Historie rožnovské Horní (dnes Bayerovy) ulice

   Horní ulice je vzdáleným časem poetická. 
   V současnosti někdejší Horní rožnovská ulice nese název „Bayerova“ po významném rožnovském rodákovi Františku Bayerovi (29. 3. 1853 – 12. 9. 1925), učiteli a sběrateli lidových písní. Ve sborníku Radhošť „Písně z Rožnovska“ z roku 1874 vydal „Valašské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského“, v roce 1877 pak „Rožnov, léčebné místo na moravském Valašsku“, v roce 1918 humoresku „Zaškerme sa“. Založil a řídil beletristické a pedagogické časopisy a knižnice.

Ještě na počátku 20. století měl Rožnov kromě náměstí ještě tři hlavní ulice. Dolní ulice směřuje k západu a podnes spojuje Rožnov se světem, ulice Frenštátská pak s kulturním, obchodním a průmyslovým městem Frenštátem pod Radhoštěm. Horní ulice bezprostředně navazovala na přilehlé osady Tylovice, Hážovice, Hutisko, Solánec pod Soláněm a cestou přes sedlo Čarták vedla až do Velkých Karlovic, které v minulosti spadaly pod soudní okres Rožnov.
Horní ulice ubíhá kolem říčky Hážovky a patrně se právě tady utvářelo nejstarší osídlení města Rožnova o kterém se v jedné ze svých listin zmínil roku 1267 majitel panství, olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku.
Rožnovská Horní ulice v minulosti pulzovala řemesly, obchodem a za časů existence klimatických lázní od roku 1796 i lázeňskými hosty.

   Rožnov pod Radhoštěm na pohlednici, počátek 20. století.

Na Horní ulici s láskou vzpomíná rodák z Tylovic, básník Ladislav Nezdařil.

„Hvězdnou cestou mých mladých let byla Horní ulice. Byla to tenkrát jedna z hlavních zón drobných rožnovských řemeslníků a obchodníků. Začínala hned za radnicí a městskou šatlavou, kde si odpykávali svůj trest místní zlodějíčkové či frajeři z hospodských sporů a bitek. Za tou šatlavou stála pak městská jatka s mistry řezníky Majerem, Vaškem a Jaškem a za nimi stavení bývalého rožnovského fojtství, kde bydlel Arnošt Vašek. S ním sousedilo krejčovství pana Španihela, pak holičství pana Chalupy (později pekařství pana Santovjáka), sodovkárna pana Chytila a ve vedlejší dřevěnici měl svou dílnu krejčí Mičola. Ulice pokračovala dále železářstvím pana Řehoře. Před ním stály tři staré lípy a na jedné z nich se pan Řehoř za jedné noci oběsil, údajně prý pro nějakou nevyléčitelnou chorobu.
Vedle byla chalupa pana Černocha, mistra barvíře a znamenitého sadaře.
A už tu byla hospoda Na Hostýnku, před ní plno povozů čekajících koní a uvnitř plno bystřických formanů, dřevařů a řezbářů, kteří na rožnovský rynek jezdili prodávat své výrobky.
A dále dřevěná chalupa Fiuráškových. Vedle ní pilné stolařství pana Kantorka.
Na samé hranici s Tylovicemi potravinářský kvelb Kláry Mlčochové, kde bylo možno nakoupit, co člověk potřeboval, i bez hotovosti, prostě na knížku.
Pravá strana té cesty začínala koloniálem pana Maléře. Vedle něho byla firma stavitele Barabáše. Hned za ním honosný dům Jaro Kučery, pozdějšího ředitele meziříčské gobelínky. V tom domě měl svou kancelář advokát Žanta, u něhož za války pracoval jako koncipient pozdější Gottwaldův zeť a ministr obrany Čepička.
Mnohem raději jsem měl nejchudší stavení té ulice, starou, zvolna se rozpadající dřevěnici pana Zelenky, vynikajícího truhláře a stolaře. Žil tam sám a jeho chalupa klesala dosti hluboko pod krajnici cesty, jako by se propadala k Hážovce.
Vedle ní stál dům pana Majera, řezníka.
Dále to byla dřevěnice hrnčíře Cvikla. Dřevěnice osamělé Lídy Navrátilové. A dřevěnice pana Janíka.
Tuto ulici téměř beze zbytku zničila válka.“

Nahlédneme-li do katastrální mapy Rožnova ze srpna 1897, možná se poetické vzpomínky básníka Ladislava Nezdařila, který většinu svého života prožil odloučený od Valašska v Praze a do městečka Rožnov, pozvolna se měnícího z dřevěného na kamenné, zajížděl jen čas od času, přece se pohled na Horní ulici poněkud pozmění drsnou realitou prostého života někdejších měšťanů.

Horní (dnes Bayerova) ulice začínala na východním okraji náměstí a končila na hranici s obcí Tylovice před zájezdním hostincem Harcovna.

Kromě drobných řemeslníků a živnostníků patřilo téměř ke každému domku malé hospodářství. A v čase tkalcovské manufaktury nepochybně téměř v každém domku klapal tkalcovský stav, ne-li rovnou dva.
Horní ulice vyúsťovala ve východní části náměstí mezi starou a v těch časech dřevěnou Radnicí, umístěnou na začátku 20. století přičiněním sourozenců Jaroňkových a Muzejního spolku jako jeden z prvních exponátů vznikajícího Valašského muzea v přírodě, a mezi radnicí novou, jen přes ulici, sídlící už v kamenné budově, která měla původně sloužit v čase prosperujícího lázeňství jako hotel či ubytovna  lázeňských hostů, kterýžto záměr se však realizovat nepodařilo.

Přibližně pět set metrů dlouhá Horní ulice tvoří pouze v počátku vyústění z náměstí na cca 200 m přímku. U již tehdy výstavní zděné vily Jaro Kučery, malíře a ředitele Gobelinky ve Valašském Meziříčí, se v té době říčka Hážovka obloukem dotýkala Horní ulice. Dál se všelijak kroutila podle toho jak byly domky halabala postaveny po její levé a zejména po její pravé straně, kde se na několika místech staré dřevěničky, postavené bez základů rovnou na trochu urovnané zemi, tísnily na proužcích zeleně, která zůstala mezi Hážovkou a cestou do Tylovic.
V těch časech hned za městskými domy kolem náměstí, pak také za shluky dřevěnic nebo i za jednotlivými domy kolem Horní ulice, se rozprostíraly zemědělsky využívané polnosti.

Na lány polností, sahající téměř k samotnému náměstí, vzpomínala z časů svého dětství rožnovská rodačka, učitelka Věra Klasová (1925 – 2018).  

„Na loukách rostla jen nízká tráva, vítr povíval růžovými křehkými kohoutky a lehoučkým chmýřím bílého pýru. Všude byla pečlivě udržovaná pole. Na jaře, když na Záhumní povyrostlo osení začaly se ozývat kukačky! Měli jsme připraveny v síni na stolku drobné peníze, protože se věřilo, že když uslyšíme poprvé zakukat kukačku, a budou nám v hrsti cinkat mince, podrží se nás peníze celý rok. Vzácností nebyl ani skřivánek. Třepal se už brzy po Hromnicích vysoko ve vzduchu a zpíval a zpíval, pak najednou jako kámen padal do svého hnízda. A co když začalo kvést obilí? Celé Záhumní bylo zlaté! Vítr zvedal oblaka pylu a všecko jím ožlutil. Tehdy bylo pokaždé slyšet křepelky a my jsme marně hledali odkud se to jejich pět peněz ozývá.“

 Základem obživy Rožnovanů bylo zemědělství

O bezprostředním propojení obyvatel Rožnova na zemědělství svědčí skutečnost, že se velké zemědělské usedlosti nacházely v bezprostřední blízkosti náměstí.

   Hospodářská usedlost Václava a Anny Jakšíkových č. p. 18 měla své místo v Pivovarské ulici, pouhých 200 m od náměstí. Nejstarší zmínka o ní sahá až do roku 1560. Po celou dobu zůstala (i přes kolektivizaci po roce 1950) v rukou soukromého zemědělce. Zanikla až v roce 2008 po smrti hospodáře Václava Jakšíka (1913-2004), a po smrti jeho ženy Anny (1918-2007).
„Neměli jsme nijak velké hospodářství, ale uživilo nás,“ vzpomínal Václav Jakšík. „Zpočátku jsme měli dva hektary a cosi polností, pak tři hektary padesát. K tomu ještě pronajaté pole od paní Petřvalské na Láni. Živit se zemědělstvím nebylo nikdy snadné. Pole jsme měli na Bučiskách, další na Lázu a také směrem na Zubersko. Po celou dobu jsem se v podstatě živil jako soukromník. Protože jsem nevstoupil do JZD (Jednotné zemědělské družstvo), tak mi sebrali oba koně. Děti kvůli tomu nesměly jít dál do školy. Tak se mně pomstili.“

V někdejší Frenštátské (dnes Palackého) ulici se pouhých padesát metrů od náměstí nacházela Bajerova zemědělská usedlost.
„Usedlost byla ze všech stran uzavřená a víceméně soběstačná,“ uvedli bratři Svatopluk a Ivan Bajerovi. „Mimo zemědělskou činnost poskytoval hospodář také služby povoznické. Pokud vypukl ve městě požár, měl ještě na začátku 20. století za povinnost přispěchat s koňmi k hasičské zbrojnici, která stávala nedaleko, zapřahat a vyjíždět s ruční hasičskou stříkačkou k ohni. V roce 1980 byla na místě Bajerovy usedlosti vybudována prodejna zeleniny. Někdejší Bajerovu usedlost v Palackého ulici dnes připomínají už jen kresby Josefa Pokorného a Miloše Kulišťáka.“

Necelých 250 metrů východně od náměstí se v Horní ulici zachovala až do poloviny 20. století také Kramolišova hospodářská usedlost.
„První písemně doložený nositel příjmení Kramoliš je Eliáš. Podle matriky zemřelých zesnul dne 18. 12. 1711 ve věku 90 let,“ uvádí v rodinné kronice Ing. Martin Kramoliš. „Významný je den 16. 10. 1694, kdy Ondřej Kramoliš kupuje grunt od Janoše Ukrofy. Součástí zakoupeného gruntu je i poměrně úzký pruh pozemku, který je situován kolmo k potoku Hážovka a k cestě vedoucí z náměstí do Tylovic, je  to zajímavý doklad o působení jednoho rodu po řadu let na stejném místě. Ondřej grunt vlastní až do roku 1714, kdy jej dělí mezi své syny Jana a Ondřeje. Toto období považuji za počátky existence dřevěnic, označených v roce 1770 čísly popisnými 74, 75 a 76, po přečíslování v roce 1833 pak na čísla 118, 119 a 120.
   „Dřevěnice číslo popisné 74 byla umístěna přímo u hlavní cesty na pravé straně pozemku,“ vzpomínal pan Martin Kramoliš. „Před ní byla malá zahrádka. Kromě okrasných rostlin v ní rostly byliny a zelenina pro kuchyň. Stavba byla proti dvěma předešlým největší. V první polovině 18. století tu měl sídlo rychtář Jan Kramoliš. V druhé polovině 18. století zde bydlel jeho syn Ondřej Kramoliš, který zastával funkci valašského vojvody, po něm jeho syn Balcar. Ten v roce 1784 doprovázel císaře Josefa II. při jeho cestě Valašskem z Krasna na Horní Bečvu.“
V čase rozvíjejícího se lázeňství neměl Rožnov, kromě hotelu Radhošť na náměstí, téměř žádné ubytovny. Lázeňští hosté byli ubytováni v jednotlivých chalupách, v kterých přes léto majitelé uvolňovali vhodné pokoje. Suché dřevěné stavby byly pro své stálé, dnes bychom řekli zdravé mikroklima, velmi žádané.
Nejinak tomu bylo u dřevěnice číslo popisné 120. Zde se v červnu 1853 ubytoval kněz Beneš Metod Kulda. Léčení v Rožnově mu doporučil  jeho přítel, velký sběratel lidové slovesnosti František Sušil. Vedle samotného zdravotního pobytu vyslechl a zapisoval Beneš Metod Kulda pohádky, pověsti, báchorky a popisy lidových zvyků, které se na Rožnovsku v té době ještě vyprávěly.
   Významného pomocníka našel v synovi majitele dřevěnice v Josefu Luciánu Ondřejovi, kterého vybídl ke spolupráci. Josef ji s nadšením uvítal a velmi aktivně pomáhal hledat vyprávěče a překonávat jejich ostych.“
Po odjezdu Beneše Metoda Kuldy z Rožnova mladý Kramoliš nadále sepisuje požadované náměty a posílá je Kuldovi do Brna. Úspěšný pobyt v Rožnově (zdravotní i sběratelský) způsobil, že i v následujícím roce Kulda své léčení zopakoval.
V dalších letech už Josef Lucián sám pilně sepisuje přirozenou formou báchorky, pohádky, zvyky a obyčeje, tak jak jej Kulda instruoval. Zásilky desítek drobných sešitků skončily v roce 1857, kdy v pouhých třiceti letech Josef Lucián Ondřej umírá.“
S rodinou Kramolišových se přátelil také malíř Karel Solařík.
Akademický malíř Karel Solařík, spolužák a kamarád z dětství mého strýce Čeňka Kramoliše, vzpomínal, jak spolu hrávali ve velké místnosti u Kramolišů na stole kuličky. Byla s nimi v místnosti také stařenka, pamatuji, že nosila velmi neobvyklý starobylý oděv.“
Jan Kramoliš byl sice vyučený řezník, ale věnoval se zemědělství. Ve svém domě měl také železářství, to bylo po politických změnách v roce 1950 uzavřeno, dům převzal bytový podnik. Jan Kramoliš musel hledat způsob, jak uživit rodinu. Bohužel i možnost „sedlačit“ měla krátké trvání. Důvodem byl vznik JZD roku 1955. Navíc se hospodářská usedlost vlivem překotného stavebního vývoje ocitla přímo v centru města a její další existence nebyla společensky žádoucí. Kromě toho nikdy neobjasněným požárem koncem 50. let shořel i poslední dřevěný zemědělský objekt a v něm uskladněné hospodářské nářadí, píce, chlívek pro prasata a silážní jámy.
   „Mé dětství bylo podobné jako u jiných dětí v hospodářských usedlostech,“ vzpomínal Martin Kramoliš. „Každodenní program prací v zemědělství určovalo počasí. Povinnost pracovat se týkala i nás dětí a byla součástí výchovy. Pokud bylo počasí špatné, měli jsme čas na hraní, jakmile se vyčasilo, byl zábavy konec. Obrovská snaha vše zvládnout vlastními silami znamenala, že se v létě od rána do večera sušilo, sváželo, a tak to šlo pořád dokola.“
V té době hodně lidí, vlastníků malých políček, mělo svoje zaměstnání a na polní práce, zejména o žních, si museli vyřizovat volno nebo dovolenou.
Když nastaly žně u nás, vytáhla se a na dvoře ustavila mlátička. Před mlátičku jsme v pojízdném vozíku umístili elektromotor. Za mlátičkou pak bylo další zařízení na lisování vymlácené slámy. Instalací mlátičky začalo tři až čtyřtýdenní období, kdy bylo vše podřízené výmlatu.“
V silně poničeném Rožnově velmi chyběly po válce možnosti bydlení.
Otec nejprve postavil provizorní zděnou stavbu pro železářský obchod. Pak se značným úsilím připravoval a začal stavět nový  obchodní dům čp. 120. Před vánočními svátky roku 1949 se rodiče do nehotového domu nastěhovali. Po znárodnění v padesátých letech převzal dům bytový podnik. Fasáda a výlohy prodejny v přízemí byly provedeny až později.“

