Polední žár vrcholícího léta byl nesnesitelný. Luky s obavami sledoval stav paliva, čas i kolonu, která se na rychlostní silnici vytvořila.
„Kterýsi debil vjel do protisměru a sejmul dvě vozidla, dva osobáky a jednoho tiráka s pivem, sklo je přes všechny jízdní pruhy,“ křikl dopravní policista na motocyklu na kterém se s málo přesnou informací proplétal mezi stojícími vozidly. „Pokoušejí se uvolnit alespoň jeden pruh, ale jsou tam dva mrtví.“
Exit byl daleko. Vytočit se do protisměru nebylo kde, nedočkavci se natlačili do každého volného místečka, zátka uvízlých vozidel se každou chvíli ještě víc zahušťovala.
„Netuším kdy dnes dorazím,“ zavolal Elis. „Vypadá to na dlouho.“
Měl dojem, že vysadila klimatizace, v tom horku to nebylo možné zjistit. Stáhnout okénka nepomáhalo, slunce stálo právě v zenitu a střecha černé limuzíny byla rozpálená, že by na ní mohl smažit palačinky.
„Jak daleko je nejbližší exit,“ křikl směrem k policistovi na motocyklu.
„Přibližně kilometr a půl.“
Také mu bylo horko.
„Nejde to ani vycouvat, kolona už je na patnáct kilometrů.“
Minerálka ve dvoulitrové plastikové lahvi začínala mít teplotu nedávno uvařeného čaje.
V sousedním vozidle žena na sedadle spolujezdce stáhla okénko a patrně by nejraději stáhla všecko i ze sebe.
„Nevystavuj se jako nějaká coura,“ káral ji řidič.
Nevšímala si ho.
„Také je vám takový hic?“ křikla na Lukyho, měla to k němu vzdušnou čarou z okna automobilu do jeho okna tak metr. „Máme výročí svatby, tak jsme si chtěli trochu vyrazit, viď Fando.“
„Nevystavuj se,“ okřikl ji řidič. „Jsi už skoro nahá.“
„Jak to, že v posteli ti to nevadí, ale v tomhle hicu ano, to mi vysvětli.“
„Hej,“ křikl Fanda na policistu. „Jak dlouho tu ještě budeme stát?“
„Levý pruh už je údajně volný, mělo by se to konečně hnout.“
Ale nehnulo se.
„Už mi došlo pití,“ řekla žena ve staženém okénku sousedního automobilu.
„Mám jen minerálku,“ podal jí Luky přes mezeru mezi vozidly plastikovou láhev, byla z poloviny prázdná. „Je už teplá.“
Žena odšroubovala uzávěr a přisála se.
V té chvíli se vozidla vlevo hnula v uvolněném pruhu. Žena se pokoušela Lukymu láhev vrátit, i při tom hlemýždím tempu se její vozidlo vzdalovalo, vystoupit se neodvažovala, otevřeným oknem se pokusila láhev s nezašroubovaným uzávěrem hodit. Láhev dopadla na tvrdý povrch vozovky a skutálela se pod kola dalšího vozidla.
Šofér a polosvlečená žena se začali hádat, jejich vozidlo bylo dvacet, pak padesát metrů daleko a pořád bylo slyšet jak na sebe házejí čím dál peprnější slova.
Jen co pojíždění na okamžik zastavilo, žena se svými svršky v náručí si vystoupila, vrátila se kousek a bez doptávání, jestli smí, naprosto samozřejmě si nastoupila do vozu Lukyho na sedadlo spolujezdce.
„Je to kripl,“ řekla. „Velké prachy nevydělává, v posteli nic moc, navíc hulvát.“
„Možná nemáme stejnou cestu,“ upozornil Luky.
„Toho si nevšímej,“ ujistila ho.
Už se dala do pohybu i vozidla v Lukyho pruhu, rychlost nic moc, ale hýbali se, to bylo důležité.
„Vysadila mi klimatizace,“ poznamenal Luky.
„To jsem mohla rovnou zůstat u Fandy.“
„Ani nevím, jestli mi postačí benzín k nejbližší pumpě,“ sledoval Luky ukazatel stavu paliva.
Po chvilce se situace obrátila, vozidla vlevo zastavila a vozidla v pravém pruhu se ještě nějakou chvíli sunula dál.
„Teď mi zastav,“ řekla žena.
Vyskočila, oběhla Lukyho auto a stačila nasednout ke svému Fandovi dřív, než se dala vozidla znovu do pohybu.
„S tebou bych to asi také moc nevyhrála,“ křikla, když míjeli Lukyho vozidlo.
Vzdalovali se teď rychleji, i tak bylo slyšet, že se pořád hádají.
Rychlost vozidel se zvýšila, takže nebylo bezpečné vyskočit a vrátit se k Lukymu, nebo obsadit některé jiné vozidlo jen s mužskou obsádkou.
Policista na motocyklu zůstal u středového hrazení, mácháním rukou pobízel řidiče, ať jedou.
Příliš rychle se jet nedalo.
Na karambol dvou osobáku a jednoho tiráku byla otřesná podívaná. V povětří už rachotil vrtulník, ale spíš by se uplatnili pohřebáci.
Pak už se dala vozidla do pohybu.
Exit nebyl daleko, jen nějakou stovku metrů a navazoval na motorest, jeho součástí byla i benzínová pumpa.
Lukáš se usadil ve stínu pod stříšku s něčím k zakousnutí a k lahvi ledového čaje. Cítil se v pohodě, jako po těžce odpracované šichtě.
Volali z podniku.
„Materiál dodali v pořádku, asi před hodinou.“
„Kolik si účtovali?“
„Podle dohody, žádná přirážka.“
„Konečně dobrá zpráva.“
Pak zavolal Elis.
„Zdržela mne kolona, nějaký karambol, dva mrtví.“
„Sedím nad účetnictvím, málem bez nitky na sobě. Vypadá to, že se dám na pivo, nic jiného se v tom hicu pít nedá.“
„Nechej něco pro mne.“
„V kolik asi dorazíš?“
„Tak za hodinu jsem doma.“
Pak si všiml, že o několik stolů dál sedí spoře oděná žena ze sousedního vozidla uvízlého prve na dálnici. Hádala se s mužským, ale ten její Fanda to nebyl. Očima šmejdila po celém motorestu, rozhazovala ostře nabroušené háčky s návnadou nalevo napravo.
Nedalo se jinak, tak pořád byla všude, nakonec musel Luky projít kolem ní.
Poznala ho.
„Pořád tě zajímá spodní prádélko, blbečku?“ nahodila udičku, slyšet ji bylo přes tři stoly.
To její prádélko by mohl Kolumbus směle použít při hledání Ameriky jako plachtu na hlavní stěžeň vlajkové lodi Santa Maria, přesto je napěchovala do miniaturní kabelky, kromě krabičky cigaret a zapalovače už nic dalšího by tam nevešlo. Přioděna zůstala do něčeho jako záclona, sahala až po zem, ale vidět skrz ni bylo snad až do Říma.
„Pořád mi nejde klimatizace,“ poznamenal Luky.
„Úchyle…,“ odplivla si. „Co chlap to kripl… Kde jsou ti vyhlášení čeští jonáci?“
Pořád se rozhlížela, pak křikla. „Kde sakra jsi, Fando? Pod který stůl jsi zalezl, ty hajzle? Takhle si to naše výročí moc neužijeme.“
Luky prokličkoval kolem několika stolků.
Vůz stál na parkovišti, trpělivě čekal. Dřív než Luky v tom svém pekáči otočil klíčkem od zapalování, ještě se trochu pokřižoval.
Kupodivu po několika kilometrech jízdy se klimatizace vzpamatovala a začala fungovat.
Není ještě všecko na odpis, pomyslel si Luky.
Cesta hezky odsýpala, také žár letního dne už poněkud opadl.
Stiskl knoflík autorádia, žádnou další uzavírku nehlásili. Jen přívětivá muzika se linula z reproduktorů.
Text a ilustrace © Richard Sobotka