Vyšívačka paní Marie Košárková se narodila roku 1913. Pocházela ze Zuberských pasek z rodiny Holišových a provdala se na Zašovské paseky za Jana Košárka, který byl zaměstnán v kloboučárně u Janyšky ve Valašském Meziříčí, potom přešel na dráhu a u železnice pracoval až do důchodu.
Marie Košárková vyšívala od svých osmi roků. Zuberskou výšivku se učila u paní Amálie Gregorové. Jako vyšívačka pracovala pro družstvo Lipta a po jejím rozpuštění jako dělnice v Tesle Rožnov. Vyšívala doma po pracovní době.
Na svou maminku vzpomíná její syn Bohumír Košárek (1934).
„Maminka si návrhy kreslila sama. Co ji v noci napadlo, vzala papír, nakreslila si vzorek. Těch jejich návrhů – bylo to vzorů a vzorů – se zachovala celá hromada. Vyšívala až do konce života. Dlouho bez brýlí, až později, kdy ji trápila nemoc, tak už s brýlemi. Ještě i pak mi na památku vyšila svůj monogram.
Maminka patřila k nejlepším vyšívačkám. Vyšívala pro družstvo v Uherském Hradišti, pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) v Brně a pro Liptu. Vyšívala také na zakázku, jak si kdo co zadal.
Z ÚLUV v Brně speciální zakázky zadávali právě jí. Vyšívala pro prezidenty Masaryka a Beneše. Také prostírání na výstavu v Montrealu. Pro velvyslanectví ve Francii vyšívala krásný dvoumetrový ubrus. Když měla paní Vitová z Brna zvláštní zakázku, vždycky osobně přijela k nám do Zašové a mamince tu práci donesla.“
Někdy v 60. letech ÚLUV v Brně ocenil práci vyšívačky Marie Košárkové titulem Mistryně lidové umělecké výroby.
„Maminka nedokázala zahálet a když měla volnou chvilku, vyšívala ubrus pro sebe. Po chvilkách na něm pracovala patnáct let. Je to pracná, krásná a vzácná práce. Vystříhávaná výšivka, všecko obšívané. Hodiny a hodiny práce. Dnes by takový ubrus nikdo nevyšil, neměl by k tomu její trpělivost. Máme tu výšivku zarámovanou a uchováváme ji v rodině jako vzácnou památku.“
Paní Marie Košárková vyšívala téměř po celý svůj život. Těch výšivek, nad kterými strávila hodiny práce, by nikdo nespočítal. Dnes už odpočívá na zašovském hřbitově.
Nehmotným kulturním bohatstvím podhorské obce Zašová je zašovská krajka. Vznikla dovedností a invencí kolem roku 1950, a hned při své premiéře na světové výstavě EXPO 58 doslova ohromila celý svět svou křehkostí a půvabem. O zručnosti zašovských krajkářek ostatně svědčí tituly Mistryně lidové umělecké výroby a Mistryně zašovské krajky čtyř z nich.
Vytváření zašovské krajky připomíná alchymii. Kvítky a lístky, stopky, sloupky, bavlnka. Jemné nástroje pro háčkování. Vytvořit smyčku, stáhnout ji, před koncem stopky bavlnku opět přehnout a háčkovat přes oba konce. Dobře zpracovat všechny konce příze. Stonky a zesílené okraje lístků háčkovat přes pomocnou – vodicí – bavlnku. Tu při háčkování každého prvku stáhnout, aby list nebo květ měl potřebný tvar. Ke zhotovení zašovské krajky je potřebná zručnost, představivost, dobré oči a především trpělivost.
Zašovské kytičky, prostorové háčkované artefakty v podobě křehkých květin, které jako zašovské kytičky doslova oslnily návštěvníky světové výstavy EXPO 58, zaujímají důstojné místo vedle proslulé bruselské, irské, vamberské, rožnovské a zuberské krajky. Bílá příze zdůrazňuje křehkost zašovských kytiček, stíny a polostíny dotvářejí prostorový dojem.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka