V polovině 18. století bylo „dřevěné městečko“ Rožnov majetkem Františka Josefa z Žerotínů, město mělo kolem 270 domů a něco přes 2000 obyvatel. Purkmistrem byl Martin Kvinta, rychtářem Jiří Kubáník.
Roku 1748 byl Na Drahách postavený dřevěný dům, kam pošťák donášel zásilky na adresu majitelky domu Rozíny Frňkové, Drahy 72.
O tomto domu se zmiňuje ve své knize Vězením a vyhnanstvím spisovatel Čeněk Kramoliš: „Velká jizba, úzká jizbice, síň s kuchyní, přistavěný výminek odkud byl malým okénkem výhled na pahorek Láň. Před budovou kamenná náspa. Nad dveřmi deštice a na ní napsáno číslo 72. Dolní konec domu sousedil s potokem...“
Přední dvoukřídlové vstupní dveře domu pocházely z dřívějšího – také dřevěného – rožnovského kostela, který byl v roce 1748 zbourán a na jeho místě byl postavený kostel nový, už zděný.
Dům čp. 72 byl postavený roku 1748, což dosvědčovalo i datum vyryté na prostředním trámu velké světnice. Dům měl své místo po pravé straně v ulici Na Drahách.
Srubový objekt se sestával ze dvou částí – větší pro hospodáře, kde byla předsíň, velká a malá jizba, komora a černá kuchyně. V menší tzv. „výminku“ se nacházela předsíň, která byla současně i černou kuchyní, a byla tam i světnička. Vnitřní stěny místností byly omítnuty. Aby omítka na trámech držela, bylo do nich při stavbě domu natlučeno množství dřevěných kolíčků. Strmá sedlová střecha byla kryta šindelem. K „výminku“ byl ještě přistavěn malý „chlévec“, před ním byly v kůlně dva suché záchody (latríny či kadibudky). Dolní konec stavení sousedil s potokem.
Jako původní majitelka domu čp. 72 byla zapsána Rozína Frňková. Bydlel tam i její bratr holič, pan Navrátil, a také kronikář Tvarůžek. Ve výminku pak také svobodná slečna Julie.
V dřevěném domě čp. 72 se narodila paní Marie Jašková (rozená Pavelková), která na starý dům ráda vzpomíná.
„Můj táta Jindřich Pavelka, švec z Horních Pasek se oženil s mou maminkou, a chalupu čp. 72 Na Drahách v roce 1946 odkoupil.
Naše rodina se v domku usadila na počátku dvacátého století, už tehdy lidé říkali, že je chalupa více jak sto let stará, že už je chatrná, že moc nevydrží. Ale vydržela a ani po více jak 250 letech se příliš od svých začátků nelišila.
V roce 1947 provedl otec v chalupě menší úpravy, komoru přestavěl na kuchyň a zavedl vodovod.
Podstatnou změnu zaznamenalo okolí domu. Uhliský potok původně protékal obloukem před naší dřevěnou chalupou, ta byla přístupná jen po můstcích. V roce 1972 bylo řečiště Uhliského potoka napřímeno přes přilehlou zahradu, jeho někdejší koryto před domem nahradila pěkná asfaltová cesta.
Chalupa byla postavena „na dva konce“. Zvenčí se do domu vcházelo ozdobnými dveřmi, které podle ústní tradice pocházely ze starého dřevěného rožnovského kostela. Vcházelo se jimi do „síně“. V síni bylo po pravé straně otevřené schodiště na „hůru“. Vcházelo se z ní do kuchyně, ze které další dveře vedly na dvůr.
Vlevo byly dveře do „velké izby“. Ta byla opravdu velká! Měla pět malých oken, na nichž byly některé skleněné tabulky pořád ještě upevněné olověnými pásky. Podlaha z původních desek, po vypadlém suku jamka, kde počátkem minulého století hrály děti kuličky.
Z velké izby vedly dveře do „výminku“. To byla malá světnička bez topení s jedním malým oknem.
U kuchyně byla komora.
