Ještě na počátku 20. století měl Rožnov kromě náměstí ještě tři hlavní ulice. Dolní ulice směřuje k západu a podnes spojuje Rožnov se světem, ulice Frenštátská pak s kulturním, obchodním a průmyslovým městem Frenštátem pod Radhoštěm. Horní ulice bezprostředně navazovala na přilehlé osady Tylovice, Hážovice, Hutisko, Solánec pod Soláněm a cestou přes sedlo Čarták vedla až do Velkých Karlovic, které v minulosti spadaly pod soudní okres Rožnov.
Horní ulice ubíhá kolem říčky Hážovky a patrně se právě tady utvářelo nejstarší osídlení města Rožnova o kterém se v jedné ze svých listin zmínil roku 1267 majitel panství, olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku.
Rožnovská Horní ulice v minulosti pulzovala řemesly, obchodem a za časů existence klimatických lázní od roku 1796 i lázeňskými hosty.
Stará dřevěná Radnice, první exponát Valašského muzea v přírodě. Pamětní deska od roku 2025.
Na Horní ulici s láskou vzpomíná rodák z Tylovic, básník Ladislav Nezdařil (1922-1999).
„Hvězdnou cestou mých mladých let byla Horní ulice. Byla to tenkrát jedna z hlavních zón drobných rožnovských řemeslníků a obchodníků. Začínala hned za radnicí a městskou šatlavou, kde si odpykávali svůj trest místní zlodějíčkové či frajeři z hospodských sporů a bitek. Za tou šatlavou stála pak městská jatka s mistry řezníky Majerem, Vaškem a Jaškem a za nimi stavení bývalého rožnovského fojtství, kde bydlel Arnošt Vašek. S ním sousedilo krejčovství pana Španihela, pak holičství pana Chalupy (později pekařství pana Santovjáka), sodovkárna pana Chytila a ve vedlejší dřevěnici měl svou dílnu krejčí Mičola. Ulice pokračovala dále železářstvím pana Řehoře. Před ním stály tři staré lípy a na jedné z nich se pan Řehoř za jedné noci oběsil, údajně prý pro nějakou nevyléčitelnou chorobu.
Vedle byla chalupa pana Černocha, mistra barvíře a znamenitého sadaře.
A už tu byla hospoda Na Hostýnku, před ní plno povozů čekajících koní a uvnitř plno bystřických formanů, dřevařů a řezbářů, kteří na rožnovský rynek jezdili prodávat své výrobky.
A dále dřevěná chalupa Fiuráškových. Vedle ní pilné stolařství pana Kantorka.
Na samé hranici s Tylovicemi potravinářský kvelb Kláry Mlčochové, kde bylo možno nakoupit, co člověk potřeboval, i bez hotovosti, prostě na knížku.
Pravá strana té cesty začínala koloniálem pana Maléře. Vedle něho byla firma stavitele Barabáše. Hned za ním honosný dům Jaro Kučery, pozdějšího ředitele meziříčské gobelínky. V tom domě měl svou kancelář advokát Žanta, u něhož za války pracoval jako koncipient pozdější Gottwaldův zeť a ministr obrany Čepička.
Mnohem raději jsem měl nejchudší stavení té ulice, starou, zvolna se rozpadající dřevěnici pana Zelenky, vynikajícího truhláře a stolaře. Žil tam sám a jeho chalupa klesala dosti hluboko pod krajnici cesty, jako by se propadala k Hážovce.
Vedle ní stál dům pana Majera, řezníka.
Dále to byla dřevěnice hrnčíře Cvikla. Dřevěnice osamělé Lídy Navrátilové. A dřevěnice pana Janíka.
Tuto ulici téměř beze zbytku zničila válka.“
Dřevěnky na úzkém proužku zeleně mezi cestou do Tylovic a říčkou Hážovkou přečkaly válku a byly odstraněny až po katastrofální povodní v roce 1997.
Horní ulice vyúsťovala ve východní části náměstí mezi starou a v těch časech dřevěnou Radnicí, umístěnou na začátku 20. století přičiněním sourozenců Jaroňkových a Muzejního spolku jako jeden z prvních exponátů vznikajícího Valašského muzea v přírodě, a mezi radnicí novou, jen přes ulici, sídlící už v kamenné budově, která měla původně sloužit v čase prosperujícího lázeňství jako hotel či ubytovna lázeňských hostů, kterýžto záměr se však realizovat nepodařilo.
Dřevěné stavení stolaře Zelenky. 
Přibližně pět set metrů dlouhá Horní ulice tvoří pouze v počátku vyústění z náměstí na cca 200 m přímku. U již tehdy výstavní zděné vily Jaro Kučery, malíře a ředitele Gobelínky ve Valašském Meziříčí, se v té době říčka Hážovka obloukem dotýkala Horní ulice. Dál se všelijak kroutila podle toho, jak byly domky halabala postaveny po její levé a zejména po její pravé straně, kde se na několika místech staré dřevěničky, postavené bez základů rovnou na trochu urovnané zemi, tísnily na proužcích zeleně, která zůstala mezi Hážovkou a cestou do Tylovic.
Jeden z prvních obytných domů na místě někdejší městské věznice.
V těch časech hned za městskými domy kolem náměstí, pak také za shluky dřevěnic nebo i za jednotlivými domy kolem Horní ulice, tam se rozprostíraly zemědělsky využívané polnosti.
Na lány polností, sahající téměř k samotnému náměstí, vzpomínala z časů svého dětství rožnovská rodačka, učitelka Věra Klasová (1925–2018).
„Na loukách rostla jen nízká tráva, vítr povíval růžovými křehkými kohoutky a lehoučkým chmýřím bílého pýru. Všude byla pečlivě udržovaná pole. Na jaře, když na Záhumní povyrostlo osení začaly se ozývat kukačky! Měli jsme připraveny v síni na stolku drobné peníze, protože se věřilo, že když uslyšíme poprvé zakukat kukačku, a budou nám v hrsti cinkat mince, podrží se nás peníze celý rok. Vzácností nebyl ani skřivánek. Třepal se už brzy po Hromnicích vysoko ve vzduchu a zpíval a zpíval, pak najednou jako kámen padal do svého hnízda. A co když začalo kvést obilí? Celé Záhumní bylo zlaté! Vítr zvedal oblaka pylu a všecko jím ožlutil. Tehdy bylo pokaždé slyšet křepelky a my jsme marně hledali odkud se to jejich pět peněz ozývá.“
Nahlédněme na několik obrázků Horní (Bayerovy) ulice, jak ji v průběhu více než jednoho století utvářel čas a také lidé.
Horní, dnes Bayerova ulice po přechodu válečné fronty v květnu roku 1945.
Na těchto místech se v Bayerově ulici zastavil čas.
Dnes patří Bayerova ulice k těm rušnějším, ale spánku nezabrání.
I Bayerova ulice má v každé roční době své kouzlo.
Ohlédnutí o sto let nazpět do dnes již neexistujících časů.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka