Cyril Mach – učitel, sportovec, bojovník za svobodu. (17. 2. 1888 Staré Smrkovice – 6. 5. 1945 Praha).
Dne 6. května 2025 uplynulo 80 let od úmrtí pokrokového učitele ze Zákopčí, sportovce a vlastence Cyrila Macha. Narodil se 17. 2. 1888 ve Starých Smrkovicích u Nového Bydžova v Čechách. Po maturitě působil jako učitel ve valašskomeziříčském okrese na Horních Pasekách, ve Valašské Bystřici a Kněhyni na Horní Bečvě.
V zákopech první světové války utrpěl zranění, léčil se v Turnově, kde se seznámil s učitelkou Táňou Michálkovou. Po svatbě oba odešli učit na Valašsko.
Roku 1920 byl Cyril Mach ustanoven řídícím učitelem v Hutisku ve škole „Za kopcem“, kde se svou ženou působil až do roku 1939. Zde rozvinul velkou a záslužnou práci učitelskou, vychovatelskou, hospodářskou, kulturní a osvětovou. Tady s dětmi a Zákopčany postavil roku 1926 jediný pomník Charlottě Garrigue Masarykové v ČR.
Ještě před okupací vstoupil do řad aktivního odporu a národního odboje proti nacismu za svobodu vlasti. Gestapo jej z této činnosti podezíralo, proto byl kvůli bezpečnosti přeložen na školu v obci Slopné u Vizovic. Odtud odešel do Prahy, kde působil jako odborný učitel na Vinohradech, později jako zástupce ředitele na měšťanské škole na Vyšehradě.
Cyril Mach po navázání spojení na odbojovou jednotku „Obrana národa“ převáděl tajnými cestami přes hranici na Slovensko vojáky a důstojníky, kteří se chtěli připojit k bojujícím armádám na východě i na západě. Spolu s dalšími odbojáři byl od 5. června 1939 posledním článkem řetězce převáděčů na Slovensko. Výprav se zúčastňovali také jeho dva nezletilí synové Ivan a Jiří, aby vzbuzovali dojem, že jsou na výletě.
V závěru roku 1939 se do tichého údolí v Zákopčí nastěhovaly oddíly wehrmachtu. Přes hustou síť hlídek už nebylo možné k hranicím a na Slovensko proniknout. Nepříznivou atmosféru vytvářeli také lidé špatného charakteru, proto musel Cyril Mach školu v Zákopčí, kde po dvacet let působil jako vlastenecký učitel a bojovník za svobodu vlasti, opustit.
Ani v Praze nezahálel, pracoval v podzemním odbojovém hnutí, šířil zprávy a informace posilující vlastenecké odhodlání lidí.
Čas od času přece zavítal za přáteli na Hutisko, naposledy v březnu 1945.
Začátkem května 1945 navštívil starou matku ve Volanicích. Tam v poledne 5. května 1945 uslyšel volání rozhlasu o pomoc. Vracel se do Prahy téhož dne, v Českém Brodu přespal, v neděli 6. května 1945 pokračoval v jízdě do Prahy.
Do rozhlasového paláce na Vinohradech přišel odpoledne a hned se připojil k ostatním obráncům rozhlasu. V době, kdy se nacisté znovu stahovali k rozhlasu, stavěli obránci v podzemí budovy barikády, tam se uchýlili hlasatelé a technická služba. Dlouhá podzemní chodba zároveň sloužila jako protiletecký kryt.
Večer svrhlo na průčelí budovy rozhlasu německé bombardovací letadlo těžké vzdušné torpédo. Obrovský náboj proletěl třemi poschodími budovy a probořil strop podzemního prostoru, kde explodoval. Ve změti trosek našlo ve sklepení smrt několik desítek bojovníků, mezi nimi i Cyril Mach.
Cyril Mach je pohřben v hromadném hrobě pražských bojovníků květnové revoluce z roku 1945. Za své revoluční dílo byl vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem. Na škole v Zákopčí je umístěna pamětní deska s reliéfem Cyrila Macha.
