Bylo to náhodné setkání, ostatně jako mnoho podobných. Paní Veronice bych tehdy jedenadevadesát let rozhodně nehádal. Stále čilá, plná elánu a duševní energie.
Paní Veronika Orságová žila na Hutisku-Solanci. Narodila se v Zákopčí na samotě na Herálkách, kde její předkové bydleli snad už v 17. století. Pocházela ze 12 dětí, z nich přežila jen 4 děvčata.
„Tenkrát byla taková doba, umíralo se. Byl to tvrdý život,“ vzpomínala paní Veronika Orságová. „Měli jsme hospodárku, ale všecko najaté. Navíc jsme museli hospodářovi pást jalovice. Sotva jsem vyšla ze školy, šup na fojtství do služby. A zůstala jsem na Hutisku dodnes.“
Vdávala se v devatenácti, taková pochudobná svatba to byla. Manžel byl zaměstnaný u hrazení bystřin. V roce 1928 si koupili pozemek a pustili se do stavby. Na zahradě dělali a pálili cihlu, vodu nosili ze strouhy. Tak si postavili.
„Tatínek vyprávěl, že chlapi, když stahovali dřevo, měli co chvíli práci se strašidly. A sestra Milka nechtěla u fojtů sloužit, protože tam strašilo.
Tam na fojtství jsem také jedno strašidlo zažila.
Chtěla jsem po mamulce truhlu, abych si měla kam dávat šaty. Řekla, ať si na hůře vybereme. Tak jsme si jednu odnesli. Byl v ní klobúk stříbrňáků! Ten můj šel s nimi do Jičína, ale prý už byly staré a neměly velkou cenu, málo za ně dostal. Měla jsem z toho akorát hedvábnicu a on košulu. Pořádně ho ošulili! Dnes kdyby ty stříbrňáky byly!
Potom ten žebř každou noc kvičel. Lehávala jsem na hůře. Myslela jsem, že to je ten můj, když jsme se milovali, ale bylo to strašidlo. Šustilo, otevíralo truhly, hledalo ty peníze. Já jsem si užila strachu! Ještě i dnes někdy v noci, třebaže je manžel už devatenáct roků po smrti, povídám ve spánku: Vojto, tam v komoře jsou v jednom rohu zapeklené peníze, ale třeba už nebudou platné.
Fojtka byla zbožná roba, i kdyby na jídlo hned nebylo, na mši svatou dala. Dušičky za ty roky něco vypotřebovaly peněz! Jednou, chudera, peníze neměla, tak ukradla chlapům na honu zajíca a naporučila mi donést ho panu faráři, aby odsloužil mši svatou za ty dušičky. Tož i tak se strašidla zamodlila.“
Paní Veronika Orságová byla vyhlášená kuchařka, její svatební koláče od ní byly široko daleko nejlepší. Její fotografie je uvedena na přebalu knížky PhDr. Jaroslava Štiky „Lidová strava na Valašsku“. Péct i vařit se naučila od mamulky fojtky.
„Tenkrát, když byla bída, peklo se pochudobně. Jak to bylo možné, přidávala jsem másla i vajíček, hned vypadalo pečivo jinak!“
A jak procestovala svět?
Valašsko jenom tam, kde bylo potřeba pracovat. Ale na Radhošti byla. Také týden v Praze. A jednou se zájezdem v Polsku. Jinak jen na Hutisku.
„Neměnila bych! Jsou tady moji lidé, kamarádky, sousedé.“
A recept paní Veroniky Orságové na dlouhé žití?
„Mám takové heslo: Staré kosti hýbajte sa! A také: Veselá mysl, půl zdraví!“
Paní Veronika Orságová má hrob na Hutisku.
Text a foto © Richard Sobotka