Co hospodářství se na hornatém Valašsku týká, zažitá tradice byla se střídáním plodin. Horská políčka na svazích byla hnojena chlévskou mrvou, mnohdy vynášenou v putnách. Byla to práce těžká a špinavá. Proto bylo zatěžko sehnat nádeníky. Pro posilnění se při nošení hnoje pila kořalka. Když nosiči podvakrát za sebou hnůj vynesli a kořalky od hospodáře nedostali, tak po třetí vynášce cestou z pole zpět si dali prázdné putny před sebe a při scházení ze stráně tloukli na ně paličkami – jako na buben – a halekali na znamení, že žádají posilnění.
O zvelebení zemědělství v horských oblastech Valašska se zasloužil Emanuel Vencl (1874-1939), učitel a národohospodář, který působil v letech 1897-1935 jako ředitel Hospodářské školy (dnes Střední školy zemědělské a přírodovědné) v Rožnově pod Radhoštěm.
Žáci Hospodářské školy se seznamovali s hospodářskými stroji a nářadím, se vzorně zařízeným hnojištěm, jak dělat kompost, s vláčením luk, účastnili se hluboké orby, prohlédli si moderně zařízené chlévy a ustájený dobytek. Seznámili se také s odvodňováním zamokřené půdy pomocí trativodu a drenáží. Na porážce města Rožnova se seznámili se skladbu zvířecího těla a uložením jednotlivých vnitřních ústrojů.
Zásluhou Emanuela Vencla zprostředkovával hospodářský spolek v Rožnově nákup hospodářských strojů a staral se o jejich rozšíření. Secí stroje byly na Valašsku až do roku 1903 zcela neznámé. První secí stroj zakoupil Čeněk Kroupa, starosta v Zubří. Spolek svým členům hospodářské stroje také zapůjčoval.
Emanuel Vencl byl také horlivým průkopníkem meliorace a rekultivace zemědělské půdy na Valašsku, což byla hlavní podmínka pro zdárné hospodaření na chudých horských polích.
Umělých dočasných a trvalých luk se v té době zakládalo málo, navíc často do půd zaplevelených a chlévskou mrvou málo vyhnojených. A s nedostatečným množstvím kvalitních travních semen.
Až do roku 1897 bylo používání strojených hnojiv na lukách téměř neznámé, teprve od roku 1900 se rozšířilo. Staří hospodáři na Valašsku se smáli: „Hnojit trávu? Kdo to kdy viděl? Tráva přece roste sama!“
A právě na posmívané trávě se rozšířil věhlas Rožnova se šlechtěnými travními semeny – travičkami – po celém světě. S množením nejlepších travních potomstev se v Rožnově pod Radhoštěm začalo na větších plochách již v roce 1925. Travní semenářství v tehdejším Československu bylo z 90. procent v rukou Výzkumné stanice a Sdružení množitelů travních semen v Rožnově pod Radhoštěm.
Zdroj: Alois Bělunek: Doplňky o životě rožnovských Valachů 1850-1950.
Richard Sobotka: Emanuel Vencl. 2017.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka.
Kresby: František Podešva.