Strnadel Antonín, malíř a grafik. (10. 5. 1910 Trojanovice – 31. 10. 1975 Praha).
Výtvarný talent ho přivedl na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Od roku 1945 působil jako profesor VŠUP v Praze. Ilustroval řadu knih svých bratrů i dalších autorů. Je významný představitelem české poválečné ilustrace. Námětově čerpal především z folkloristických motivů Valašska. V Novém Hrozenkově, kde často pobýval, je ve staré roubené dřevěnici jeho Památník. Jeho práce jsou v Památníku bratří Strnadlů a Jana Knebla v Trojanovicích. Ve Frenštátě vyšly dvě bibliofilie Z deníků Antonína Strnadla a Tváře se studiemi Jana M. Tomeše.
Polášek Albín, sochař (14. 2. 1879 Frenštát pod Radhoštěm – 19. 5. 1965 Winter Park USA).
Albín Polášek se vyučil řezbářství ve Vídni, ale tato práce jej nezaujala. Odjel tedy do Ameriky, kde měl dva bratry, a začal pro kostely vyřezávat bez modelu sochy přímo do dřeva. Studoval na akademii ve Philadelphii, kde se mu dostalo také ocenění a získal stipendium na studijní cesty po Evropě. Brzy se stal uznávaným umělcem. Rodnému kraji věnoval několik soch: Cyrila a Metoděje u kaple na Radhošti, sochu Radegasta nedaleko Pusteven. Městu Frenštát pod Radhoštěm daroval sousoší Pravěký zápas (Boj o život) a plastiky Utrpení a Strůjce svého osudu. Jeho největší dílo v Československé republice, socha prezidenta Wilsona, bylo za okupace zničeno.
Kulišťák Miloš, společenský pracovník (11. 8. 1896 Rožnov pod Radhoštěm – Hážovice – 30. 5. 1970 Rožnov pod Radhoštěm).
Miloš Kulišťák byl postavou vysoký, ramenatý, vlnité vlasy mu svítily stříbrem. Procházel městem ve valašském kroji, zapálený národopisný pracovník, který by v počátcích Valašského muzea tam nejraději i spával, což se mu nakonec splnilo, dnes odpočívá mezi stejně zasloužilými rodáky na Valašském Slavíně.
Už mnohokrát bylo uvedeno, kolik jeho národopisných pásem ostravský rozhlas odvysílal, byla popsána jeho divadelní a folklórní činnost, sběratelská vášeň a kronikářská práce i to, že ve svých vyprávěnkách zaznamenal jadrný valašský humor a že svým fotoaparátem zachytil fotograficky a bystrou tužkou kresebně mizející Rožnov.
„Poznal jsem ho vysokého, s bílou kšticí, vždy veselého a laskavého,“ vzpomíná ve své knížce Paměť domova spisovatel Oldřich Šuleř, „jako zaníceného folkloristu.“
V pátek 30. května 2025 si připomeneme 55 let od jeho úmrtí.
Mnozí jej pamatují, když vycházel ze své valašské dřevěnice v Pivovarské ulici, odkud je neopakovatelný výhled na Radhošť. Patřil k Rožnovu jako letité stromy v městské hájnici, mezi které pomáhal sourozencům Jaroňkovým usalašit první exponáty vznikajícího Valašského muzea v přírodě.
Ještě za časů Miloše Kulišťáka čas měnil někdejší dřevěné městečko Rožnov k nepoznání. Prastaré dřevěnky podnes zůstávají uchovány na fotografických momentkách Miloše Kulišťáka, ale zejména v jeho kresbách (je jich na 250), Které zdaleka nemají jen dokumentární hodnotu.
Miloš Kulišťák absolvoval Rolnickou školu v Rožnově a později v ní působil ve funkci hospodáře travinářské stanice. Při tom všem byl folklór jeho hlavním zájmem a právě jemu zůstal v prostorách Dřevěného městečka Valašského muzea věrný po celý život.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka