4. vánoční povídka: Zašovské Vánoce

Jak zázračně se ten čas pokaždé vrací. Opět krajinu rozechvívají koledy a zaznívá libozvučný hlas zvonů. Náhle nemáme jistotu, zda zpěvný šum nezpůsobily sněhové vločky, andělská křídla, či tlukoucí srdce. Znovu zatoužíme rozeběhnout se přes pole a k lesu. Kochat se pápěřím, které přetváří známou krajinu do neobyčejných obrazů.

Celý širý kraj se téměř přes noc oblékl do bílého hávu.
Přece v nadýchaných závějích poztrácela obloha trochu své modři. Trnité šlahouny zdobí červeň zapomenutých šípků. Na odfoukaných mezích mají stébla seschlé podzimní trávy barvu starého zlata.
Korunami smrků prosvítá tou dobou stříbro nebes, po celý rok tak vzdálených, ale o každých Vánocích tak blízkých.

V době, kdy naše stařenky byly teprve dorůstajícími děvčátky, zababušily se pokaždé časně ráno o adventním čase do vlňáku a ještě za tmy se s lucerničkou v ruce brodily z pod hor a paseckých samot závějemi na roráty.
Rorate caeli desuper et nubes pluant iustum, aperiatur terra et germinet salvatorem et iustitia oriatur simul ego Dominus creavit eum.
Rosu sejte nebesa shůry, ať kane z oblaků spása, otevře se země a spravedlnost vyraší z ní jako dílo Hospodinovo.
Zažehnuté svíce nažloutlým světlem ozařovaly chrámové šero. Dech pokorných lidí stoupal v bělavých obláčcích k černojasu oblohy a měnil se v křišťál sněhových vloček. Ty pak hladily tváře lidí cestou k domovu zvolna prosvítajícím dnem, prosyceným melodií zvonů, jejichž hlas se pokaždé o tom čase line nad závějemi a tam v dáli kdes posléze zaniká.

Co generací se na této planetě za oněch dva tisíce let vystřídalo. Strýci, batolata, staříčci, synkové i dcerky, stařenky, chlapi s upracovanými dlaněmi, i matky s hřejivým úsměvem ve tváři.
Každým okamžikem svět stárne – a současně každým okamžikem mládne.
Žasneme jak se všechno mění.
I čas.
A právě čas přece zůstává některými okamžiky stále stejný.

Ohlédneme-li se malounko ve vzpomínkách, ozvěnou i dnes zaslechneme rachocení bubínku pana Janoška, který na vybraných místech vybubnovával nejnovější nařízení starosty a představených obce.
Pan poštmistr Martinek, co měl pěknou vilku na Smradláku, propojoval v prastaré budově pošty hovory zasouváním kablíků s kovovými koncovkami do kulatých otvorů telefonní ústředny.
Pan Oskar Grencner, obchodník s koloniálním zbožím, měl pro každého příchozího úsměv. Těch zásuvek za jeho zády! V nich byl skryt obchodní artikl možná skutečně až ze zámoří. Zásuvky se pěkně rovnaly od podlahy až po strop, dnes už v žádném obchodě takové nevidět. Obchodník dokázal popaměti najít vzácný hřebíček, mařinku vonnou, skořici, vanilku, mastičku na bolístku, pro děti cukrkandl, či pendrek chutnající puškvorcem.
Naproti přes ulici měl pan Martinek trafiku plnou kuřáckého zboží, tabáček, viržinka, cigára, také cigarety. Cigaršpičky. Dýmky krátké. I dlouhé fajfky pro staříčky, když ve vánočním čase vysedávali u rozehřátých kamen.
Za jedním oknem při nažloutlém světle vyšívala paní Jaroňová zašovské kytičky, tak křehké a jemné,  tak po širém světě věhlasné, jako by to byly sněhové vločky, poletující venku za oknem.
Kerlova vila se honosila vznosnou architekturou, však také patřila kameníkovi, sochy z jeho lomu podnes zdobí místní hřbitov.
Excelentním kameníkem byl pan Alois Polách, člověk žasnul jak jemně dokázal opracovat tvrdý kámen.
Neobyčejně přitažlivým místem bývala cukrárna u Pečivů, tady si přišly mlsné jazýčky na své čerstvě připravenými zákusky. Boxík za závěsem lákal vyzkoušet chuť vína, které žloutlo sluncem, vonělo a chutnalo mládím.
Zašovští ševci, klempíři, zedníci, stolaři, kováři.
A také rolníci, ti s políčky malými a rozstrkanými do všech možných stran, Hačov, Pahrobky, Zelénkové, V Háji, Na Pohoři, V Makytí, Na Vesníku, v Končinách a kde všude. Ovšem i velcí sedláci s lánem země na Panštici, rozprostírajícím se od zadní brány statku až po les. Hospodáři se o každém jaru těšili mladou zelení, koncem léta zlatem ztěžklých klasů a potom klapotem cepů či rachotem mlátiček.
I les měl svého opatrovatele. Hajný Ferda Bumbala znal strom vedle stromu Pod Ostrým, v Jaštině, v Košovém i v Kačinách.
Ti lidé všichni patřili k Zašové tak samozřejmě, jako rybky a ledňáčci k bystré vodě Zašovského potoka.

V těch bílých dnech, kdy mráz pokresloval okna ledovými květy, zvonívaly na Zašovském potoce brusle kolumbusky. Pod splavem zase ledaři vysekávali kvádry ledu do řeznických ledoven.
Svah u obecné školy skřípal skluznicí sáněk, mráz nemráz, sanice drnčela smíchem a výskáním.
Na podrážkách škarbalů se dobře klouzalo také na cestě ve zledovatělých žlábcích po velkých saních, tažených svalnatým ořem, jen bylo potřeba občas přeskočit koblížky, které kůň utrousil.

Darmo připomínat báje, že o vánočním čase zvířata mluví lidskou řečí. Byť nejpříhodnějším místem k tomu byl starobylý chlév, kam se vešel celý živý inventář chalupníka: kravička a koza, ovečka, pod žlabem králíci, na hřadě slepice. Darmo jsme pokaždé o vánočním čase do chléva nahlíželi, naslouchali, pokoušeli se navázat se zvířaty hovor.
Zklamáni jsme se vytráceli zpátky do vyhřáté kuchyně, provoněné jídlem, připraveným pro slavnostní večeři. Hned na zápraží jsme v úžasu zůstali stát před nazdobeným a světélky jiskřícím vánočním stromkem.

Už kolik dnů před tímto slavnostním okamžikem se v místním kostelíčku měnil jeden z bočních oltářů na betlém. I když se nedochovala jména těch, kteří v roce 1907 vyřezali podle tyrolské školy dřevěné figurky lidí, ovečky, velbloudy a slona, také chlév s jesličkami a Ježíškem zahřívaným dechem oslíka a volka, i s černouškem v popředí, který za každou minci vhozenou do klobouku děkuje pokývnutím hlavy, i poletujícího anděla nad střechou chléva, prostorová scéna městečka Betléma a betlémské krajiny, i scéna zrození naděje lidstva, vše svou prostotou a půvabem o každých Vánocích znovu dojímá.

Regenschori Arnošt Borovička v předvánočním čase znovu, po kolikáté už prohlížel a uhlazoval noty v partu své Zašovské vánoční mše, aby v pravou chvíli toho dne, právě o půlnoci, slavně zazněla a posvětila svou líbezností vánoční čas. Ta chvíle vždy patřila k nejjímavějším okamžikům Vánoc. Zašovský farář Páter Heřman Štíhel žehnal všem, kteří se přišli poklonit Novorozenému.
Zvonky ministrantů cinkly stříbrně.
Venku nad obzorem jasila veliká hvězda.
Širý kraj se o té svaté noci rozezvučel melodickým hlaholem zvonů k oslavě nevysloveného.

O každých Vánocích se před námi otevírá cesta zpět do dětství. Do těch krásných chvil, dojemných okamžiků setkávání a shledávání, hřejivé lásky a neokázalého štěstí.
Znovu cítíme hebký dotek matčiny dlaně. Její úsměv září jak světla vánočního stromku, voní jehličím, hřeje nevýslovnou láskou.
Tu cestu zpátky do dětství nemusíme hledat, stále ji nosíme v sobě, po celá desetiletí, po celý svůj život. Vždy se nám znovu otevírá právě o Vánocích.

Jak zázračně se ten čas pokaždé vrací.
Zase jsou Vánoce.
Slyšíme tlukot vlastního srdce.
I tlukot srdcí svých milých – těch co jsou, i těch co byli.
A pokud ztišíme dech … možná … možná i tentokrát zaslechneme libozvučný hlas zvonů jak se melodický vznáší nad závějemi…

 Text a foto  © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *