Stává se, když už nevíme z které do které, že je někdy každá ruka dobrá. Podržet desku, zatlouct hřebík, pochválit hotové dílo. Takové malé pohlazení.
Ostatně, kdo by neměl rád jaro?
Jen co keře nasadí na zelené pupeny, už černý kosák natřásá peří a vyhlíží ten nejvyšší bod ve svém rajonu, třeba špičku hromosvodu na střeše sousedního domu. Hned také vyzkouší, jak se tam sedí a jak daleko je slyšet jeho rozvernou písničku. Kde on všechny ty noty posbíral? Ničeho si nevšímá, ale moc dobře ví o panímámě kosici, která se jen zdánlivě ohlíží po něčem k sezobnutí, ale ve skutečnosti má na zřeteli revír, vytyčený zpěvným kosem na špičce hromosvodu a koutkem oka vybírá místo, kde nejlépe by bylo postavit hnízdo spletené za všeličeho, aby se do něj rádi vraceli staří a dobře v něm prospívali mladí kosíčci.
A kdo by neměl rád léto? Když má jeden za kamaráda sluníčko, pak je nejlíp na světě právě v létě tam v zelené houštině, odkud z dobře utajeného hnízda co nevidět vyletí mláďata.
Ach, léto! Před několika dny bylo jeden květ, teď už stromy a keře překotně nahání bobule plodů do zrání.
Prvou radost udělá zahrádkáři drobné ovoce. Ano ano, hádáte správně, řeč je o červeném rybízu. Rudě zbarvené perličky rozsvítí v zahrádce každý keř. Ještě ne, bráníme nedočkavé ruce, aby natrhala zkušebně hrstičku plodů ochutnat, ještě ne… Pak jednoho dne zjistíme, jakoby těch zářivých perliček bylo na keři o něco méně. A další den zase znatelně o něco méně. U všech rohatých, že by snad sousedská výpomoc? Obvykle bývá vítána, ale není tomu tak vždy.
Už o chvíli jsme doma. Z keře se nenápadně vysmekne jakýsi pernatec a nejkratším směrem mizí opodál v houštině.
A je to tady!
Se sklizní úrody se přihrnul vypomoct černý kos. Vyhlídku na špičce hromosvodu dávno opustil, teď ho zajímá nečekaně bohatá úroda drobného ovoce. A přizval na výpomoc i kosici. Dokonce se do sklizně vyzrálého červeného rybízu aktivně zapojila i mládež – jeden, druhý, třetí a čtvrtý… plus tata kos a plus mamča kosice… pak není divu, že je se sklizní tak brzy hotovo.
A snaží se, to klobouk dolů. Málem se pak za letu neudrží v povětří. Letí sotva dva decimetry vysoko, výš jim to zátěž ze sousedské výpomoci nedovolí, už také vyhlížejí, kam tou zátěží celí zadýchaní usednou.
Pak nemějme rádi léto.
Rozmarný podzim nestojí zato zvlášť připomínat, podzim je malíř, ten zbytečně moc řečí nenadělá, maluje a maluje a maluje… čím víc barev do štětce nabere, tím je spokojenější.
A paní zima? Jiskřivý samet jejího bílého hávu? Kdo by nad ním neužasl, kdo by se na něho rád nepodíval?
Ale marnost nad marnost, jaro je jaro, vždy toužebně očekávané a pokaždé krásné.
To jsem opravdu zvědav, jestlipak se kosák ke svému vyzpěvování z not, které zná jako své boty dávno nazpaměť, jestlipak se také o příštím jaru usadí u vedlejšího domu na hrot hromosvodu.
Dál už ten příběh znáte, i se sousedskou pomocí…
Ostatně, kdo by neměl rád jaro?
Text a foto © Richard Sobotka