Asi ve dvou třetinách délky chalupy byly dveře, které vypadaly „jako do chléva“. Ty vedly do síně, která sloužila původně i jako kuchyň. Já už si pamatuji jen kuchyňská kamna (podobná jsou v muzeu) zazděná ve světnici, byly to pěkné kachlové kamna tmavě hnědé barvy.
Moje nejzazší vzpomínky jsou na dobu, kdy otec nechal opravit kuchyň. Postavila se nová kachlová kamna. Malé okénko se vyměnilo za velké a přistavila se veranda, aby se nešlo z kuchyně rovnou ven na dvorek. Komora u kuchyně byla přestavěna na koupelnu.
Docela jasně si vzpomínám, jak ve velké izbě ležela v rakvi tehdejší majitelka domu slečna Marie Tvarůžková. Krátce před svou smrtí prodala chalupu mému otci Jindřichu Pavelkovi. Úpravy domu, aby se v něm žilo pohodlněji, jsme prováděli až po její smrti, například i napojení vodovodu do kuchyně, aby se nemuselo chodit pro vodu do studny.
Tak šel život, připadalo mi to normální. Okolo bylo podobných chalup více.
Velice jsem si rozuměla s mnohem starším bratrem, spolu jsme postupně dávali chalupu do pořádku. Tehdy jsme při úklidu hůry našli spoustu věcí, které by dnes měly velkou hodnotu. Pro nás to byly jen obyčejné vyřazené a nepoužívané věci. Mezi jinými jsme našli i starý papírový betlém. Ten jsme po různých opravách a vylepšeních začali používat. Všem se líbil a dodnes jej vlastní jeden z vnuků Pavelkových.
Na záchod se tehdy chodilo přes kůlnu a to jsem se po večerech vždycky „krásně“ bála. Elektřinu do síně, na hůru i jinam nechali rodiče do domu zavést v době, kdy už jsem byla větší.
Zimy bývaly tehdy opravdu tuhé. Večer se sice světnice vytopila, ale do rána byl v izbě téměř mráz. V síni mrzlo a na mosazné klice se třpytila jinovatka.
Před chalupou byla zahrádka. Moje maminka Marie tam pěstovala krásné růže, které voněly po celém okolí. Za zahrádkou vedla cesta a za ní protékal Uhliský potok. V něm tenkrát i za velkých veder tekla čistá voda a byli v ní raci, ryby a žáby. Voda z potoka se brala nejen na zalévání, ale i na máchání prádla.
U každé chalupy byla v potoce vyhloubená tůň. Pro nás „dražanské“ děti to byl zdroj velké zábavy. V roce 1972 byl potok „přeložený“ za zadní trakt dřevěné budovy a takto napřímený.
Po smrti otce (1974) a maminky (1981) už nebyla dřevěná chalupa trvale obydlená, ale pořád se v ní scházela celá, už rozvětvená rodina. A bylo nám tam dobře.
Postupem času už nebylo nikoho, kdo by se o náročnou údržbu dřevěného domu staral. Především střecha, krytá térovým papírem trpěla. Nakonec bylo rozhodnuto přenechat chalupu nejstaršímu synovci, ten roku 2009 nechal starý dům zbourat a roku 2010 na jeho místě postavil rodinný domek.
Zřejmě v tom starém domě bydleli jen samí dobří lidé, nikdy tam nestrašilo. Jen myši a kočky běhaly po rozměrné půdě. A také můj starší bratr, aby mne polekal. Dobře se nám tam bydlelo.
Na starou chalupu zbyly už jen vzpomínky pamětníků a nějaké fotografie.
Ráda na ten dům vzpomínám.“
Dřevěný dům čp. 72 Na Drahách (dnes městská část Kramolišov) patřil svého času mezi nejzachovalejší a také nejpěknější dřevěné domy v Rožnově pod Radhoštěm. Ale stává se, že i staré domy umírají a zůstane na ně jen pěkná vzpomínka.
Text a foto © Richard Sobotka