První známý předek rodu Jiří, je zmiňován už v roce 1758 v gruntovní knize Rožnova pod Radhoštěm. Tehdy prodávala Marie Barošová svému zeti Jiřímu Zámečníkovi půl gruntu za 120 zlatých. V roce 1762 prodal Jan Pjatkan grunt panskému polesnému Jiřímu Zámečníkovi za 300 zlatých. Těch kupů je v gruntovních knihách zaznamenáno v 18. století několik, rodina byla zjevně zámožná, jejich pozemky se nacházely nejen kolem Skalky (dnes na nich stojí škola), ale částečně i na Dolních Pasekách na Putyrkách.
V roce 1782 prodal Jiří Zámečník svému synu Janovi ½ gruntu za 200 zl. „s lúkú za Lánem pod panskú lúkú“. Lokalita byla asi také na Dolních Pasekách. Po smrti Jiřího Zámečníka rozmnožoval majetek jeho syn Jiří, který je titulován jako vrchnostenský oberjegr. Koupil v roce 1822 chalupu č. 293 za 1000 zlatých, kterou v roce 1849 výhodně prodal za 2600 zlatých Roderichu Fichtnerovi. Ta vila, značně přestavěná, dosud stojí pod Skalkou a jako Fichtnerova je mezi staršími rožnovskými občany známa.
Z druhé větve rodu je zaznamenán v matrice Michal, syn Johana a Barbory Zámečníkových nar. 14. 5. 1788. Dne 24. 10. 1814 se oženil s Barborou, dcerou rožnovského měšťana Jiřího Billa. Michal byl zaměstnán jako revírník ve Velké Bystřici (dnes Valašské) a byl titulován jako panský polesný. Rodina byla známá svými kulturními zájmy a vztahem ke vzdělání. Syn Michala Zámečníka Antonín nar. 2. 4. 1820 se vyučil tkalcem, byl tovaryšem a po úpadku tkalcovského řemesla pracoval v papírně. Historie tkalcovství a Valašska ho zajímala. Na základě jeho pamětí a zápisků napsal kněz P. Adolf Bayer články „Tkalcovství na Valašsku“, které byly otištěny v roce 1900 ve Sborníku muzejní společnosti ve Val.Meziříčí. Pan Richard Sobotka se v publikaci „Rožnovští tkalci“ na str. 13 v kapitole „Tkalcovství na Valašsku“ zmiňuje o P. Adolfu Bayerovi, který čerpal pro své práce informace „ze zápisků starého tkalce,“ jehož jméno ale A. Bayer neuvedl. Antonín Zámečník se nezajímal jen o tkalcovství, kterému se původně vyučil. Je také autorem velice zajímavého pojednání o Dřevařství na Valašsku, které bylo publikováno již pod jeho jménem, rovněž ve Sborníku muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí v roce 1905. Jeho znalosti o oboru tkalcovství i výroby dřevěného nářadí jsou obdivuhodné. Antonín Zámečník se zúčastňoval také kulturního života v Rožnově. Jeho důležitou součástí byl pěvecký spolek „Tetřev“. Ve výboru spolku je Zámečník uváděn jako pokladník.
Život a práce Antonína Zámečníka mne zajímají i z osobních důvodů. V polovině 19. stol. se Antonín Zámečník sňatkem s Markétou Barošovou přiženil do rodiny mojí stařenky, rozené Barošové. I přes značný věkový rozdíl si rozuměl s mým staříčkem, rožnovským kronikářem Josefem Tvarůžkem. Spojoval je stejný zájem o historii Valašska. Staříček od něj získal řadu informací a vzpomínek, které využil i ve své kronice.
Antonína Zámečníka v zájmu o historii velmi podporoval jeho bratr Čeněk. O této mimořádné osobnosti se dnes již téměř neví. Skoro celý život strávil v Cařihradu, kde pracoval jako kaligraf. Kromě práce kaligrafa působil také jako tlumočník a průvodce karavan po Orientu. Domluvil se místními jazyky a mimo těch ovládal plynně všechny slovanské jazyky a také němčinu, italštinu, angličtinu, francouzštinu, španělštinu a samozřejmě latinu. Takových polyglotů u nás mnoho nemáme. Téměř každý rok přijížděl Čeněk Zámečník do Rožnova a jak sám říkával, „jako host do milé domoviny z dálného Orientu.“ Zemřel svobodný v Cařihradu.
Markéta a Antonín Zámečníkovi měli tři děti.
Alberta nar. 1854, který se vyučil a pracoval jako truhlář ve Vídni .
Leonarda nar. 30. 10. 1858, který byl učitel.
Annu nar. 1861, která se provdala za podstaršího pivovaru Placáka. Jejich syn František Placák prošel jako legionář celým Ruskem až do Vladivostoku. Po návratu byl zaměstnán v Plzni ve Škodových závodech, kde se vypracoval do vedoucí funkce. Na svatební fotografii ze dne 2. 7. 1926, která je přiložena, je v legionářské uniformě kapitána. Se svou rodinou jezdil každoročně do Rožnova na dovolenou do své vily, která dosud stojí v Chodské ulici. Dnes je využívána jako Dům dětí a mládeže.
Leonard Zámečník studoval v letech 1871 – 75 na Reálném gymnaziu ve Valašském Meziříčí a pak absolvoval c. k. Ústav pro vzdělávání učitelů v Příboře. Čtyřleté studium ukončil úspěšně v červnu 1879. Učil na různých místech na jižní Moravě. Byl ředitelem školy v Petrově u Strážnice. Ve Veselí n. Moravou se oženil s vdovou Hermínou Blažkovou, roz. Prachařovou. Narodily se jim tři dcery a syn Pravoslav, který v mladém věku zemřel. Tím vymřel rod Zámečníků po meči.
Dcera Vlasta nar. 9. 4. 1894 byla učitelkou na Hospodyňské škole v Rožnově. Při sáňkování se svými žáky se zranila a po několika dnech 18. 3. 1921 na otravu krve zemřela. Vzpomínám si, že jsme při návštěvách hřbitova Na Prochodné vždycky zapalovali svíčku také na hrobu tety Zámečníkové.
Dcera Milada nar. 26. 1. 1899 zůstala svobodná. Pracovala v Rožnově ve Spořitelně. Možná si někdo tuto milou, usměvavou a krásnou dámu ještě pamatuje.
Dcera Dobromila byla z dětí Leonarda Zámečníka nejstarší. Narodila se 17. 5. 1893. Vystudovala učitelský ústav a učila v Brně. Tam se seznámila s Leopoldem Antošem, bývalým důstojníkem Rakousko-uherské armády a majitelem cementárny v Rohatci. Dcera manželů Antošových, také Dobromila, se provdala za ředitele rožnovské Spořitelny Michala Slováka. Jejich syn pan Jan Slovák, pravnuk Leonarda Zámečníka, uchovává písemné dokumenty, fotografie a vzpomínky na rodiny svých předků, a tak se zachovaly informace o jedné významné rožnovské rodině.
Panu Janu Slovákovi děkuji za zapůjčení rodinných památek.
Text © Doubravka Vejmelková. foto archiv Jan Slovák