   Na zemědělství byly ještě v závěru 19. století a na začátku 20. století závislé i prosperující podniky a továrny.

Kromě výrobní náplně vlastnili také dobytek a polnosti a pro jejich obhospodařování běžně využívali zaměstnance.

Nejstarší průmyslový podnik v Rožnově, rožnovská papírna, zřízena roku 1664 Bernardem Ferdinandem ze Žerotína z původního mlýna na potoce Hážovka, vedla v roce 1868 po smrti manžela Eduarda Fassmanna vdova Josefína Fassmannová. K práci na pronajatých polích v trati Dubková i na své pasece zaměstnávala tři děvečky a pacholka. V maštali měli dva koně a jedno hříbě. V chlévech papírny byly čtyři krávy a dvě jalovice. A také mnoho drůbeže. Rožnovská papírna byla nepřetržitě v provozu od svého založení až do roku 2010, kdy definitivně zanikla.

I když o polním hospodaření Rožnovského pivovaru není mnoho dokladů, situace byla i tam obdobná. Vystavět pivovar v Rožnově nařídil roku 1712 tehdejší majitel rožnovského a meziříčského panství Karel Jindřich ze Žerotína. V průběhu let se jeho majitelé střídali. V roce 1912 mělo rožnovský pivovar v držení Vítkovické horní a hutní těžířstvo. V témž roce pivovar koupila Anna Málková jako dar z lásky manželovi, sládkovi Albertu Málkovi.

Pivovar oddělovala od papírny jen říčka Hážovka. Jelikož měl Fassmann papírník dva syny, a majitel pivovaru Albert Málek dvě dcery, nemohla záležitost dopadnout jinak než že se jedna Málkova dcera provdala za Jana Fassmanna papírníka, a Fassmannův syn Vladimír se oženil s Málkovou dcerou Hedvikou a stal se Fassmannem pivovarníkem.
V rodině Fassmanna pivovarníka se v roce 1923 narodil syn Vladimír jr., který měl po smrti otce převzít jako vyučený sládek rožnovský pivovar. V čase, kdy k tomu mělo dojít byl pivovar v důsledku politických změn znárodněný a později zcela zanikl. Vladimíru Fassmannovi jr. se podařilo pivovar získat v restituci zpět do majetku rodiny až po roce 1990, pivovar předal vnukovi, který v roce 2000 provoz pivovaru úspěšně obnovil.
Vladimír Fassmann jr. se v roce 1947 oženil s Jarmilou Dorotíkovou, narodily se jim dvě dcery – Vladimíra a Jarmila.
Papírna měla své koně, používala je nejen pro rozvoz piva, ale také do tahu, protože pivovar měl polnosti, muselo se svážet obilí, seno a další úroda. Byly také polní práce. Kromě toho se koňmi také dovážel materiál z nádraží. V čase, kdy ještě nevedla do Rožnova železnice, jezdilo se s koňmi až do Suchdola.
Po znárodnění a ukončení provozu pivovaru byly budovy předány do užívání Hospodářského družstva, později Osevy, tam byli oba manželé Fassmannovi zaměstnání.
Paní Jarmila Fassmannová na toto období vzpomíná.
Vést domácnost nebylo nijak snadné. Po válce bylo všecko na lístky, čili na body, takže jsme se snažili udržet hospodářství a všecko svoje. Kromě domácnosti a dětí jsem se starala o slepice a husy, kačeny, berany, prasata. Vše mimo práci v laboratoři Osevy, kde jsem byla zaměstnána. Každý mne obdivoval, jak jsem to všecko mohla dělat. A teď po těch letech si sama také někdy říkám, jak jsem to všecko dokázala zvládnout.

Výjimkou v tomto výčtu nebyla ani prosperující rožnovská továrna na kůže Jana Kantorka. V roce 1914 získal Jan Kantorek sn. živnostenský list k provozování živnosti koželužské. Z malé provozovny za městem Rožnovem na Horních Pasekách už měl roku 1923 na 40 zaměstnanců. Úspěšnou kariéru rožnovského průmyslníka nečekaně ukončila nešťastná událost, kdy 21. června 1928 Jan Kantorek sn. tragicky zahynul při dopravní nehodě.
Jeho syn Jan Kantorek jr. po ukončení koželužnického vzdělávání však už nemohl továrnu převzít, ta byla znárodněna, předána Zlínu, pak rožnovské textilce. Torzo budov se podařilo Janu Kantorkovi jr. sice po roce 1990 v restituci získat, ale na obnovení koželužny už nebylo ani pomyšlení.
Jan Kantorek jr. (1623-1918) ještě za svého života vzpomínal.
Kromě koželužny bylo v areálu továrny také hospodářství. V poslední budově na dvoře bylo ustájeno osm krav. V areálu továrny měly také koně svou maštal. Koželužně patřily veškeré pozemky za potokem až po hřeben Kozince, včetně lesa. Celý svah za potokem bylo hospodářství, které se obdělávalo. O zemědělství se starali manželé Vojkůvkovi.
   V roce 1928, už po otcově smrti, hrozilo za hospodářské krize nebezpečí úpadku. Bylo třeba poohlédnout se po dalších zdrojích. Začaly se chovat nutrie a stříbrné lišky. A také ovce.
   V horní části svahu podnes stojí mezi stromy budova, říkalo se jí liškárna, protože se tam chovaly stříbrné lišky na kožešinu. U potoka byly vybudované kotce pro nutrie, tyse chovaly na kůži.

Situace se radikálně změnila v polovině 20. století zavedením lehkého průmyslu do Rožnova, ale také mechanizací a zprůmyslněním zemědělství a zemědělské výroby. V té době město Rožnov získalo nárůstem obyvatel zcela novou podobu i charakter.

Horní (dnes Bayerova) ulice navazovala na náměstí. Zděný dům (zleva) dnešní lékárna, stará rožnovská radnice přenesená do Valašského muzea, zděný dům už na náměstí Osvalda Kotoučka a později knihkupce Hambálka. 

Horní ulice, reprodukce dle G. Pavlíčka.

Zájezdní hostinec „Hostýnek“. Poslední nájemce p. Škarka, bratr zahradníka. Další dům p. Kantorka, bydlel v něm p. Fiurášek (zvaný Pat). Před „Hostýnkem“ dům barvíře Černocha.

Žitníkova chalupa. Jeden z posledních dřevěných domů poblíž náměstí. Zbouraný byl po roce 1960. Dnes na jeho místě stojí výšková budova pošty.

Stodola před Žitníkovou chalupou. Na pozadí věž rožnovského kostela. Vpravo fronta zděných domů ohraničovala východní část náměstí (zprava) Navrátilův dům, dům s průchodem Vokáče, sedláře. Snímek pořízen ze současného sídliště Záhumení, z místa někdejšího domu barvíře Černocha.

Horní (dnes Bayerova) ulice. Dřevěný domek čp. 2 stolaře p. Zelenky. Zděnou budovu měl malíř Jaro Kučera – v současnosti komerční dům.

Domek stolaře p. Zelenky. Za ním zděný dům Kramoliše (pak Jaro Kučery), stavitel Barabáš a Maléř. Velký zděný dům už na náměstí bylo knihkupectví Osvald Kotouček, pak Hambálek – pak byla na tomto místě postavena velkoprodejna – nejprve Rozina, pak Mana, nyní Albert.

Po odstranění dřevěnice stolaře Zelenky byly na tomto místě postaveny dvě garáže. V pořadí další domy dům Jaro Kučery (Komerční banka, dnes komerční dům), dál stavitel Barabáš, další dnes lékárna a rozměrná stavba na pozadí velkoprodejna Albert. Vpravo ční budova Městského úřadu.

   Dřevěné domky v Horní ulici a romantika zašlých časů.

Ještě v polovině 20. století dozníval Rožnov jako dřevěné městečko. Dřevěné domy se neuspořádaně tlačily co nejblíže k cestě a s propletenci uliček vytvářely neuspořádané shluky, protože ke každému stavení musel být přístup ze všech stran, a to kvůli zničujícím požárům, které městečko Rožnov ve druhé polovině 19. století několikrát zachvátily. Na protější straně byly dřevěné domky postavené na nepatrných místech, kde jen bylo kousek zeleně mezi cestou a říčkou Hážovkou.
Horní ulice pokračovala venkovským osídlením v Tylovicích a Hážovicích, pak i Viganticemi a téměř bez přerušení až na Hutisko a dál po okolních svazích roztroušenými usedlostmi Soláncem pod Soláněm až do sedla Čarták. Hrdé obce se nemínily vzdát samostatnosti a Horní ulice tak snadno přehlédnutelně končila propletencem domů sto metrů před tylovickým zájezdním hostincem Harcovna. Až v červnu roku 1960 byly obce Tylovice a Hážovice připojeny k městu Rožnovu jako místní části, přesto Horní rožnovská ulice i dnes končí u mostku přes Hážovku odbočkou uličky Chobot.
Rušná Horní ulice řemeslníků a obchodníků měla v čase náboženských událostí slavnostní ráz. Tylovice ani Hážovice neměly svůj kostel a byly tudíž přifařeny k Rožnovu. Zvláště o svaté Anně procházela procesí s nábožnými zpěvy pod vlajícími korouhvemi celou ulicí na rožnovské náměstí až k rožnovskému kostelu. Na zástupy ve valašském kroji vždy bylo pěkné podívání.
V čase trhů přicházeli do Rožnova lidé ze vzdálených Uhlisk a také Bystřičané. Jak bylo tehdy zvykem, a aby se ušetřily podrážky bot, nosili ty dědinské parisky svázané šňůrkami přes rameno. Teprve u Bystřického mostu přes Hážovku si botky pro trochu té parády spěšně nazouvali na bosé nohy, také aby si ve městě neudělali ostudu. Cestou zpátky domů s nákupem v loktuši na zádech šly boty u mostu přes Hážovku zase dolů, svázané šňůrkami zavěšeny přes rameno a s bosýma nohama hybaj zpátky do hor.
Horní ulicí při rozvážce zboží rachotily povozy formanů. Utkané plátno vozili do Vídně, do Prešpurku nebo do Pešti. Na ty dávné časy vzpomíná ve své poezii tylovický básník Ladislav Nezdařil:
   Formani, formani, / vás sem měl dycky rád, / rožnovští formani, / zvezte ňa jedenkráť!

Pravidelnou zastávku měli formani u rožnovské restaurace Hostýnek, a také o kus dál už v Tylovicích na Harcovně, aby si ostřejším truňkem pojistili úspěšnou cestu za obchodem, a při návratu pro změnu oslavili šťastné shledání s domovinou.
V Horní ulici žil v domku čp. 106 Jan Poštácký. Stáří chatrné dřevěnice se nikdo neodvažoval odhadnout, ale přežila prý v závěrečných dnech druhé světové války bez úhony i krvavé boje o Horní ulici. Až pak ji odstranili, aby udělala místo novější zástavbě, ale kamenné schůdky do bídné zahrádky tam zůstaly podnes. Jan Poštácký žil v chatrném domku sám. Jakýsi peníz na obživu získával podomácím soukáním bavlny pro textilní fabričku v Tylovicích. Jeho samotu narušila až mamulka Veronika Křenková s taťulkou Františkem, které úředník rožnovského obecního úřadu nakvartýroval k Janu Poštáckému do jediné světnice v dřevěnici. A právě v tom chatrném domku se začal odvíjet neobyčejný příběh Márinky. Narodila se v chatrném domku Jana Poštáckého v roce 1921 a přes všechny útrapy, kterými ji život obdařil, dočkala se století 21., kdy roku 2008 ve věku 87 let zemřela.
Po pravé straně cesty směrem k Tylovicím byl první dům ještě na náměstí čp. 45 Majer, řezník. Hned vedle měl obchod knihkupec Osvald Kotouček. Následovala stará radnice. U cesty na čp. 51 je dnes lékárna. Jižně od ní bydlel učitel Holub s paní. Dál k východu mě dům čp. 52 známý rožnovský stavitel Barabáš. Pěkná vila čp. 53 patřila malíři Jaro Kučerovi, dnes je v budově banka, lékaři a obchody; budova v minulosti patřila  Martinu Billovi.
Následující čp. 54 čp. později převzal Jan Zůbek pro svůj zděný dům u Bystřického mostu. (původně čp. 2) byl prastarý dřevěný domek stolaře pana Zelenky. Budova přetrvala až do druhé poloviny 20. století. Po její likvidaci byl snížený terén vyrovnán návozem zeminy, pak tam nějaký čas stály dvě garáže. Dnes v těchto místech někdejší Horní ulice, po vybudování jihozápadního obchvatu náměstí je přerušená a v těchto místech končí.
Další dřevěný domek na břehu Hážovky patřil paní Bolfové, kolem 50. roku 20. století byl odstraněn. Zděnou budovu čp. 61 měl řezník Majer, budova za války vyhořela, dnes je v těch místech malé parkoviště.
Následující zděnou patrovou budovu čp. 62 vlastnil obchodník Oto Kramoliš, v současnosti je tam keramik a komerční podniky.
Následuje lávka přes Hážovku. Za ní měli uprostřed zahrady dům čp. 63 Táborští. Hned vedle byl dům čp. 60. V závěru války při přechodu fronty přes Rožnov oba domy vyhořely. Zahradu s dřevěnou chatkou za můstkem vlastnila paní Stanislava Tichá, poslední léta pracovala na Lesním, úřadě, parcelu zdědila její dcera.
Vedle parcely Táborských je po přeložení Uhliský (také Dražanský) potok. Za ním je parkoviště s kontejnery, původně v těch místech stával Jurajdův dřevěný dům.

Následuje Bystřický most přes Hážovku. Hned za ním měli za Hážovkou dům čp. 65 hrnčíř Cvikl, později Zůbek a dále Strakošovi.
Na protější straně Hážovky byla vedle cesty dřevěná bouda, stolař Kantorek v ní měl sklad rakví. Cihlový neomítnutý objekt před ní provizorního železářství postavil v roce 1945 Jan Kramoliš. V roce 1968 si objekt pronajal pan Divínek pro opravu pneu.
Směrem k Harcovně stál na úzkém pruhu zeleně na břehu Hážovky dřevěný domek paní Ludmily Navrátilové. Během bojů o Rožnov v květnu 1945, pak také při katastrofální povodni v roce 1997 sice zůstal domek nepoškozený, ale pak byl odstraněn a paní Ludmila Navrátilová dožila v Domově důchodců.
Oddělený jen malou zahrádkou následoval na samém břehu Hážovky další dřevěný domek původně ho obýval posluha Janík, který vozil letním a lázeňským hostům kufry od nádraží do chalup, kde je vzali na kvartýr, pak tam bydlely sestry Krhutovy. I tento domek byl ve druhé polovině 20. století odstraněn.

Po levé straně Horní ulice je zděný dům nové radnice čp. 128.
Ve shluku všelijakých stavení byla za novou zděnou radnicí městská šatlava, neboli arest, kam zavírali všelijaké pobudy a násilníky.
S rožnovskou šatlavou udělal zkušenost i hutiský písmák František Maléř, kterého odsoudili za pobuřování lidí proti vládě. Protože neměl na zaplacení pokuty, musel nastoupit do kriminálu. Přehodil přes rameno přichystané boty, přes druhé uzlík s čerstvě upečeným chlebem a šel. V rožnovské šatlavě prý se to dalo vydržet. Nebýt zamřížovaných oken, bylo by vidět na Radhošť a netrápily by člověka tesknice. A chleba tam bylo víc než doma. Za nařezání a naštípání dřeva milostpanička správcová vězňům ještě přikrojila. Když Franta Maléř věznici opouštěl, řekl mu správce rožnovského kriminálu: „Tož, Francku, hybaj zpátky do té bídy!“ Aby se nevrátil domů s prázdnýma rukama, pomohl na nádraží vykládat cihly z Hrachovce. Za těch pár krejcarů výdělku koupil chlapci nožík rybičku a dcerce sponku do vlasů. Ženě tufarový hrneček – od svatby ji nikdo neobdaroval, dojatá hladila hrneček, přisedla k Františkovi, položila mu hlavu na rameno a takto seděli hodnou chvíli.

Ve druhé polovině 20. století bylo vše za novou radnicí zplanýrováno a byl v těch místech postaven vůbec první činžovní dům v Rožnově.
Následovala usedlost čp. 126 Arnošta Vaška. Je možné, že i sousední dřevěnice čp. 125 také patřila Vaškům.
Ve zděném domě čp. 124 bydlela rodina Španihelova.
Na čp. 123 měla zděný domek švadlena slečna Jurková. V těch místech měl také hodinářskou dílnu pan Bradáč.
Na čp. 122 stála pekárna vyhlášeného rožnovského pekaře Santovjáka, který hlásal: „Chléb náš vezdejší, od Santovjáka nejlepší.“
Hned vedle na čp. 121 byl řezník Vašek.
Podlouhlá budova čp. 120 patřila Janu Kramolišovi. Budovy čp. 120 a čp. 119 byly dřevěnice a za války vyhořely.
V pozadí na čp. 494 měl sodovkárnu pan Chytil. Po jeho smrti se vdova provdala za Karla Pojmana, který pracoval v Tesle.
Na čp. 117 stál původně obchod krejčího Františka Šindlera, ten se v 19. století z tohoto čísla vytratil. Vystřídalo se tam víc majitelů. Také nějací Michalíkovi, ale Michalík pak odešel do Polska.
V závěru války všechny tamní budovy čp. 116, 117, 118, 119, 120 vyhořely.

Na čp. 115 bydlel barvíř Alois Černoch, byl radním a 20 let správcem hřbitova. Jeho syn Josef, poslední rožnovský barvíř, přišel v květnu 1945 při osvobozování Rožnova op chalupu, ale zůstala mu jedna místnost, udělal si nad vchod stříšku a tak tam nějakou dobu žil.
Na čp. 113 byl učitel František Bayer po kterém je pojmenovaná ulice. Jeho otec Josef byl radním, předsedou Lázeňské správy a od r. 1874 starostou města. Byl to první starosta, který měl maturitu. Studoval práva, ale musel studia ukončit,  aby převzal po otci barvířské řemeslo. Byl výtvarně nadaný, sám si navrhoval a vyráběl barvířské formy, také vyřezal krásný betlém. Měl ve své knihovně i latinské spisy. Za jeho působení  lázně i město vzkvétaly.
Kolem hostince Hostýnek a Trpíků vedla cesta k zahradám. Na místě někdejšího hostince Hostýnek zničeného válkou si postavil vilu kominík Grulich.
Trpíkovi sousedili s usedlostí čp. 111 stolaře Kantorka, kde se mimo jiného zhotovovaly také rakve, takže si konkurovali se Zůbkem. Pak Zůbek získal od obce koncesi pak zajišťoval pohřební.
Zděná budova čp. 106 patřila Kopeckým, on byl učitel, ale byla to zároveň zemědělská usedlost. Sousední dům čp.107 byl postavený možná už za Rakouska, bydlel tam Kramoliš a když dům za války vyhořel tak se odstěhoval.
Budovy čp. 109, 108, 107, 106, všechny v závěru války vyhořely.

Mezi budovami učitele Kopeckého a dnešní Elektroprojektou vedla cesta na Záhumní, Horečky a dál přes kopce k Hážovskému mlýnu. Byla to tehdy jedna z nejkratších spojnic tamních obcí do Rožnova.
V katastrální mapě ze srpna roku 1897 není zakresleno Zátiší, tamní vilky stavěl rožnovský stavitel Barabáš patrně až v první dekádě 20. století pro movitější lidi.
V závěru druhé světové války většina dřevěných domů v Horní ulici vyhořela, kdežto některé zděné domky přechod válečné fronty přečkaly bez úhony.

   Na Horní rožnovskou ulici vzpomíná paní Doubravka Vejmelková.

„Pamatuji si dřevěný domek na břehu Hážovky, který musel být po povodni v roce 1997 demolován. Tenkrát už v něm bydlela Jaroslava Krhutová, která pak dostala ubytování v Domově pro seniory. Krhutovi bydleli v domku už před válkou, dvě nevlastní sestry Růžena a Jaroslava, obě svobodné, bydlely v domku i s otcem. Třetí sestra Ludmila byla provdaná za Aloise Bělunka a dlouho bydleli ve Valašském muzeu ve staré dřevěné Radnici. Alois Bělunek je autorem zajímavé kroniky „Doplňky o životě rožnovských Valachů 1850-1950“, včetně fotografií míst, která už neexistují. Jeho syn Ivan je významný muzikant – cimbalista.
V dřevěné chalupě Krhutových bydleli dříve Janíkovi. Posluha Janík čekával se svým vozíkem na nádraží na lázeňské hosty a vozil jim zavazadla do domků, kde byli ubytování.
Vedle Krhutovy dřevěnice stála hned u Hážovky ještě jedna chalupa s malou zahrádkou. Naposled v ní bydlela Lída Navrátilová, velice aktivní žena, nadšená členka Sokola. V roce 1997 byla tato chalupa neobydlená a rovněž demolována.
Hned u mostu do Valašské Bystřice, který byl tenkrát užší a stál o několik metrů víc  doprava, než ten současný, si otevřel svou pneudílnu v roce 1968 pan Divínek.“

Na pravém břehu říčky Hážovky se mezi cestou z Rožnova do Tylovic tísnilo na úzkém proužku zeleně několik dřevěnic. V prvém domku zleva to byl posluha Janík, pak Krhutovi. V dalším domku Ludmila Navrátilova. 

 

Vpravo plot zahrádky u dřevěnice stolaře p. Zelenky. Dřevěná budka patřila pí. Bolfové. Ve zděném domku naproti měla krejčovství švadlena sl. Jurková. Zděný dům bez střechy (zničený v závěru války) patřil řezníkovi Majerovi. Další zděný dům měl Kramoliš, smíšené zboží. 

Dřevěný domek Ludmily Navrátilové byl po katastrofální povodni v roce 1997 odstraněn. 

Horní (dnes Bayerova) ulice vypálená při přechodu fronty v květnu roku 1945. Na snímku zničený zájezdní hostinec „Hostýnek“, vlevo zničený dům barvíře Černocha. Vpravo masivní kamenné zábradlí mostu do Valašské Bystřice.

Při přechodu fronty válkou zničené Kramolišovo železářství, později Nábytek Kramolišovi, dnes železářství. 

Válkou zničená Horní (dnes Bayerova) ulice. Vlevo na břehu Hážovky zničený sloup elektrického vedení a dřevěnice posluhy p. Janíka.  Vpravo zdi zničeného domu Otuška Kramoliše, dále Tkadlčíkovi.

Válečnými událostmi zničený dům Táborských na levém břehu Hážovky.

Horní (dnes Bayerova) ulice s dřevěným domkem Ludmily Navrátilové, na pozadí dřevěný domek Krhutových.  Volný prostor na břehu Hážovky sloužil v pol. 20. stol. jako zastávka autobusů ve směru na Velké Karlovice.

 Jak říčka Hážovka potrápila Rožnovany.

Říčka Hážovka vždy představovala neklidný tok. Roku 1853 bylo celé léto deštivé. Dne 1. července nastal po poledni veliký liják. Hážovka se rozvodnila, vylila, odnesla u cesty složené klády, roztrhla tylovský stav a Michalovi Bajerovi sebrala chlévek i s prasetem.
Roku 1872 přišel dne 10. července večer náhlý liják, jenž trval do půlnoci. Hážovka se rozvodnila tak, že zdálo se, že zatopí celý Rožnov. Šindlerovi, později obchod železem v Horní ulici, tekla voda okny do světnice. Lázeňští hosté, kteří u něho byli na bytě, utekli na půdu a vikýřem na střechu.
Janu Bajerovi za Hážovkou podemlela voda konec chalupy a stavení sešinula.
Janíkovi Ludvíkovi v Horní ulici odnesla pekařskou pec a jednu stranu stavení vytrhla.
Všechny lávky byly strhány.
Na náměstí bylo po pás vody a když voda do rána opadla, zůstavila po sobě nános bahna na půl lokte vysoký.
Ve všech domech se svítilo a čekalo s hrůzou co bude dále.
Před  půlnocí přestalo pršet a voda klesala.

Také v novějších časech Hážovka po vytrvalých deštích vysokou vodou pohrozila, naposledy v roce 1997, kdy celé Valašsko postihla stoletá až dvousetletá povodeň. Pobřežní regulace Hážovky zabránila podemletí budov, ale vylitá voda zatopila  několik domů. U domu čp. 120 Prodejna Nábytek Kramolišovi zbýval pouze jeden schod z pěti k zatopení celé prodejny. Protilehlý dům čp. 62 již to štěstí neměl a přízemí bylo zatopené nejméně do výše půl metru, stejně špatně dopadl i dům 121 a dům 122. Pobřežní opevnění i tak udrželo vodu Hážovky v korytě, takže nenapáchala větších škod.

   Zapomenutý tylovický rodák.

Tylovice (dnes místní část Rožnova) měly kromě významného rodáka  básníka Ladislava Nezdařila také další významnou osobnost Ing. Františka Placáka o kterém obsáhle informoval v Lidových novinách 3. srpna 2018 Tomáš Jakl.
Inženýr František Placák v průběhu první světové války racionalizoval výrobu v několika ruských zbrojovkách. Byl u zrodu československých legií v Rusku a jeho technické vzdělání vyspělého českého technického školství jej předurčilo k tomu, aby doslova „posadil legionáře do aut“.
František Placák se narodil 26. srpna 1886 v Tylovicích u Rožnova pod Radhoštěm. Vystudoval strojní oddělení Vyšší státní průmyslové školy v Brně, ovládal němčinu, ruštinu a polštinu, částečně angličtinu. Prezenční službu v rakouskouherské armádě nastoupil 1. října 1907. Sloužil u pevnostního dělostřelectva a dosáhl hodnosti poručíka.
Od roku 1908 působil jako konstruktér v První brněnské strojírně. Jako mnoho jiných krajanů odešel kolem roku 1910 za prací do zahraničí. Ve Varšavě, patřící tehdy ruské říši, byl šéfem dílen a technických kanceláří firmy Schöfer-Budenberg. Byl aktivní také v českém krajanském hnutí. Po vypuknutí války v letech 1915 a 1916 úspěšně racionalizoval výrobu v permské zbrojovce, v iževském arzenálu a petrohradské továrně na dělostřelecké náboje. V roce 1917 byl zvolen za člena Odbočky  Čs. národní rady v Rusku. Do čs. armády se přihlásil 10. srpna 1917 a 13. prosince 1917 byl zařazen k 1. dělostřelecké brigádě. Od 26. února 1918 byl povýšen na praporčíka a stal se velitelem automobilní čety Čs. leteckého a automobilního oddílu u štábu Čs. sboru. Po odjezdu do Vladivostoku a po zahájení operací proti bolševikům zformoval automobilní oddíl Východní skupiny čs. vojsk. Od 1. listopadu 1918 organizoval autoslužbu Čs. sboru, 1. ledna 1919 se stal velitelem autoparku a zároveň autoreferentem při štábu čs. vojska. Za svou činnost v Rusku obdržel řadu vyznamenání.
Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána v roce 1920. Sloužil u 3. automobilního praporu a v roce 1921 odešel do zálohy. Krátce působil jako podnikový ředitel ve firmě K. R. Ježka v Havířově a poté nastoupil do Škodových závodů v Plzni jako konstruktér. Byl aktivní také v Západočeském aeroklubu. Od roku 1930 působil jako viceředitel Škodovky pro závod v Dubnici nad Váhom, kde se podílel mimo jiné na vývoji dělostřeleckých zbraní pro čs. opevnění. V roce 1939 se musel vrátit do Čech, kde poté působil jako ředitel Škodových závodů v Praze na Smíchově. V roce 1942 byl jako bývalý legionář penzionován. Do roku 1945 pak působil jako technický poradce ve firmě Autoarma. Po osvobození působil v Čs. závodech kovodělných a strojírenských n. p. Po komunistickém převratu v roce 1948 mu bylo „z důvodu ohrožení hospodářských zájmů republiky“ odepřeno vydání cestovního pasu. Kdy František Placák zemřel není doposud přes veškeré mnohaleté úsilí známo.

Válečná smršť zničila v květnu 1945 Horní ulici.

Dramatické chvíle prožíval Rožnov v květnu 1945 při přesunu válečné fronty. Původní dohoda, že Rožnov bude otevřené město pozbyla platnost, když německá vojska dostala rozkaz zadržet postupující Rudou armádu alespoň tři dny, aby měla ustupující německá armáda čas stáhnout se na západ. V pátek dopoledne 4. května 1945 žádný z obyvatel netušil k jak závažnému konfliktu zanedlouho dojde. Mnozí občané zvědavě sledovali zvýšenou činnost německých vojáků na náměstí a v přilehlých ulicích.
V 11.30 zaduněla od Hutiska dělostřelba a vzápětí dopadly granáty v Rožnově do ulice Stodolové (dnes Pionýrské), kde stála kolona nákladních vozidel s dělostřeleckou municí. Urputný boj o Rožnov utichl až v noci ze soboty na neděli. V neděli 6. května 1945 ráno bylo náměstí zaplněno vojsky a vozidly Rudé armády.
Vzpomínka paní Stanislavy Tiché: „V pátek dopoledne to pořád ještě nějak šlo. Pak jako první začalo hořet stavení řezníka Franty Majera (dnes garáže vedle keramických dílen), lidé se je snažili hasit.
   Vyhlížela jsem do ulice z okna našeho domu. Vůbec jsem si neuvědomovala vážnost situace. Z restaurace Hostýnek vždycky vykoukli Němci, hodili granát a stáhli se. Jiní Němci stáli v Hážovce s připravenými panzerfausty. Na Láni štěkal německý kulomet. Pak už to byl boj o každý dům.
   Nejhorší byla sobota. Němci se urputně bránili, pálili po všem co se hnulo, házeli zápalné granáty. Rusové takový odpor nečekali, údajně dávali městu snad jen půl hodiny, jinak že je srovnají se zemí. Pak hořel i náš dům. Utíkali jsme do vedlejší chalupy. Němci slyšeli hluk, hodili granát – maminku zabili. Zůstala ležet na dvoře.
   To už byla Horní ulice jedna pochodeň. Až na několik domů byla Horní ulice zcela zničena. Domy zapalovaly nejen střely, ale také ustupující Němci, aby pod clonou kouře snadněji vyklidili prostor.U zděných stavení shořely střechy. Z dřevěných domů zůstaly jen zděné části v blízkosti topenišť a komíny.
   Pak se Němci stáhli, střelba utichla. Pozdě v noci za posledními ustupujícími vojáky vyhodili Němci do povětří dolní most.
   U nás jsme měli Rusy už v sobotu večer.
   Byly to hrozné události.

 Vzpomínka paní Marie Šabacké: „Ještě než vypukly v Rožnově boje, obsadili Rusi náš dům v Zátiší. Ti první byli výborní. Řekli, ať všechny cennější věci schováme. Ať se ukryjeme ve sklepě, ten že nás ochrání. Tam jsme prožili tři dny. Dcera Svatava měla roční dcerku, mléko jsme jí ve sklepě ohřívaly při svíčce. Její manžel byl v ty bouřlivé dny v Meziříčí. Od nás Rusové ostřelovali město. Horní ulice byla celá vypálená. Potom z děl pálili na Meziříčí, hořelo tam nádraží, domy. Neměli jsme žádné zprávy jak to tam vypadá, nevěděli jsme co je s manželem od Svatavy. Teprve až se fronta přehnala, pak jsme se šťastně shledali.“

Vzpomínka pana Emila Pjatkana: „Odbočka z Horní ulice dnes vede mezi kamennou podezdívkou k Elektroprojektě. Za kamennou zdí v těch posledních dnech války ležel německý voják a těžkým kulometem držel v šachu celou ulici až po Harcovnu. Dvě odvážné vojačky Rusačky se probrodily Hážovkou a palbou ze samopalů jej doslova rozstřílely. Ulice byla volná…“

Bilance bojů o Rožnov z května 1945 zaznamenává 16 padlých vojáků sovětské armády a 20 občanů Rožnova. Válečnými událostmi při přechodu fronty byl Rožnov z měst někdejšího vsetínského okresu postižen nejvíce. Úplně bylo zničeno 37 budov a dalších 229 poškozeno. Celkové válečné škody na veřejném a také na soukromém majetku dosáhly 330 milionů Kčs tehdejší měny.

Pomník padlým byl původně umístěn v dnešní Lázeňské ulici. Památku civilních obětí vystihl verš Miloše Kulišťáka: „Šli s pevnou vírou slunci vstříc, šli ke svým drahým netušíc, že v cíli ždané svobody, smete je válka ve hroby.“ V roce 1996 byl zhotoven pomník nový a umístěn do městského parku.

V současnosti už jen vzpomínka zůstala na tragické události při osvobozování Rožnova a na drama Horní ulice z května 1945.

Pohlednice Rožnova z počátku 20. století.

   Poděkování za pomoc při sběru a poskytnutí informací i fotomateriálu patří paní Doubravce Vejmelkové, Ing. Martinu Kramolišovi, panu Štěpánu Krhutovi.  

   Prameny
   Richard Sobotka: Putování za tufarovým hrnečkem. K nedožitým devadesátinám Josefa Maléře. Soukromý tisk. 2018.
Richard Sobotka: Márinka. Vydáno v roce 2017 při příležitosti 750. výročí první zmínky o městě Rožnov pod Radhoštěm. 2017.
Ladislav Nezdařil: Horní chlapci. Vydal T klub kulturní agentura a Město Rožnov pod Radhoštěm. 2002.
„Rožnov pod Radhoštěm ve starých pohlednicích“. Vydala Městská kulturní agentura  a Městský úřad v Rožnově pod Radhoštěm, 1997.
Richard Sobotka: Vraťte se, rorejsi milí, přineste léto zpět. Vzpomínky paní Věry Klasové na Rožnov jejího dětství a mládí. Vydala Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm, Edice Milé tisky, svazek č. 9. 2016.
Richard Sobotka: Mizející historie. Hospodářská usedlost Václava a Anny Jakšíkových Pivovarská ulice č. p. 18 Rožnov pod Radhoštěm. Vydala Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm v Edici Milé tisky, svazek č. 12, 2016.
Ivan a Svatopluk Bajerovi: Bajerova zemědělská usedlost. Vydala Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm, Edice Milé tisky, svazek č. 13, 2017.
Ing. Martin Kramoliš: Historie domu na ulici Bayerova č, p. 120, 2018.
Richard Sobotka: Rožnovská papírna. Nejstarší zařízení průmyslového charakteru v Rožnově pod Radhoštěm. Vydala Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm. 2012.
Richard Sobotka: Rožnovský pivovar.Historie rožnovského pivovaru od roku 1712 do současnosti. Vydáno jako privátní tisk. 2016.
Richard Sobotka: Jan Kantorek – továrna na kůže. Historie koželužství v Rožnově pod Radhoštěm. Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz, leden 2018.
Katastrální mapa Rožnova. Ve VaL. Meziříčí v srpnu 1897.
Čeněk Kramoliš: Ročenka města Rožnova pod Radh. a osad v okrese. Vydáno Nákladem Městské spořitelny v Rožnově pod Radh., 1931.
Lidové noviny 3. 8. 2018. Tomáš Jakl: Posadil legionáře do aut.

Text, foto a reprofoto  © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *