze fajky, i slepá.

Milošek. Bydlel na horním konci Hořanska. Jeho domek byl u samé cesty. Sklep, stodůlka, chlévek a kadibudka na druhé straně cesty. Aby putování na „ona místa“ nebylo  pro něj tak jednoduché, vymýšleli vtipálci pro něj různá povyražení.Občas byly dvérka přivázané provázkem, nebo drátem, někdy dokonce zatlučené hřebíkem. V zimě často sedával v kadibudce sněhulák, který tam do rána i přimrzl, takže Milošek měl nerudovský problém „kam s tím“ Jakožto starý mládenec byl patřičně nervózní a na žertíky výrostků velice alergický. Když někoho dopadl, tak to pro dotyčného skončilo dost zle a proto jsme se mu raději vyhýbali.

Zdenička. Byla asi o dva roky starší žákyně měšťanky. Byla to úplně normální cérka, jenom jméno Zdenka se dobře rýmovalo v nějaké stupidní říkance, kterou parta „sopláňů“ se kterými jsem šel ze školy na ni vykřikovala. Pamatuji si na ni proto,že ten kterého dohnala jsem byl já a schytal jsem pár mastných po hubě. Dobře mi tak! Měl jsem rychleji utíkat!

Až mnohem později jsem jí vysvětlil, že jsem dostal nevinně a bylo mi odpuštěno. Těch pár facek jsem měl k dobru – pro podruhé

Strýc Slováček. Nebyl to žádný příbuzný, ale tehdy bylo zvykem všechny obyčejné lidi na dědině, oslovovat strýcu a tetko, nebo tetičko. Strýc Slováček svážel se svým koníkem mléko do dědiny a tam si pro ně jezdili z mlékárny. Často, když jsme dělali dobrotu, nás i svezl. Pokud bylo pasažérů víc, a hrozilo nebezpečí, že mu někdo spadne pod kola, vzal bič a měli jsme po „taxíku“. „Když sa neumíte slušně chovať, mamlasi, tak běžte pěšky!“ Svoje varování doplnil švihnutím bičem, většinou jen do vzduchu.

Se strýcem Slováčkem jsem byl jednoho jara vyslán, abychom dovezli jejich i naše ovce na salaš k Orságům do Stanovnice.

Orságovi jako jedni z posledních ještě provozovali salaš. Když jsme dopoledne vyjeli, bylo krásné počasí a já jsem samozřejmě nedbal na rady, že se mám pořádně obléct. Cesta tam byla jakž tak příjemná i když těch 20 kilometrů trvalo skoro 5 hodin.

Tam jsme v pořádku předali ovce, nechali koníka i sebe najíst a brali jsme se domů. Počasí se ale zhoršilo a začalo pršet. Po cestě domů jsem nevěděl, jestli bude lepší se vézt, nebo jít pěšky za vozem. Když jsem se vezl, bylo mně ukrutně zima. Když jsem šel pěšky, moc jsem se nezahřál, ale o to víc jsem promokl. Domů mne strýc dovezl polomrtvého. Díky rychlému domácímu kurýrování v horké vodě a následnému vyhřívání za pecí, mně zůstala akorát nepěkná vzpomínka na formanskou jízdu.

Staré „Což“. Byla to babička od dolních sousedů. Ráda k nám chodila na návštěvu. Sedla si ke kamnům a povídala a povídala, dokud neusnula. Když se jí podařilo vzbudit tak řekla: „.. sedím si tu jak staré což a doma mám tolkéj práce“.

Někdy jsme ji ani nebudili a odešli jsme po své práci. Až se vzbudila odešla tak potichu, jak přišla.

V těch dobách nebylo zvykem chalupu ani zamykat. Když se odcházelo na pole, tak se dveře zavřely na petlici a dal se do ní dřevěný klínek. Nikoho ze sousedů ani nenapadlo do chalupy vlézt. Cizí lidé a různí vandráci se na pasekách pohybovali zřídka a kradení ještě nebylo součástí mravnostního kodexu.

Také místní rodina Cigánů později Rómů nebyla zvyknutá krást a raději si něco po dědině vyptala (vyžebrala), protože věděla, že příště může přijít zase.

Ferdinand Baláž se živil jako potulný brusič. Později si pořídil maringotku a koníka. Kočoval po okolí. Peníze na zakoupení maringotky mu zapůjčil starosta obce a Ferdův kmotr pan rada Ferdinand Matůšů. Všechno jim časem do koruny splatil.

Všude se chlubil tím, že nebyl nikdy trestán. Později pracoval i v Tesle v Rožnově.

Jeho bezúhonnost mu vydržela až do smrti. Jeho synům se to až tak nedařilo, ale vždy patřili k těm slušnějším z tohoto etnika.

Pokračování někdy později………?

Hovězí obecní úřad a budova železničního nádraží v Hovězí. 

(Text bez jazykové úpravy.)
Foto JS –  © Jan Surý. Neoznačené fotografie  ©  sb.

Text © Jan Surý

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *