Julie Jaroňková – žena ve stínu slavných bratrů, tvůrkyně gobelínů, se narodila ve Zlíně před 160 lety 9. února 1864.
Alois a Julie Jaroňkovi v roce 1940.
Z nerozlučné trojice sourozenců Bohumíra a Aloise Jaroňkových se narodila jako prvá, ale zemřela 12. 7. 1945 ve věku 81 let jako poslední. Právě o Julii se z dochovaných pramenů dozvídáme nejméně. Údajně vedla společnou domácnost obou bratrů, podle jejich návrhů však také tkala gobelíny a tomuto umění učila i další ženy. Z její dílny vycházely umělecky cenné a žádané doplňky interiérů.
„I v pokročilém věku to byla krásná dáma,“ vzpomínala paní Libuše Porubská, jejíž tatínek pracoval u Jaroňků jako malíř porcelánu. „Bohumíra jsem už neznala, zemřel, když mi byly teprve tři roky. Alois Jaroněk a jeho sestra Julie se velmi přátelili s mými rodiči a mne měli jako za vnučku.“
Oba bratři procestovali na své umělecké dráze kus světa, Bohumír jižní oblasti, Alois naopak sever. Po návratu se roku 1900 všichni tři usadili ve Valašském Meziříčí a začali se věnovat vlastní tvorbě. Podmínky však nebyly uspokojivé. A byla to právě Julie, která rozhodla, že Rožnov, tehdy známé lázeňské město, bude pro jejich tvorbu a odbyt uměleckých předmětů, i pro pobyt, místem mnohem příhodnějším.
Roku 1909 se sourozenecká trojice v Rožnově skutečně usadila. Brzy se v dřevěném městečku stali významnými osobnostmi a více jak tři desítky let ovlivňovali kulturní a společenský život a podíleli se na šíření věhlasu města jako kulturního centra, sídla uměleckých dílen, především založením prvního muzea v přírodě ve střední Evropě. Nebýt osudového rozhodnutí Julie, aby se nerozlučné sourozenecké trio usadilo právě v Rožnově pod Radhoštěm, s velkou pravděpodobností by Valašské muzeum neexistovalo.
Julie nepochybně měla na oba bratry velký vliv. Po celý život jim byla spolehlivým rádcem i oporou.
Julie se nikdy neprovdala. Neoženil se ani Bohumír a ani Alois.
I když zásluha o vznik Valašského muzea v přírodě je převážně připisována Bohumírovi, uznávané vůdčí osobnosti sourozenecké trojice, ve skutečnosti se o to zasloužili také Alois i Julie.
Urny sourozenců Jaroňkových byly původně uloženy v Jaroňkově galerii. Dne 4. 7. 1971 byly přeneseny na Valašský Slavín, kde všichni tři sní svůj věčný sen.
Polášek Albín, světoznámý sochař původem z Frenštátu pod Radhoštěm, se narodil před 145 lety (nar. 14. 2. 1879 Frenštát p. R. – zemřel 19. 5. 1965 Winter Park (USA). Jeho cesta k umění nebyla příliš snadná. Začínal jako řezbář ve Vídni a pokračoval v Americe, kde pro kostely tvořil sochy bez modelů přímo do dřeva. Studoval na Akademii ve Philadelphii, kde už ve druhém roce získal cenu za nejlepší studii. Pak získal také ocenění v Paříži, stipendium pro studijní cestu po Evropě, cenu v Římě. To už pracoval na významných sochách pro Chicago, New York, Detroit, Cleveland. Působil pak jako profesor Akademie umění v Chicagu.
Přes veškerá uznání a úspěchy nikdy nezapomněl na svůj domov, kterému věnoval celou řadu plastik. Na hřebenu Radhoště je to socha pohanského boha Radegasta, na vrcholu Radhoště sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Ve Frenštátě samotném je to neobyčejná plastika „Pravěký zápas“, souboj člověka s přírodními živly v podobě vlka. V parčíku v Horní ulici má své místo socha „Strůjce svého osudu“, aneb také „Sám sebe tesající“, znázorňující muže, který sám sebe vytesává z kusu kamene, jako symbol věčného snažení člověka, který se nevzdává a přes všechny překážky se dobere svého cíle.
Dílo Albína Poláška je poezie tesaná v kameni, která symboly historie svého bájného rodného kraje, od časů pohanských až po současnost, překlenuje věkovitost času.
Albín Polášek zemřel ve Winter parku v USA. Jeho žena Ruth Sherwoodová, také sochařka, o něm napsala vzpomínkovou knihu.
Dobový snímek – bezruký Frantík vlevo u dveří kavárny. 
Bezruký Frantík – František Filip se narodil před 120 lety dne 20. 2. 1904 (zemřel 9. 2. 1957). Byl známý doma i za hranicemi. Nepoddal se krutému osudu, kdy se narodil bez rukou, svou vůlí – „Chci a proto umím,“ – dokázal žít plnohodnotným životem. Jeho ozvěna pones zaznívá i v Rožnově pod Radhoštěm, který si oblíbil. V závěru roku 2023 byl v Rožnově pod Radhoštěm u horního splavu na řece Rožnovské Bečvě, kde bezruký Frantík provozoval počátkem 20. století oblíbenou „Kavárnu u Frantíka,“ instalován Kámen paměti s pořadovým číslem 13, který odkazuje na Františka Filipa, známého jako bezruký Frantík. Do kamene je vyryto jeho životní krédo „Chci a proto umím,“ které může být inspirativní i pro ostatní. Po prvém vydání knížky Richarda Sobotky „Bezruký Frantík“ v roce 2003 (nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy – knížka v roce 2004 získala „Cenu hejtmana moravskoslezského kraje Evžena Tošenovského“), se bezruký Frantík znovu do Beskyd vrátil i druhým vydáním této knížky v roce 2020. Bezruký Frantík se do Beskyd znovu vrátí v pátek 24. května 2024. Toho dne bude ve městě Zubří uvedena Divadlem Pod Palmovkou divadelní hra „Bezruký Frantík.“ Tato divadelní hra získala nominaci v Cenách divadelních kritiků za Poprvé uvedenou českou hru v roce 2019 a Jakub Albrecht získal Cenu za mužský herecký výkon. Obec Jamné nad Orlicí vydává u příležitosti 120. výročí narození svého rodáka, chlapce bezrukého Frantíka Almanach, a tamže je u školy, kterou bezruký Frantík navštěvoval je instalována Frantíkova plastika od sochaře Jana Šebka a je umístěna lavička a zřízen parčík bezrukého Frantíka.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka