Tož fryško na cestu, ale kam a kudy?
To bylo nejakého dohadování, kudy a kam vlastně. Nevěděli, ale hneď za rozbřesku sa určitě vydajú na cestu. V tom byli všeci zajedno. Už také pískli na psy, ať seženú stádečko ovcí do shluku. A také práskli bičem, rana jak když hrom uderí, aby šlo všecko jak na drátku.
„A tož možem vykročiť, milí bratrové.“
„Tož poďme, poďme, pospěšme, ať nezatmíme.“
Ale kam vlastně jíť pořáď nevěděli.
„Najlepší rovnou do Rožnova,“ navrhl stařešina Kvinta.
„Ba pravda,“ přitakával Žingor, který už prorajtoval kus světa. „Majú tam lázně. Deň co deň sa tam ludé od bílého rána až do večera enem procházajú po Hájnici. Robky sa cudně ušklíbajú a chlapiska před nima smekajú klobúky. Potem ich pozvú na kapénku ohřívané žinčice. Ale musijá piť ten vzácný lektvar opatrně, ináč prosedijá kusisko času zbůhdarma na latríně, tak ich to prožene.“
„A co večer, až konečně do teho božího údolí nahlédne noc?“ vyzvídal Maniak. „Tož co potem?“
„V Lázeňském domě už tú dobú vrzajú skřipky a začíná sa bál,“ povědal ten Žingor. „A tak je to deň co deň a večer co večer.“
„A kde zadřímajú, když už nebudú mocť si lázní užívať?“
„Ti věcej zmožení, co už nevládnú údy, třeba v Hájnici pod bučkem. Ti bystřejší, ale chudobní, kde v které chalupě, třeba aj na seně spočinú. A ti zámožnější v pěkných dřevěných domoch s pavlačú na rynku u nekerého měšťanosty, kde sa na ten lázeňský čas za drahé peníze nakvartýrovali.“
Pořád eště seděli na palouku u čadicího ohniště, ovečky v krdelu kolem dokola, aji ostří ovčáčtí psi, kerých sa aj vlci báli. Pořád eště nevěděli, kterým směrem sa vydať. Přece už sa všeci viděli v tem božím městečku Rožnově. Učiněný ráj pozemský ze kterého, když vyjdeš na nekerý kopeček v okolí, máš už enem jeden špruchlík do opravdových nebes.
„Nesmíme zapomenuť zastaviť sa v Betlémě,“ připomněl Krkoška. „Přinésť novorozenému kúsek sýra, rozsvítiť mu u jesliček světélko, třebas aj podarovať malú ovečkú.“
Pravda pravdúcí, kývali všeci hlavami. Však sa o nich všude ve světě ví, že sú betlémští pastýři.
A začali sa překřikovať, co kerý maličkému přinese za dárek. Kožušek, papučky, rukavice palčáky. Gaťky, aby nechodil s holú řiťkú a nedělal jim haňbu. Parádně vyšívanú košulku. Třeba aj fajfku tabáku. A ve sklenečce trochu ostřejší pijatyky.
„Tož blázníš?“ okřikli Skalku. „S fajčením a pitím gořaly musí malučký počkať než doroste pěti šesti roků!“
Málem sa pobili.
„Mňa mama odstavjala na gořale už ve třoch rokoch,“ buchal sa Fac pěsťú do hrudi až to dunělo. „A pozři, jaký je ze mňa chlap!“
„Urostlý jsi, je pravda,“ přikyvoval Jurek. „Ale hlúpý jak pantok!“
Všecko už s tým putováním bylo dojednané, když Lojza Koryčanský, rýpala jakýsi, povědal.
„Tož víme kde jíť, ale nevíme kudy!“
Ba pravda. Už padla tma. Všude kolem dokola hory. Jedni radili počkať na měsíc, až sa vyškrábe na oblohu a jíť za ním. další že radši počkať na slunéčko a brzo ráno sa vydať v jeho šlápotách.
Nikdo neuměl poradiť.
Ovečky ulehly a spaly. Též ostří ovčáčtí psi lehli do trávy a chrápali, až jehličí ze stromů padalo.
Jen vlci nespali. Rádi by uzmuli nekerú ovečku. Ale báli sa, že škobrtnů, prdnů hlasitěji, probudí nekerého psa a potem budú měť na útěk krátké nohy. Radši sa stáhli dalej do hlubokého lesa. Tam počkajú, až bača vyžene ovečky na pašu. Když sa nekerá z pasinku zatúlá, přijde jim levněji.
„Tož když sú kolem samé hory, tož půjdeme rovno přes ty hory,“ rozhodl stařešina Kvinta. „Kudy jinudy by sme měli jíť?“
Nikdo neodporoval. Žádný neradil, že by sa měli radši vydať tudy nebo tamtudy.
Potem už v černé tmě noci všeci dávno spali. Enem z dohořívajícího ohňa šel eště k temné obloze prúžek zamodralého dýmu.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek