Úsloví „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“ mne přimělo k privátní inventuře, jak na tom v prvé polovině 21. století jsem.
Jazyk mateřský se do podobného výčtu zahrnuje jaksi automaticky. Ještě jsem jej jako odrostlejší pachole nezvládl dostatečně, když nám byla od první třídy obecné školy vnucena výuka němčiny. Z ní mi po dnešní časy zůstaly v paměti úryvky, jako „Der die das -. psí ocas“, „Der Nikolaj“. a zejména cedulka na dveřích zubního lékaře „Zahne – Zuby“, takže mnoho z vrstevníků dalo před dentálním zásahem se zahýbáním zubů přednost zvýšené zubní hygieně.
Už v nových časech a po skončení druhé světové války upadla němčina všeobecně v nemilost. Tehdy pro absolventy klasického osmiletého gymnázia byla zařazena výuka latiny, řečtiny a také výuka jazyka vítězné mocnosti, v našem geografickém prostředí to byla ruština. V pozdějším čase světlých zítřků upadla většina cizích jazyků v nemilost a ve výukovém programu zbyla jen ruština plus některý další cizí jazyk – zvolil jsem jazyk anglický. Zatím co ruštinu jsem ovládal, jako když bičem mrská, neb si na mne zasedla maličká učitelka ruštiny, druhý volitelný jazyk angličtinu jsem po třech letech studia dotáhl pod nedůsledným vedením profesora angličtiny až k desáté lekci na úrovni příruček Anglicky snadno a rychle a Angličtina pro samouky. V té době urputného boje všemi prostředky byla totiž angličtina jazyk imperialistický a tudíž nepřátelský a čím méně jsme jej ovládali, tím lépe. Došlo k jazykovému paradoxu, kdy v samotném Rusku se všichni povinně učili jazyk ruský jako jazyk mateřský, a povinně anglicky, kdežto v ostatních zemích tehdy mírového bloku se všichni povinně učili rodný jazyk a ruštinu.
Po ukončení studia na gymnáziu jsem po následujících třicet let nemusel blafnout německy, řecky, latinsky, anglicky ani rusky. A když jsem se shodou šťastných okolností dostal jako odměnu za zlepšovatelské činění do matičky Moskvy na výstavy technických novinek, dokázal jsem se těmi několika ruskými slovíčky, která mi uvízla v mozkových závitech doptat v podzemní dráze, kudy k cílové stanici. Chodil jsem po Arbatu plném umělců, v noci po Rudém náměstí sledoval střídání stráží u Kremlu, navštívil Lenina v jeho mauzoleu a některé obchodní domy, neztratil jsem se, živ a zdráv jsem se vrátil do rodné vlasti.
Při této diskrétní inventuře bych měl být, zabydlený pořád ve stejné kůži, nejméně pětičlověkem, nepočítaje v to několik slovíček bulharských, rumunských, maďarských a polských, srbochorvatským, esperantským, ale každý s řadou otazníků, vykřičníků a známkami blížících se k propadnutí hluboko do časů začínajícího vzdělávání.
V současnosti je pro nastupující generace angličtina jazykem číslo jedna, i s předností před jazykem mateřským. Otázkou je, co bude následovat, až se jazyk anglický okouká a zevšední, jak nám půjde výuka čínštiny, japonštiny, arabštiny, korejštiny… Neodvažuji se hádat, který z progresivních jazyků může jednou ovládnout svět, jak už se to v historii lidstva stalo.
Takže nejde jen o to, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem, ale spíš – jakým člověkem…
Tuhle jsem se jakousi náhodou dostal k domácí jazykové zajímavosti, užívané v nedalekém městečku ještě v polovině 20. století: „Horem Kelčou bejka smejčou.“ Rčení vcelku výstižné a navíc zní melodicky, nemyslíte?
Text a ilustrace © Richard Sobotka