Vilma Volková (1903-1999) nosila Valašsko ve svém srdci. Nezastupitelné místo v něm mělo také Valašské muzeum v přírodě. Takto na sklonku svého života zavzpomínala na první Valašský rok a zároveň na vznik Valašského muzea v přírodě.
Bratři Jaroňkové se velice snažili zařídit v Rožnově skanzen. Ale aj členové muzejního spolku si mysleli, že to není uskutečnitelné a ledagdo z občanů si myslel, že sa na to nihdy a nihde nezeženu grajcary. Ale páru statečných, mezi nimi Miloš Kulišťák, byli jiného názoru. A myšlenka pokusit se uspořádat Valašský rok za každou cenu jej neopouštěla, i když věděl, že na něm bude ležet největší kus práce. Nevědělo se, kolik je kde po dědinách krojů, nevědělo se, kde se co z tanců a zvyků udrželo, kolik je kde zpěváků a jak tu myšlenku vezmou lidé po dědinách. To všecko si bude muset sám zjistit a to značí kilometry cesty pěšky schodiť. Osobních aut bylo tak po jedném viděť sem tam na cestě, nákladních jak by dal, autobus nevím jestli už v tedovať jezdil. Jezdívalo se koňmi a člověk byl velice rád, když sa móh zvésť hore na Bečvu z Rožnova na bryčce pana Maliny, co vozíval hore poštu. Jak to zvládl sám Pámbu ví. Na Hutisku u strýca Maléřa dobře dopad. Byl pro Valašský rok a hned hlásal, co by mohli Hutišťané dělať. U nás tanců bylo forota. Měli jsme Ježový, co sa kúlal po zemi, Žabský, co též málokdo znal, a v končiny zme neměli maškary, ale vodíval sa capek. Tož to nám aj zostalo a ešče sólo strýca s tú svojú robečkú v širokém. Robské kroje jakési byly, ale chlapské chybovaly. Mistr krejčí Michal Hulena ve Viganticích, vynikající na valašské kroje, šil ve dně v noci aj s pomocníky. A netrvalo dlúho, brze v každéj dědině sa cosi nacvičovalo. Pokud sa pamatuju, Dřevěné městečko mělo, myslím, jakýsi ten úl a jednu či dvě chalupy a velké pódium na zemi. K dnešku sa to nedá srovnat. Řemeslníků se sešlo velice moc. Zdá se ně, že tam hdesi u plota sklíl také menší okénce aj jakýsi sklenář a doopravdy. Tož jakási stará chalupa tam už musela byť, dyž já sem při lezení oknem roztrhla listrovú zadní sukňu, a tu sem měla jako celý kroj vtedováť ešče poščanú. Byla sem velice neščasná, ale dalo sa to spraviť k nepoznaňú, bylo to vytrhlé z lémca. A řeknu vám, my Hutiščané sme jeli na třoch vozoch, ověnčení koně, vůz jak by dal, kerý lepší ten lepší, muziganti hráli, vtedy dechovka, a ta naša byla ještě s Janem Kantorem, to byl muzigant s absolutním sluchem a podle tého byla aj muziga, snáď najlepší v kraji. Jak nehráli, my zme zasej zpívali a tak zme vjéli až do parku s průvodem.
Ten Valašský rok musím spojit se jménem Miloše Kulišťáka, bez něhož by se těžko dával program Valašského roku dohromady a zrovna tak s Františkem Maléřem, poněvadž nebýt jeho jistě by se nebyly valašské tance a mnohé zvyky ani u muzigantů udržely. Tehdy je muziganti hráli a kolikrát takové, o kterých mysleli, že je žádný nezatančí a stačila jedna pára a už byli všeci v kole a nestalo sa, aby to někdo neuměl. Aj Miloš Kulišťák měl oblíbenú jednu originální páru do průvodu a nebo aj do tanca. A to byl strýc Janík s tetkú Bělunkovú. Strýc Janík byli jak špingel v plotě a tetka Bělunková zaséj velice forotná robka. Kdyby nebyli už postarší, tož sa mohlo řécť, že ide mamka se synem. Tetka s kapesníčklem v hrsti vítali známé a strýc zaséj držéli krok tajak sokolský náčelník. Oni hrozně rádi chodili v kroji. S tetkú najrači tančívali valaské. Po troše na každém bále byli a strýc přichodili domů mokrý jak myš. Tak dotančení, ani nic nedbali, že jim ta jejich robka brní: „Och ty starý grumbále, je ti teho třeba? Dyť tu sedíš jak na komedii smrti.“ Ale ludé pravili, že takéj grýfnej páry jak sú tetka Bělúnčena ze strýcem Janíkem v Rožnově není.
Valaši nedostali statků pozemských, ale bylo jim dané viděť krásu a aj tvořiť krásu. Nic nebylo nacvičené, tančilo sa tak jak kdo uměl, ale to, co ti ludé dávali světu tím radostným pohybem, tak jak celým srdcem vnímali ten hybký rytmus hudby, to se nedá naučiť, to musí byt v nich a to všecko se hrnulo na ty, co sa na ně dívali. Bylo to něco, co se nedá opakovat. Já nejsem rodilá a přes to jsem byla stržena tím rytmem a cítila tu odezvu, že na to nezapomenu do smrti. A nedivím se, že ten I. Valašský rok měl takový úspěch a že si žádal opakování.
(Převzato z Almanachu k 75. výročí založení Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2000)