Známý a uznávaný cimbalista Ivan Bělunek by se v roce 2024 dožil 81 let.
Narodil se 28. 3. 1943 a zemřel 30. 10. 2019.
Pracoval v Tesle Rožnov. Od dětství hrál na cimbál v souboru Radhošť, později byl vedoucím této muziky. Je autorem řady hudebních úprav, v roce 1988 se podílel na realizaci desky My jsme Valaši.
Belunek: Cimbalista Ivan Bělunek v kresbě polského karikaturisty Ryszarda Zawadzkeho.
Přítele muzikanta Ivana Bělunka jsem vyzpovídal u příležitosti jeho šedesátky v roce 2003 a toto je záznam našeho rozhovoru.
Kdy tvé dobrodružství s cimbálem začalo?
„Poprvé jsem se odvážil sáhnout na struny cimbálu Lojska Fabiána, cimbalisty proslavené Matalíkovy kapely, která během sezóny denně vyhrávala před valašskou hospodou,“ uvedl Ivan Bělunek. „Lojzek mne napřed hnal, ale pak mne naučil zabrnkat písničku Ovčáci, čtveráci a později mne seznámil s technikou hry. Tehdejší primáš Vladimír Štrunc mi pomohl vyrůst po stránce technické i harmonické, od Matalíkovců jsem se naučil pohotovosti a v souboru Radhošť to byla především technika.“
Cimbalista Ivan Bělunek byl po celý život duší i tělem spojen s Valašským muzeem.
„Od roku 1952 bydleli rodiče přímo v areálu Valašského muzea. Vyrůstal jsem v tomto malebném prostředí, obklopený ze všech stran folklórem. Cimbál a Valašské muzeum jsou pro mne lékem na duši, nedokázal bych bez nich žít. Kdykoliv sáhnu paličkami na struny, hned je líp.“
Hře na cimbál se člověk učí celý život, Ivan Bělunek hrál prakticky každý den.
„Cimbál se všeobecně vnímá jako doprovodný nástroj, kdežto já jej prosazuji především jako nástroj sólový. V 70. a 80. letech jsem pod záštitou Krajského kulturního střediska vyučoval hře na cimbál v lidové konzervatoři.“
Jak bys charakterizoval cimbál jako hudební nástroj?
„Nejlepší cimbály jsou maďarské. Údery paliček rozeznívají 144 strun chromatického ladění. Struny jsou ocelové: basové po jedné a po třech, horní tóny po čtveřicích. Víc strun dává plnější tón. Paličky jsou z různých dřev, moje jsou ze šípkového, omotané vatou a nití dávají měkčí tón.“
Které písničky preferuješ?
„Všechny valašské, moravské i české písničky jsou pěkné,“ odpověděl Ivan Bělunek. „Při hře na cimbál musím umět zahrát každou písničku, kterou návštěvník zanotuje. Když začnou lidé zpívat, nebo se alespoň do hry zaposlouchají, to je nejlepší odměna.,“ vyznal se cimbalista Ivan Bělunek.
Není nad posezení u cimbálu.
„Obliba cimbálovek přetrvává do současnosti. Účastníci koncertu nezřídka dávají najevo nadšení a vděk vhozením peněz do cimbálu. S tím měl cimbalista po skončení produkce štrapace, když za pomocí ostatních muzikantů cimbál převraceli a peníze namáhavě vytřásali. Tuto práci jim usnadnilo prozatím poslední drobné vylepšení ozvučné skříně opatřením malých dvířek na vybírání zaslouženého honoráře..“
Kde hledat kořeny cimbálu?.
„Babyloňané měli v oblibě předchůdce cimbálu, deskového strunného hudebního nástroje, už před 2000 lety. Do Evropy se cimbál dostal v 15. století a po rozšíření klavíru v 19. století se cimbál stal spolu s houslemi, kontrabasem a klarinetem především nástrojem v souborech lidové hudby.
Cimbalista Ivan Bělunek.
Velký cimbál má 51 tónů včetně půltónů. Každý tón je tvořený jednou až čtyřmi strunami, napnutými přes pražce a kobylky nad rezonanční deskou z rezonančního smrku s velkou hustotou letokruhů. Ocelových strun je na cimbálu 133. Nejlepší rezonanční ozvučné skříně lichoběžníkového tvaru jsou z Maďarska.
Cimbalista nebo cimbalistka vyluzují tóny na cimbál úderem různě tvarovaných paliček, také pomocí drnkání nehtem nebo trsátkem.
O vznik koncertního cimbálu se roku 1874 zasloužil József Schunda, původem z Dubče u Říčan. V současnosti cimbalisté a cimbalistky už nejsou odkázání jen na lidové kapely, ale mohou hru na cimbál studovat na základních uměleckých školách, konzervatořích, také na vysokých školách a věnovat se pak sólové hře na cimbál.“
I dnes není nad posezení u dobré cimbálové muziky se sklenkou dobrého vína
Text a foto © Richard Sobotka
Ilustrace © Ryszard Zawadzki