Stáli jsme na lávce přes potok a kamarád (původním povoláním malíř pokojů) bájil o obchůdku s papírnickým zbožím, sortiment papíru, štětců…, zkrátka všecko potřebné pro malování obrazů. A také o malování zasněně hovořil.
„Jeden štětec úplně tenký a zahrocený do špičky, takový jsem hledal skoro rok, až konečně jsem na něho trefil.
A barvy…
Když přeložíš šikovně papír a takhle na něho čmárneš vodovkami, tak to maluje skoro úplně samo.
Někdy se mne ptají: Jak to děláš s tím malováním? Jak asi? Vezmu list papíru, barvy vodovky, štětce … A je to. Obrázek sám skočí na papír.
Ale namalovat něco opravdového, člověče…
Někdo si řekne, že je to jako nic. Tak ať to zkusí…
Oproti tomu namlátit básničku do klávesnice počítače je jako nic. Nebo nějaké povídání, které vlastně není ani o ničem…
Však ať si mistr písař vezme štětec do ruky! Nemusí dávat bacha na pravopis, gramatiku. Hlavně se nevyjadřovat vulgárně, aby si to jeho vyprávění případně mohly přečíst i děti…
Tuhle maluju a maluju a barvy mi hezky odsýpají…
Zastaví se nějaký čumil, malíř v plenéru, to už je taková atrakce, něco jako boží muka, hledí na obrázek, očumuje ho ze všech stran, pak se zeptá: Copak to vlastně bude, mistře? Povídám: Zkus si o několik kroků poodstoupit, hned se ti barevné skvrny hezky propojí, uvidíš támhletu stráň, také kvetoucí louku. Tenhle načervenalý flíček, to je ta chaloupka pod lesem. A když trochu zapřáhneš fantazii, pak tahle šmouha, to je cesta a hned vedle ní křoví. A tahle skvrnka jsi ty, jak se jdeš podívat co se to tady děje. A myslím, že jsem tě trefil docela dobře.
A on? Hledí, dívá se, pak jenom řekne: No krucinál…
Pokřižoval se a přitom dívání pořád kouřil čvaňháka, dýmu jakoby hořela hospoda. Konečně šel po svých.
Člověk prostě musí mít buňky pro umění. To není jako přehazovat lopatou písek.
Jednou jsem zabrousil do kubismu. Jak u všech rohatých malíř ten objekt vlastně vidí, že ošperkované madam namaluje oko na pozadí. To jsem na to čučel jako osel dalekohledem na krajinu. To není možné, povídám. Až pak jsem pochopil, že to možné je. Prostě namočíš štětec do barvy a namaluješ dámě oko na pozadí. Oko jako živé, akorát nesvede mrkat.
Kubismus, řeknu ti, příšerná věda. Namalovat hlavu do místa, kde bys čekal něco jiného, ruku namísto nohy, a namísto nohy ruku, ale z opačné strany, nezapomenout při tom na cigrlátka, kterými se pubertální dívky rády ověšují.
A zase stojím a čučím a žasnu, jak on to někdo dokáže takhle namalovat.
Pak jsem se přestal ptát a prostě jsem to namaloval. Zvěčněný objekt jakoby šel dopředu a při tom se díval dozadu.
A zase čumil, tentokrát Lojza Hnátek, dívá se, kroutí hlavou, málem udělal před obrazem stoj o rukou, aby se vmanipuloval do správné perspektivy. Pořád se ne a ne trefit. Pak povídá: Co to je? Obraz, říkám, někdy je třeba umění vysvětlit polopatě. Jo, to chápu, vypadá to jako nějaká ženská, která se omylem potkala s houfem šakalů. To je Máňa Kundrátková, povídám, Máňa Kundrátková tuhle od mostku. A čumil: Radši jí to neukazuj, ona je sice citlivá ženská, ale také baba od rány, a kdyby ti jednu majzla…
Pokud jde o malířské umění je na tom Lojza Hnátek furt ještě nějaký ten rok za opicema. Možná by mu víc seděla naivní malba, secese, nebo renesance. Určitě by skočil na baroko jako pes po špeku. To je pak těžké, vyprávět někomu o umění.
Nějaký čas jsem s kubismem experimentoval, než jsem zjistil, že to asi nebude má parketa. Ono namalovat kubisticky nějakou ženskou není až taková fuška, přesně ohraničené barevné útvary a ať si v tom najde každý, co sám chce. Kdežto namalovat kubistickou šablonou mužského je makačka. Chlapi na sobě tak nepracují, ženská musí mít načančené kadeře, ohnivě zbarvené rty, na sobě co nejmíň prádla. Prostě můžeš popustit fantazii – a jedeme jedeme…
Také jednoho chlapa jsem namaloval kubistickou šablonou. Seděl mi dobře měsíc. Když bylo hotovo přijde si popást oči vyhlášený znalec v oboru výtvarného kumštu Tonek Mališ, obchází obraz ze všech stran, pak řekne: Hádal bych, že ti seděl bezdomovec, co si říká Ježíšijosefmaria… A když jsem mu prozradil, že mi seděl starosta, jen poznamenal: To bych mu tenhle portrét radši neukazoval…
Tuhle po mně z domova důchodců chtěli, ať jim namaluju moře. No, člověče, kde já tady v horách najdu moře? Řekl jsem jim, že mám dobře trefeného vrabce, jak sedí na kvetoucí jabloni. Vrabec jako živý. Sešlo z toho, prý je to na staroušky moc vysoké umění.
Je to tak…
Jen málokdo má štěstí porozumět opravdovému umění…
Kamarád, původním povoláním malíř pokojů, že už musí jít.
Jako omráčený jsem se nemohl rozpomenout, kam jsem to vlastně měl namířeno…
Voda pod lávkou uplývala a slunce hřálo, hřálo až moc. Nejlíp asi bude posedět v zahradní restauraci u piva.
Text a ilustrace © Richard Sobotka