Alkohol byl na Valašsku snad vůbec nejrozšířenějším a nejoblíbenějším medikamentem.
Nejobyčejnější a nejdostupnější byla zhřívanica. Recept na její přípravu je jednoduchý. Může se vařit jen z čisté gořalky zvané: žitná, režná, zednická, čistá bílá. Je to gořalka asi 20%, když je silnější, víc se ředí.
Příprava: Na kastrolu upražíme cukr, nejlepší je krystalový. V další nádobě uvaříme vodu, do které dáme trochu cukru, celou skořici a několik zrnek hřebíčku. Obsah jedné i druhé nádoby slejeme dohromady. Dáme na kastrol, vaříme a mícháme tak dlouho, až se pálený cukr rozpustí. Do této směsi vlejeme gořalku, pokličkou přikryjeme, až k bodu varu ohřejeme – nesmí se však pařit, ztratila by na síle. Pije se horká – pozor na oheň! Zhřívanica se pila při všech příležitostech, o svátcích, na hostinách, v hospodě i doma. V lidovém lékařství byla považována za lék. Proti kupované kořalce šlo o slabounký odvar, zato se pila pořád. A když kojící matka dítě odstavovala, bylo už na zhřívanicu navyklé, akorát mu ji citlivější osoby trochu naředily, aby nebyla tak ostrá.
Alkoholické nápoje se používaly jako pohoštění, jako dar i obětiny. Alkohol usnadňoval sociální komunikaci, byl i prostředkem při magických praktikách, které byly součástí všech výrazných přelomových okamžiků v životě člověka i obyčejů a zvyků výročního cyklu.
Užívání alkoholu se rozmohlo v 19. století.
Ještě počátkem 19. století nebyla situace na Valašsku tak zoufalá. Kolem roku 1820 zaznamenal Josef Heřman Agapit Gallaš: „Ačkoliv Valaši víno a kořalku milují, tak nicméně přec nenalézá se mezi nimi žádných tak velkých a ohavných ožralců jako jinde, aspoň ne toli.“
Až ve druhé polovině 19. století bylo Moravské Valašsko známé pozitivním vztahem k alkoholu, zvláště ke kořalce, a v prvých desetiletích století dvacátého bylo kořalečním morem Valašsko nejvíce zamořeno.
Kořaleční nešvar byl na Valašku tak zakořeněný, že se o něm zmiňovaly i tiskoviny.
Národní listy roku 1898 uvedly: „Zde na Valašsku jest pravá vlasť kořalečního moru. Kořalka pije se všude a stále: v hostincích namnoze nedostanete na Valašsku nic jiného mimo sprostou kořalku. Kořalka snídá se, polévá se jí na míse chléb, a to jedí mladí, staří lžícemi. I dítky, které se ještě chovají, bývají krmeny chlebem kořalkou politým.“
Valašský týdeník Palacký v roce 1919 uvedl: „Valašsko svírá alkoholová příšera jako v kleštích. Hospod a putyk všude jako hub v lese, zvláště u nás na horách je plno kořalen. Hospoda, toť na Valašsku druhý kostel. Tam chodí se zapíjet žal a propíjet radost…“
Moravský zemský historiograf Beda Dudík roku 1873 o Valaších zaznamenal: „Vařené hovězí maso znají mnohé rodiny, stejně jako víno, možná jen podle jména, ale tím lépe kořalku. Čím chudší lid, tím hojnější tento mor.“
Roku 1880 zaznamenal národopisec František Bartoš: „Jako jinde víno, tak na Valašsku kořalku opěvují za nejlepší dobro v tomto slzavém údolí.“
Národní listy roku 1893 zaznamenaly: „Kořalka jest na Valašsku oblíbeným nápojem. Staří, mladí, mužští i ženské – všechno rádo ´ovlažuje se´ divokou, otravnou tou tekutinou. Rok od roku spotřeba kořalky tu stoupá.“
Historik Matouš Václavek ze Vsetína napsal: „Kořalku pije gazda, gazděna, ba i děti.“
František Bayer z Rožnova: „Valaši mají tu chybu, že nedovedou se ukrotiti v přílišném pití lihových nápojů.“
A historik Eduard Domluvil: „Byla pálenka ode dávna svůdným nápojem pro náš kraj.“
Nejvíce alkoholu se obvykle spotřebovalo o svatebním dni, zvlášť u ženicha a zvlášť u nevěsty, společně pak při odpolední a večerní zábavě v hospodě se alkohol pil v nemalém množství, zvláště gořalka zvaná „Valašské Thee,“ a pivo.
Kořalka se takto zcela přirozeně stala i součástí lidových písní.
Nepij synku kořalenku
ztratíš gatě, košulenku
Nepij, synku, slivovice,
propil bys aji nohavice.
Taký ogar sa mně páčí,
co sa do hospody nevláčí.
Pamětnice z Rožnova – Dolních Pasek, narozená 1914, zaznamenala velikonoční kořaleční dobrodružství: „Tož bylo to na Velkú noc, gdy ti chlapi přyšli s tů gořalků. Tož sem si ftedy hutla téj gořalky aj se súsetků. Fčyl bylo třeba dóiť, ale tož jag dyž jsme byly obě ožhralé!“
Příležitosti k napití bylo během roku habaděj. Při narození dítěte, při křtinách, při úvodu šestinedělek, při námluvách, při svatbě, při smrti i při pohřbu. Ale také při Velikonocích, májových slavnostech, dožínkách, hodech, o Vánocích i při masopustu.
Alkohol byl používán jako dar, jako odměna, jako médium při komunikaci, při pohoštění i jako medikament k léčení.
Text © Richard Sobotka
Kresba Vladimír Jiránek z publikace Radko Pytlík: Český kreslený humor XX. století. Vydal Odeon, Praha, 1988.