O řemesle, jež přestalo být černým – 4

Třetí začátek
Tím okamžikem se uzavřela nejen jedna významná část mého života, ale nastal začátek konce historie tisku – vlastně spíše sazby v té podobě, která – jak jsem psal – se jen docela málo změnila od dob Gutenbergových. V tiskárenském DTP oddělení jsme s Milošem pracovali asi rok a půl. Mezitím totiž přišly změny, které přinesl listopad 1989, a o rok později se můj odvážnější kolega rozhodl založit si vlastní firmu zabývající se sazbou. Pronajal si prostory a počítače, sehnal dostatek práce a mne přemluvil, abych opustil rodný tiskárenský přístav, nyní již nazvaný Ostravské tiskárny, a pustil se s ním do neznámých vod, které přinesla nová doba.

První DTP pracoviště v Ostravských tiskárnách, r. 1988.

Začalo vycházet velké množství nových časopisů a také několik deníků, z nichž jsme mnohé sázeli. Práce bylo tolik, že jsem ve firmě trávil většinu času. Miloš se také rozhodl vydat několik knih, a tak jsem poznal skvělé ostravské spisovatele, například Ludvíka Kunce či Boženu Klímovou.

Konkurence samozřejmě nespala. Ostravské tiskárny koupila nadnárodní společnost Ringier, vedlejší novinový gigant Rudé právo byl privatizován, poté přejmenován na TIP a obě tiskárny začaly ve velkém nakupovat nové technologie. Sázecí a knihtiskové stroje byly vyprodávány za zůstatkové ceny nebo odváženy do sběrných surovin, stejně tak tuny kovového písma, i nového – nikdy nepoužitého. Vysoké sazárenské regály uspořádané do uliček zmizely a byly nahrazeny stoly s počítači a monitory. Sazeči svlékli modré pláště, ale nevyměnili je za bílé, jak předpovídal pan Jedlička, neusedli za montážní stoly, ale ke klávesnicím a obrazovkám počítačů, a začali se učit grafické programy, jež byly většinou v angličtině.

Vyřazený knihtiskový stroj Heidelberg, po malých úpravách nyní slouží pro velkoformátový výsek.

Milošově firmě se první dva roky dařilo dobře, ale postupem času se situace horšila. Mnoho časopisů přestalo z finančních důvodů vycházet, a svým věřitelům – a také jemu – zůstali dlužit nemalé částky za sazbu a tisk. Vznikla první grafická studia vybavená profesionálními filmovými skenery, jež nahradily staré reprodukční přístroje, osvitovými jednotkami a nátiskovými stroji. Zákazníkům přestal stačit černobílý tisk, trendem začínal být barevný a zakázková náplň se změnila na komerční.

Také mne všechny novinky v oboru zajímaly, a protože i Miloš věděl, že situace v jeho firmě začíná být neudržitelná, nebránil mi, abych ji opustil a nastoupil do právě vzniklého grafického studia. Přechod to byl náročný, chvílemi jsem si připadal jako tenkrát první den v tiskárně, opět jsem byl z větší části obklopen zařízeními, o nichž jsem toho mnoho nevěděl. Ale jak se říká – praxe naučí a někde se začít musí.

Staré reprodukční přístroje nahradily moderní skenery, které uměly skenovat papírové předlohy, filmy i diapozitivy. Tento je od firmy Scitex. Digitální fotoaparáty však téměř vytlačily i tato zařízení.

V grafických studiích jsem pracoval více než 10 let a prošel všemi činnostmi: skenováním, retušemi obrázků, montážemi grafiky, osvitem filmů, nově vzniklým digitálním tiskem a samozřejmě sazbou, neboť zatímco v tiskárně měl každý svou profesi, nyní se rozdíly mezi nimi začaly ztrácet, neboť v každém počítači mohly být nainstalovány programy pro všechny činnosti. V té době jsem již vlastnil živnostenský list, koupil si počítač a tiskárnu i domů a začal externě spolupracovat s několika firmami v oblasti sazby. Sázel jsem převážně knihy pro nakladatelství a rozhodl se, že je v malém začnu i vydávat.

Všechno začalo vlastně ještě v Milošově firmě, a to když vydal tři knihy: Historky ze zoo Ludvíka Kunce, Přechodné adresy Jaromíra Šavrdy a básnickou sbírku Příběhy pro optimisty od Boženy Klímové. A právě v této malé knížečce se spojily tři významné osobnosti: mimo autorky ještě akademický malíř Martin Pawera, který tuto sbírku krásných veršů doprovodil několika ilustracemi a kresbou na obálce, a pro mne tenkrát zcela neznámý Otakar Matušek, jehož trefné, vtipné a nadčasové aforismy zde doprovázejí každou báseň.

Kniha Boženy Klímové Příběhy pro optimisty.

U příležitosti vydání těchto knih se sešla společnost velmi zajímavých osobností v dnes již neexistující výtvarné galerii Della, naproti Českého rozhlasu Ostrava. Těšil jsem se na Otakara Matuška, ale nepřišel, a bylo mi sděleno, že málokdy opouští svůj byt, neboť není ve své kůži, když je kolem něj více lidí.

Moc tě prosím, překroč můj stín. Otakar Matušek

Příběh bez názvu
pro tebe, tebe, TEBE
Posílám verše volně se toulat
narazí-li na někoho vznikne chvění
Taková malá citová past
Neviditelný telefon od mého k tvému srdci
Tak nezavěšuj Prosím
Někde na trase je ještě jedno slovo

(Báseň z knihy Příběhy pro optimisty, Božena Klímová)

Na sklonku roku 1996 jsem znovu listoval touto sbírkou a napadlo mne, že bych mohl panu Matuškovi udělat radost a vyrobit mu knížečku jeho aforismů převzatých z „optimistů“. Stačilo by ve dvou kusech, jeden pro něj a jeden pro mne, a poslat mu tak jako dárek k rychle se blížícím Vánocům jeho první knihu. Nebylo už mnoho času, vysázel jsem text, vytiskl doma na laserové tiskárně, obálku barevně na tvrdší papír, a odnesl do knihařství v centru města. Předběžnou cenu vazby stanovili na 200 Kč, což bylo tenkrát dost peněz. Horší to bylo s termínem, potřeboval jsem mít aforismy hotové nejpozději do tří dnů. Jakmile jsem pracovnici za pultem řekl svůj záměr, slíbila, že je v tom termínu stihnou svázat.

Za tři dny jsem držel v ruce dvě krásné knížečky formátu A6. Ve chvíli, kdy jsem se ptal, kolik tedy budu platit, mi bylo řečeno, že nic. Prý když ty aforismy při zpracovávání četli, tak moc se jim líbily, že pan šéf rozhodl, že to zůstane v režii firmy…

Knížku nazvanou Duše je perla jsem pečlivě zabalil a prostřednictvím Boženy Klímové, jejíž syn studoval na stejném gymnáziu jako syn Otakara Matuška, ji poslal autorovi. Na Štědrý den v osm hodin večer mi doma zvonil telefon. Zvedl jsem ho, představil se a ve sluchátku se ozvalo: „Tady Matušek. Pane Žárský, dal jste mi ten nejkrásnější dárek k Vánocům…“

Celý aforismus, podle něhož jsem knížku pojmenoval, zní: „Duše je perla. Září, je-li ozářena.“ Myslím že duše moje i Otakara Matuška tenkrát zářily jako dvě slunce.

  • Předstíral, že má pod maskou ještě tvář.
  • Pravda? Račte si vybrat…!
  • To štěstí – být nešťastný s někým.
  • V každém pádu je zárodek letu.
  • Sám sobě zacláněl v rozhledu.
  • V každé měně se dá vyplatit třicet stříbrných.
  • Sto lidí, sto názorů a ani jedna myšlenka.
  • Co platny na rozcestí sedmimílové boty?
  • Psal brkem z potrefené husy.
  • Nevoláš marně, neboť ses zaslechl.
  • Touha vidí dál než oči.
  • Mlčel jsem, a vy jste mne neslyšeli.
  • Básník má své nejisté.
  • Pane, odpusť jim, neboť nevědí co činím.

(aforismy Otakara Matuška)

Kniha aforismů Otakara Matuška Duše je perla.

Duše je perla vyšla později „oficiálně“ v nákladu 500 kusů a takříkajíc se po ní zaprášilo. Musím říct, že byla více věnovávána než prodávána a potěšila mnoho lidí. Se střídavými úspěchy jsem pak pod hlavičkou nakladatelství ŽÁR vydal asi patnáct tištěných knih. Zjistil jsem přitom, že není problém knihu vyrobit a vydat, ale dostat ji na knižní pulty. Distributoři s malými vydavateli nechtějí jednat, mají raději velká nakladatelství, která je zásobují pravidelně většími náklady, a z jejich poměrně velké provize mají pravidelný příjem. Aby se kniha s menším počtem výtisků s tou jejich provizí vyplatila, musela by její cena být tak vysoká, že by se stala neprodejnou. Proto si autoři knih, jež vycházejí v malém nákladu, výtisky většinou šíří sami nebo se domluví na prodeji jen s několika knihkupci. Velkým pomocníkem se v tomto směru stal internet s knižními portály a také rozvoj elektronických knih, kde problém distribuce a hlavně skladování odpadá.

S prvními takzvaně elektronickými knihami jsem se setkal kolem roku 2002, kdy byl vyvinut formát PDF. Vytvořil jsem si jednoduché webové stránky a po dohodě s autory na nich prezentoval jejich tvorbu s tím, že si některé knihy bylo možno za malý poplatek „stáhnout“ právě ve formátu PDF a číst z obrazovky počítače. Doba na to ale ještě nedozrála, počítače nebyly tak rozšířené a levné jako dnes a mnoho lidí si ťukalo na čelo se slovy: „Přece nebudu sedět u počítače a číst si to z obrazovky. Já si knihu chci vzít do postele, ven, do tramvaje, na dovolenou, a takhle jsem závislý na počítači…“. Tak jsem své webové stránky stáhl z internetu a vydávání knih přerušil.

Jak to skončí?

V současné době pracuju ze svého „home office“. Sázím nejen knihy, ale také jakékoliv tiskoviny. Práce není mnoho, neboť počítač má dnes téměř každý, a jak se říká: Kdo má počítač, ten je grafik, tak se teď nazývá profese bývalých sazečů. Mně osobně je bližší slovo typograf, třebaže zní trochu archaicky.

Také jsem se před několika lety vrátil k vydávání elektronických knih. Doba technicky dozrála, přispěl k tomu vývoj tzv. chytrých telefonů, tabletů a čteček e-knih schopných číst speciálně zpracované texty. Díky jejich malým rozměrům se lidem vejdou do kapsy a mohou si je tak kamkoliv vzít. Navíc je možno do jednoho zařízení nahrát třeba několik set e-knih.

Vznikly také profesionální prodejní portály elektronických knih, odkud si je čtenáři mají možnost koupit z kteréhokoliv místa na světě, stačí připojení k internetu. A žádný knihkupec či distributor už nakladateli nevolá: „Musíte ten titul zlevnit nebo dát do výprodeje, zabírá nám to tady místo a nemáme kam vystavovat nové knihy…“ A k radosti autorů mohou takto znovu vycházet starší tituly, které by právě kvůli omezenému prostoru, myšlence, že by snad o ně nebyl zájem, či stále stoupající ceně za tisk už nikdy nepotěšily další čtenáře. A to je určitě škoda.

Jak jsem psal v prologu, rád listuji v knihách, jako typograf jsem nadšený nejen ze starých tisků, grafik, Ex libris a podobných lahůdek, ale i z nových krásně udělaných knih. A jako fandu moderních technologií mne zároveň fascinují novinky, které se stále rychleji objevují, i když si někdy říkám: Ten vývoj jde tak rychle, jak to jednou skončí…?

Jedna z mnoha čteček elektronických knih.

Epilog

Protože mnohé z dob knihtisku, o čem jsem psal, si spousta lidí nedokáže představit, rozhodl jsem se doprovodit mé povídání fotografiemi. Některé z nich mi laskavě poskytl Viktor V., kamarád, spolužák z grafické školy a hlavně dlouholetý vynikající fotograf, který zdokumentoval práci ručních a strojních sazečů při výrobě novin v tehdejší tiskárně Rudé právo. Další snímky jsem fotil sám, a s ostatními, převážně těmi staršími, mi pomohl internet či stará učebnice Všeobecná polygrafie (SPN, 1978), kterou mám ještě z dob učení. Když jsem ty obrázky upravoval v počítači, nostalgicky na mne dýchly ty staré časy strávené v sazárně, ale nemohu říct, zda ta doba byla lepší nebo horší. Byla prostě jiná. A všechno jednou končí.

Text a foto © Dušan Žárský

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *