První zmínka o Zašové pochází z roku 1370. Obec proslula jako významné Mariánské poutní místo na Valašsku k vzácnému středověkému obrazu Panny Marie Zašovské. Původní dřevěný kostel, zasvěcený sv. Anně, byl roku 1725 nahrazen zděným kostelem, zasvěceným Navštívení Panny Marie. Téhož roku byl ke kostelu přistavěn klášter, osazený mnichy řádu trinitářů.
Motivem zašovských poutí byl Milostný obraz Panny Marie Zašovské, na němž je vyobrazena legenda o vděčnosti středověkého rytíře, který na útěku před Tatary prosil Pannu Marii o pomoc, ta ho vyslyšela a pomohla mu zázračně v nesnázích.
Historik František Šigut uvádí, že díky zázračnému obrazu byla vyslyšena řada proseb. Dosvědčuje to množství votivních (děkovných) darů, umístěných v různých skříňkách v blízkosti obrazu. Např. 9 zlatých prstenů, 160 nejrůznějších předmětů, 2 stříbrné řetízky, 2 stříbrné polokorunky s pravými drahokamy, 7 filigránových agnusek (medajlonky se svatým obrázkem) zasazených ve stříbře, stříbrné a pozlacené žezlo, dva stříbrné prsteny, stříbrná spona s jaspisem a podobně.
Obrázek zaznamenává kostel a klášter po dostavbě. Vpravo je původní dřevěný kostelík. Na obzoru kříž na Radhošti.
Obraz Panny Marie Zašovské po staletí patří k nejuctívanějším milostným obrazům na Moravě, navzdory nejrůznějším proměnám dob a působení času je tomu tak podnes.
Pouti v Zašové vznikly kolem roku 1672, dokonce snad před rokem 1628, kdy byla Zašová vrácena pod duchovní správu katolických kněží, či snad už před rokem 1580. Největší rozmach poutí nastal za působení P. Josefa Odstrčila, který v Zašové působil v letech 1885-1903. Roku 1895 nechal upravit stráň ve Stračce a zřídil tam Lurdskou jeskyni se sochou P. Marie Lurdské, dílo olomouckého řezbáře Rudolfa Doležala, později vyměněné za sochu P. Marie Zašovské. Zašovští trinitáři upravili pramen. Voda byla údajně zázračná. Lidé podnes toto místo rádi navštěvují.
Roku 1785 se stal zašovský kostel filiálním a v části klášterní budovy byla zřízena fara. Zašovský kostel byl vždy považován za největší a nejkrásnější na Valašsku.
Klášter (vpravo) měl původně o patro méně. 
Klášter v Zašové začal stavět František Ludvík z Žerotínů (1716-1731), císařský rada a hejtman kraje Opolsko-frankenberského, majitel panství. Dne 22. 10. 1722 byla sepsána zakládající listina. Klášter byl osazen mnichy řádu trinitářů.
Rozhodnutím císaře Josefa II. ze dne 21. 11. 1783 byly kláštery zrušeny (příslušný zákon vydán roku 1782). V celé říši bylo zrušeno 700 klášterů – na Moravě 40, mezi nimi i klášter zašovský. Dne 21. dubna 1784 následoval zákaz poutí a 1. 8. 1785 byly zakázány také průvody.
Rozměrná klášterní zástavba hledala od samého vzniku využití.
Když malíř Rudolf Schlattauer hledal roku 1898 místo, kde by založil dílnu pro výrobu gobelínů, zvolil Zašovou, kde byla živá tradice háčkování a vyšívání. K pletení palcových rukavic tady používali starobylou techniku, která byla v podstatě shodná s technikou výroby francouzského gobelínu.
K výrobě gobelínů byly určeny dvě místnosti bývalého kláštera, další dvě sloužily jako kanceláře. Výroba gobelínů trvala v Zašové plných deset let, než byla usnesením Zemského sněmu 5. prosince 1908 přemístěna do Valašského Meziříčí jako „Jubilejní zemská gobelínová a kobercová škola“. Jejím ředitelem byl jmenován Rudolf Schlattauer.
Vítkovický sirotčinec zakoupil v létech 1901 a 1904 část bývalého kláštera a přeložil své sídlo do Zašové.
Roku 1901 tehdy hranický katecheta a pozdější olomoucký světící biskup Jan Stavěl (1869-1938) zřídil v zakoupené části klášterní budovy útulek pro děti různým způsobem postižené. Položil tak základ k proslulému Ústavu sv. Josefa, který se stal jedním z nejznámějších svého druhu na Moravě. Spoluzakladatelkou ústavu byla Růžena Staňková, která se nikdy neprovdala a celý svůj život zasvětila péči o osiřelé, postižené a zanedbané děti. Roku 1926 bylo v sirotčinci 60 chovanek. Osiřelé dívky byly přijímány ve věku od tří do patnácti let, učily se různým pracím pro život potřebným (v kuchyni, při prádle a šití, na poli a v zahradě).
Poznámka: Jedličkův ústav v Praze, který se věnuje péči postižených dětí, byl založený až roku 1913. Rudolf Jedlička, (1869-1926), český lékař, profesor Univerzity Karlovy, založil roku 1913 v Praze ústav pro tělesně postižené děti (Jedličkův ústav), který je v provozu dodnes. Jeho absolventem byl i Bezruký Frantík (František Filip 1903-1957), který pocházel z Jamného nad Orlicí, narodil se bez rukou, ale dokázal žít téměř zcela samostatně.
Roku 1911 byla v Zašové se zemskou pomocí pro schovanky postavena nová budova obecné školy se třemi třídami. Škola byla původně určena jen pro sirotčinec, ale navštěvovaly ji i zašovské dívky. Výchovné a vzdělávací práci se věnovaly řeholní sestry z kongregace Chudých školských sester. Ředitelem ústavu byl katolický kněz Jan Stavěl, který ústav založil.
Po nadstavbě klášterního objektu, provedeného v roce 1941, byla v Ústavu sv. Josefa zřízena ústavní kaple s oltářem.
Roku 1920 byla sl. Staňkovou, představenou v Ústavu sv. Josefa, zřízena Mariánská družina dívek. Dekretem ze dne 15. dubna 1921 vydaným arcibiskupem Dr. C. Stojanem byla Mariánská družina zřízena při farním chrámu páně v Zašové. Družina svou působnost ukončila roku 1951 v důsledku neutěšených politických poměrů.
Roku 1925 byl starý hřbitov (pozn. Plocha poblíž kostela, kde stál původní dřevěný kostelík a kolem něj byl hřbitov), …který po léta nevšímání pustl vždy víc a více, tvoříc tak nedůstojné okolí tam vsazené „Lípy svobody“ – od záduší najal na 12 let zdejší sirotčinec „Ústavu sv. Josefa“ na hřiště pro sirotky. Majitel sirotčince celou tuto pustou prostoru zplanýroval, dosti vkusně upravil a drátěným plotem obehnal.
Budova kláštera pak v nových časech sloužila sociálním službám a v roce 1985 v ní byl zřízen Ústav sociální péče. Jeho provoz byl ukončen po roce 2000 a budovy vráceny obci Zašová.
Zašová – celková pohled.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka.
Foto archiv Matice Zašovská