Řidič autobusu vydal poslednímu zájemci jízdenku. Dveře uzavřeny. Autobus vyjížděl na hlavní ulici. Chodec, byť na přechodu, dal přednost autobusu, jen si jeď, mám času dost. Beztak ještě chtěl prohodit několik důležitých slov se slečnou v květovaných šatech a s malým pejskem na vodítku. Opodál řidič autobusu zpomalil, dokonce zastavil, pokynul mamince s kočárkem, že může ulici bezpečně přejít. Dřív než se autobus dal znovu do pohybu, stačil řidič zamávat dívence na chodníku. Dál už jel plynule a tichounce, jako to dokáže pramice na stojaté vodě v zátočině řeky, kdy plavčíci dávají přednost zasnění před vzpíráním pádel o vodu. Chvílemi jen pstruží šplouchnutí při lovu mušky spadlé na hladinu ruší klid. A ještě volání rehka, který nese dorůstajícímu cvalíkovi, jenž prvně zkusil opustit rodné hnízdo, další dávku krmě na posílenou křídel i odvahy. Z reproduktoru se autobusem line melodický mužský hlas při písničce nejpříhodnější pro onu chvíli, o dálkách, o dobrých botách, o přátelství, o větru ve vlasech, o noci plné hvězd, o jiskřivém ránu a modré obloze poseté bílými beránky. Ani jsme se nenadáli, jsme v cíli. Ještě úsměv a – adié a hezký den! Sluníčko se dál nerušeně pase na záhonech kopretin, kam oko dohlédne, až to mlaská. Prostě docela obyčejný den.
Text a foto © Richard Sobotka